35. Papež František a modlitba Otče náš

V této katechezi se zkusíme na modlitbu Otče náš podívat očima papeže Františka.

Jak máme přistupovat k této modlitbě? Smířeni se svými bratry a sestrami. Protože pokud jsem v nějaké rozepři nebo se mně v hlavě honí spousta myšlenek vůči konkrétním lidem, ve kterých se mi tito lidé jeví jako nepřátelé, nebo jako ti, kteří mi chtějí ublížit, nebo já jim závidím, podezřívám je, nemohu se, říká Svatý otec, dobře modlit modlitbu, kterou nás naučil Pán Ježíš. Proč je to tak? Protože Bůh, ve kterého věříme, je náš Otec. On je také Otcem toho člověka, kterého já podezřívám, kterému závidím, nebo toho, který mě pomlouvá. Tento Bůh je Otec. A je nám velmi blízko. Není to anonymní bůh, ke kterému se modlíme jen tak nějak, s přesvědčením, že ono se to nějak urovná. Ne, to musím urovnat já. Já jdu se se svým úmyslem žít jednotu, lásku a pokoj. To je moje svobodné rozhodnutí a Bůh potom spolupracuje, přetváří, dotváří.

Modlitba není žádná magie. Je to spočinutí v Otcově náruči. V náruči toho, který mě má rád, který se na mě těší a má na mne vždycky čas. Apoštolové chtějí po Ježíši, aby je naučil modlit se. A on jim dává ta slova, kterými se modlí on. Říká jim, aby při modlitbě neplýtvali slovy a nebyli příliš viditelní. Při modlitbě je vždycky dobré vyvarovat se světského humbuku, jakékoliv marnivosti. Toto v modlitbě Otče náš nenajdeme. Není tu žádné zbytečné slovo. Duchovní hlubina neznamená, že bez přestání vedu zbožné, duchovní řeči. To je spíš pohanské, modloslužebné nebo třeba pochlebovačné vůči různým lidem. Ježíš nás učí, že za ním nemáme chodit s mnoha slovy, protože on ví všechno. Prvním slovem modlitby, které nás naučil je „Otec“. A to je zároveň klíčem k celé modlitbě.

Ke komu se modlím? K Bohu všemohoucímu? Vzdálenému? Nekonkrétnímu? Neuchopitelnému? Je to skutečně Ježíšův Otec? Ke komu se tedy modlím? Proč se modlím? Mělo by mi být jasné, že se modlím k Otci, který mě má rád. Slovo Otec by mělo být pro katolíka silné slovo. Modlím se k tomu, který mě zplodil, který mi dal život. Nejedná se o nějakého anonymního dárce dítěte ze zkumavky, který by mi sice dal život, ale zůstává pro mě cizí, neznámý, se kterým nikdy nenavážu vztah. Tak to není. Bůh je náš konkrétní Otec, který stvořil tento svět, stvořil člověka z prachu země … je to Otec, který mě, tebe doprovází na cestě života. Zná dopodrobna celý tvůj život. Zná tě úplně, kompletně celého. On ví velmi dobře, co pro tebe je nebo není dobré. Tento Otec ví všechno. Před ním nemáme šanci cokoliv schovat. Takže pokud nezačínám modlitbu tímto slovem – nejde o to pouze je vyslovit rty, ale slovo Otec se musí vytisknout v mém srdci, musí vycházet z mého srdce, jinak se potom nemodlím křesťansky, ale s nádechem pohansky odříkávaných formulek.

Slovo „otec“ otevírá brány. Ukážeme si to na dvou příkladech z bible.

První příklad je ze SZ. Abrahám jde s Izákem na horu Moriah, aby přinesli Hospodinu oběť, a Izák si všímá, že něco není v pořádku, že nemají s sebou žádné obětní zvíře. Izák se obrátil na svého otce Abraháma a říká mu: „Otče!“ Odpověděl: „Co je, můj synu?“ Izák na to: „Hleď, tady je oheň a dříví, ale kde je ovce k zápalné oběti? Abrahám odpověděl: „Bůh si vyhlédne ovci k zápalné oběti, můj synu,“ – a šli oba spolu dál. (Gn 22) Izák přenechává svoji obavu z toho všeho, co je před ním, v srdci svého otce, skládá veškerou svou důvěru do toho slova „Otče“ s vykřičníkem.

Druhý příklad je z NZ: marnotratný syn a milosrdný otec. V Lukášově evangeliu (Lk 15) najdeme podobenství o milosrdném otci. Je to podobenství, které říká Ježíš svým učedníkům proto, aby pochopili, jaký je jeho Otec, jak se projevuje Boží milosrdenství. Slovo „Otče“ vyslovuje ten syn, který si řekl nejdříve o dědictví, odešel, a pak se chtěl vrátit domů.  Vstal a šel ke svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil. Syn mu řekl: „Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem.“ Ale otec nařídil svým služebníkům: „Honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! …“

(Doporučujeme při této katechezi rozvykládat jak příběh o obětování Izáka, tak o milosrdném otci.)

V Lukášově podobenství jsme mohli vidět setkání otce se synem, který všechno prohýřil. Ale on mu běží naproti, vezme ho do náruče, aby ze strany otce mohla na syna přejít všechna nashromážděná otcova láska. Toto je klíč k modlitbě Otče náš a také ke každé další modlitbě. Na počátku je třeba vždy vnímat jistotu Izáka a lásku otce vůči marnotratnému synovi.

Máme Otce. Je nám nesmírně blízko, takřka nás objímá. Odevzdávejme Otci všechny naše obtíže, strachy, úzkosti. On ví všechno, co potřebujeme, ale chce to od nás slyšet. Jaký je tento můj Otec? Ne, říká Svatý otec. Náš otec! Proč to tak můžeme říct? Protože katolík není nikdy jedináček. Nikdo z nás není jedináček. Je třeba se stále učit být bratrem a sestrou vůči svému bližnímu, to je to, co jsme si říkali na začátku této katecheze: já musím být smířen se svými bratry. Když tomu tak nebude, jen stěží se budu stávat synem tohoto Otce. Protože tento Otec je Otcem všech, bez jakéhokoli rozdílu. On miluje každého a není tam žádná výjimka. Jestliže tedy nejsem v míru se svými bratry a sestrami, nemám právo mu říkat Otče.

Ježíš po modlitbě Otče náš, tak jak ji naučil apoštoly, zdůrazňuje, že máme odpouštět druhým. A odpustit druhým je velmi těžké. Jak dlouho nosíme v sobě trpkost vůči bližnímu, kolik to je času a tisíce myšlenek, které vedou k rozdělení, podezřívání, nepřijetí. Říkáme si, tys mi udělal toto a toto. Jen počkej… a přemýšlíme, jak mu odplatit jeho nepřízeň. Ne, modlit se s nepřáteli v srdci není možné. Taková modlitba nemůže být upřímná a opravdová. Je takřka nemyslitelná. Nemohu říkat Otče, když nemám dobrý vztah k jeho dětem. Jsou to pak jen slova, která nic neznamenají. Podobám se pohanům, kteří vyslovují mnoho slov, a ta slova nikam nevedou. Slovo Otče ani nemám právo vyslovit, dokud se nesmířím se svým bratrem, sestrou. Ani slovo náš nejde říct, dokud uvažuji tak, že ten mi provedl toto a tamto, ten tamto, že druzí jsou špatní, ubližují. Ti druzí by se měli polepšit. Já s nimi jakoby teď nechci mít nic společného. Dávat s nimi dohromady v takovémto stavu vztahy, je opravdu těžké. Neměli bychom zapomínat na to, že Ježíš nám slíbil Ducha Svatého, a on nás učí, jak má srdce vyslovovat slova Otče náš. Prosme tohoto Ducha Svatého, ať nás učí říkat Otče, ať nás naučí vyslovovat slovo náš a uzavírat odpuštění, pokoj s naším okolím, nepřáteli…

Modlitba za odpuštění

Pane, rád bych teď v síle Tvého svatého Ducha odpustil každému, kdo mě v mém životě zranil.

Prosím Tě,
pronikni nyní i do těch oblastí mého nitra,
které ještě nejsou naplněny silou Tvého odpuštění.

Zříkám se pokušení ospravedlňovat se
a hledat důvody, pro které mi bylo ublíženo.
Zříkám se každé touhy po pomstě a odplatě pro ty,
kteří mě zranili.

Ve Tvé síle odpouštím všem,
každé jednotlivé zranění,
jež mi kdo způsobil.

Chci přijmout všechny své bližní
jako bratry a sestry před Tvou Tváří
i s jejich chybami a slabostmi
a odpouštím jim každé slovo i čin,
všechno, čím mě kdy zranili
nebo mi způsobili jakoukoli bolest.

Pane,
prosím o milost odpustit každému,
jemuž odpustit mi připadá velmi těžké.

Pane,
dej mi sílu,
aby moje ochota odpustit stále rostla.

A ještě Tě, Pane, prosím,
aby mně odpustili všichni,
které jsem svým jednáním zranil
a kterým jsem ublížil já.
Amen.

Text katecheze (doc);

Prezentace katecheze (ppt); Prezentace katecheze (pdf);

Kartička barevně; Kartička černobíle