23. Ježíšova velekněžská modlitba II (KKC, čl. 2746 – 2751)
Modlitba Ježíšovy hodiny
Také takto se nazývá Ježíšova velekněžská modlitba při Poslední večeři. Ježíš, jediný velekněz nové smlouvy se v této modlitbě obrací ke svému Otci, když nadešla hodina jeho přechodu (jeho paschy) zpět k Otci. Nyní nastává hodina jeho oběti za každého z nás. Tato modlitba přivádí k jednotě celé dílo stvoření a spásy. V ní Ježíš všechno usměrňuje k jednotě, která se realizuje jen skrze něho. Je to láska, která tuto jednotu realizuje, přičemž je neustále narušována hříchem. Jedná se o modlitbu jednoty.
Už jsme si řekli, že středem Ježíšovy velekněžské modlitby je prosba, která je věnována jeho učedníkům po všechny časy až do konce světa. Týká se budoucí jednoty těch, kteří v něho uvěří. Nejde o nějaké vzájemné sympatie nebo dávání dárečků jeden druhému, ale jedná se výlučně o Boží jednotu, která k nám přichází od Otce skrze Syna v Duchu Svatém. Ježíš prosí o nadpřirozený dar jednoty, který přichází z nebe a má svůj reálný a vnímatelný účinek na zemi. Ježíš se modlí, aby všichni byli v jedno. „Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že jsi mě poslal. (Jan 17,20 – 21.) Jde o jednotu těch, kteří jsou pokřtěni, o jednotu křesťanů, která přebývá v jejich srdcích. Ale zároveň se má jejich jednota ukázat světu, aby svět uvěřil. Má to velmi praktický a konkrétní účel. Je skutečně potřeba zřetelně si prokazovat vzájemnou lásku, jednotu, vstřícnost. To se vždycky musí prvotně najít ve vztahu já a Bůh. Jde o jednotu budoucích učedníků s Ježíšem, kterého Otec poslal na svět. Tady je zdroj veškeré jednoty mezi křesťany. Pokud já nebudu v jednotě s Kristem, tak ji ani nikdy nebudu mít se svými spolubratry. My musíme pracovat na naší jednotě ve vztahu k Bohu a Bůh pak zapracuje na naší jednotě k ostatním bližním.
Ježíšova velekněžská modlitba předesílá ustanovení církve. Právě zde, ještě před tím než zasednou k Poslední večeři, Ježíš vytváří zcela novou identitu společenství - církev. Co je to vlastně církev? Je to společenství učedníků. Těch, kteří skrze víru a vztah k Ježíši poslanému k nim Otcem dostávají dar jednoty a lásky k tomu, aby milovali svět. Aby milovali lidi. Tím si vzájemně pomáháme, společně kráčíme na cestě poznání Boha, který je dárcem i zdrojem poznání této lásky a jednoty. Toto je smysl církve. Církev se rodí z Ježíšovy modlitby. Jeho modlitba nikdy nemůže být pouhým slovem. Vždy je to čin, kterým jsme posvěcováni, odevzdáváme se Otci, abychom mohli být poslaní. Jedině když budeme žít vzájemnou jednotu a lásku tak, jak za ni prosí ve své modlitbě Ježíš, poroste církev jako společenství všech, kteří díky svědectví učedníků uvěří v Ježíše Krista a budou ho následovat. K Bohu nepřicházíme skrze učedníka. Ale skrze Ježíše Krista, díky učedníkovi.
Díky této modlitbě může církev kráčet světem, aniž by byla ze světa, a žít poslání, které jí bylo svěřeno, aby svět uvěřil v Syna a v Otce, který ho poslal. Církev se tak stává místem, ve kterém pokračuje dílo Ježíše: stále nově přivádět k Bohu lidi, kteří se mu odcizili. Smyslem Ježíšova vtěleného lidství bylo všechny přivést zpět k Otci a smyslem Ježíšových učedníků, kteří vytváří církev je, aby svět byl opět světem Božím. Plným jednoty a lásky. Sami to nedokážeme. Bez Ježíšovy modlitby, bez jeho výkupné oběti na kříži a jeho zmrtvýchvstání nemáme šanci.
Ježíš v této modlitbě prosí, aby ho svět skrze jednotu jeho učedníků poznal. Toto poznání a víra nemůže spočívat na intelektuální zdatnosti. Nemůže být jenom slovní záležitostí. Ježíš také jenom pouze nepovídal, ale svá slova potvrzoval znameními - uzdravoval, učil, naslouchal, jednal. Tak jako se Ježíš svou láskou dotýkal těch lidí, kteří k němu přicházeli, tak je třeba, abychom se i my dnes v církvi vzájemně dotýkali láskou. Právě ona všechno proměňuje. Ona je darem skutečného života. A za námi pak přijdou ti, kteří budou toužit po takovém doteku. Tato záležitost lásky se netýká pouze okruhu vyvolených, nějakého farního spolča nebo mé rodiny, ale týká se celého světa. V rozměru života farnosti se týká celé vesnice nebo města, celé farnosti. Skrze učedníky a jejich poslání, to je ten náš život z víry, má být svět jako celek vytržen ze svého odcizení a má znovu nalézt jednotu z Bohem. Tento cíl a zároveň smysl života s Ježíšem najdeme v Ježíšově nočním rozhovoru s Nikodemem nebo také v Ježíšově řeči o chlebu života (Jan 6). Ježíš ve své modlitbě prosí za nás, za učedníky, ne za svět jako takový. Ještě pro shrnutí: Mělo by nám jít prioritně vždycky, mnohdy až egoisticky, o moji osobní jednotu s Ježíšem, o prohloubení mého rozhovoru s ním, abych mohl nasát do sebe to, o co prosí Ježíš před Poslední večeří. A potom tuto Ježíšovu modlitbu mohu realizovat a on skrze mne může realizovat žádanou jednotu a lásku. On nám potom začne posílat lidi, kteří se s ním touží setkat.
Nebojme se vracet k 17. kapitole Janova evangelia, která nám otevírá jádro Boží přítomnosti i zde na zemi. Rozjímejme, uvažujme, jak soukromě, tak společně v našich farních společenstvích. Veďme nad tímto textem dialog. A když někdy nevíme, jak se modlit, můžeme se vrátit k tomuto textu a s ním se učit modlitbě. My přece také prosíme Boha, aby nám pomáhal. Nezapomínejme ho ve své modlitbě prosit, aby nás zasvětil sobě, abychom mu stále více patřili, a tím mohli mít upřímně rádi své bližní jak blízké, tak vzdálené. Prosme ho také, abychom byli schopni otevírat se potřebám tohoto světa, abychom se neuzavírali pouze na vlastní vidění nebo se netopili pouze ve vlastních problémech. A hlavně prosme o dar viditelné jednoty nás věřících. Modleme se, abychom byli neustále připraveni odpovědět každému, kdo se bude ptát po důvodech naší naděje.
Text katecheze (doc);
Prezentace katecheze (ppt); Prezentace katecheze (pdf);
Kartička barevně; Kartička černobíle