8. Způsoby křesťanské modlitby. Velebení, klanění, prosebná modlitba (KKC, čl. 2626 - 2636)

Mezi pět základních forem modlitby patří: 1. velebení a klanění (adorace), 2. prosebná modlitba, 3. přímluvná modlitba. 4. modlitba díkůvzdání, 5. modlitba chvály.

Velebení a klanění

Velebení vyjadřuje základní směr modlitby. Jde o setkání dvou srdcí: srdce lidského a srdce Božího. Bůh ve své dobrotě a z velké lásky nabízí člověku vše, co sám má, a člověk jej v úžasu velebí. Tak přijímá Boží darování se do svého každodenního života.

Velebení je naše reakce na Boží dary. Na poznání a objevení Božích darů ve světě a v našem osobním životě. Bůh nám neustále nabízí z plnosti svých darů, z plnosti své lásky… neustále nám nabízí své požehnání. Člověk si toho může buď nevšímat, nebo se zastavit a všímat si a uvědomovat si Boží lásku, Boží vedení, nabídku Božího požehnání, darů, žasnout nad tím vším a aktivně přijímat do svého života a jako odpověď na to všechno velebit Pána. Velebit jej můžeme spontánně nebo pomocí jednoduché modlitby: Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému. Jako byla na počátku i nyní i vždycky a na věky věků. Amen.

Toto velebení neprožíváme jenom ve chvílích pocitu radosti a vděčnosti, ale také ve chvílích smutku a těžkostí. Text jedné nové písně říká:

Pane, velebím tě tam, kde kraj oplývá medem,

velebím tě tam, kde řeky jsou vždy hojné, velebím Tě Pane.

Velebím tě také ve chvíli, když se nacházím v poušti,

i když kráčím sám v pustinách, velebím tě Pane.

Každou milost, kterou mi dáváš, rád vyzpívám,

A když mě obklopí tma, zavolám:

Velebím tě Pane,

velebím tě Pane,

velebím tě Pane,

velebím tvé slavné svaté jméno.

Velebím tě Pane, když mě paprsek slunce hřeje,

když je svět krásný bez stínu, velebím Tě Pane.

Velebím tě i na pouti, která je těžká

také ve chvíli, kdy přináším oběť, velebím Tě Pane.

Ty máš právo dávat i brát

Ty máš právo dávat i brát

Já stále zpívám rád: velebím tě Pane.

Je zde vyjádřena podstata velebení: já uznám Boha za Krále a Pána svého života, a proto jej vždy velebím. Ať se cítím dobře nebo špatně. Protože vím, že on mě má rád a stará se o mě.

Klanění je zase základním postojem člověka. Ke klanění dochází ve chvíli, kdy si uvědomím, kým jsem já – sice vrchol stvoření, ale stále jenom nepatrný tvor – a kým je Bůh – Stvořitel všeho, Velký, Mocný a současně i Láska, Milosrdenství, ten, který za nás obětoval svého jediného Syna. V Něm se stal Bůh člověkem, aby se mu více přiblížil, aby s ním mohl sdílet vše, co prožívá – ne jenom se na všechno „z nebe“ dívat, a především, aby jej osvobodil od všeho zla a zajistil život věčný v plnosti radosti s Ním. Tento velký Stvořitel všeho zná mě osobně, všechno o mě ví (zná mé vlastnosti, ví, co mám rád, ví, co prožívám), má o mě zájem (není mu jedno, když se něčím trápím) a stará se o mě. A po té, co si celou tuto skutečnost uvědomím, spontánně „padám na kolena“ a ať už tichou vděčností nebo slovy velebím Pána.

Postoj klanění se vyjadřuje naši velkou úctu k Bohu. Bůh pro mne nemůže být nějaký „hej ty počkej“. On je mým Přítelem, kterému se ale klaním, ke kterému mám obrovskou úctu a od kterého se chci učit. Na prvním místě jak odpouštět a mít rád.

Tento postoj klanění prožíváme spontánně v osobní modlitbě, při adoraci nebo při mši svaté, kdy „padáme na kolena“ před velkým Bohem, ukrytým v malé „oplatce“, nebo před velkými tajemstvími, která se před námi odehrávají.

Toto klanění nás pak naplňuje pokorou a dává jistotu našim prosbám.

Prosebná modlitba

Asi nejobvyklejší a nejčastěji používanou formou dialogu s Bohem je prosebná modlitba. Prosba často způsobuje, že si uvědomíme svůj vztah k Bohu, a také si při ní velmi dobře uvědomujeme vztah ke všemu, co nás potkává: Často se dostáváme do situací, kdy prostě potřebujeme pomoc. Zjišťujeme, že nejsme pány nade vším. Někdy si nevíme rady ani v těch neobyčejnějších situacích. Například, když se na jednu sobotu nakupí hodně úklidu, vaření, zahrádka, do toho přijde nečekaná návštěva či něco jiného – úplně obyčejné věci a úplně nás vykolejí z rovnováhy. V této chvíli, když se s důvěrou obrátím k Bohu, poprosím jej o pomoc, On mi pošle svůj klid, vnitřní radost, někdy snad i člověka, který se nabídne s pomocí. Tak snadno nás přepadne neklid či nervozita, tolik událostí nás často tíží. Někdy se v životě potkáváme s velmi vážnými problémy. I v těchto situacích můžeme s důvěrou volat k Bohu. Tu si uvědomujeme také svůj vztah k Bohu, kdy poznáváme, že my sami si často, nevystačíme, ale On, Stvořitel, zasáhnout může. Vždyť Bůh je Pánem nade vším, on má tu moc zasahovat do dění světa, do konkrétních událostí života. Já mu však musím důvěřovat a nechtít, aby řešení dané situaci bylo takové, jak já si to myslím. Bůh působí. Většinou však skrytě, někdy možná až tak skrytě, že to ani nepostřehneme. Zkusme mu však důvěřovat. Důvěřovat neznamená, že nic už nebudu v dané věci dělat, ale že si nebudu zoufat, nebudu kritizovat, ztěžovat si, ale s důvěrou hledat Boží řešení.

Ze zkušenosti víme, že ne vždy máme jednotu s Bohem. Prosba často bývá ten bod, který otevírá bránu ke vztahům. Možná si z dětství pamatujeme situace, kdy jsme byli „napučení“ na rodiče, ale potom jsme od nich něco potřebovali. Skrze konkrétní prosbu jsme se k nim vraceli, začali jsme budovat lepší vztah. Podobně i nyní, když si jdu půjčit sůl k sousedce, prosím o sůl, při té příležitosti si také něco povíme a vzniká zde důvěrný vztah – alespoň pro tuto chvíli. Stejně tak i ve vztahu k Bohu, může být prosba vůči němu tím bodem, který znovu nastartuje náš vztah. Může se stát počátkem obrácení se k Bohu, jako u marnotratného syna. Bída učí vzpomenout na toho, na kterého jsem zapomněl.

Pro tyto chvíle nejednoty, které jsou někdy v našem životě tak časté, je důležitá také prosba o odpuštění. Tato prosba je předpokladem pro další důvěrnou komunikaci s Bohem. Protože ona očišťuje srdce, Boží odpuštění je pak proměňuje. Tato prosba vede také k pokoře. Skrze pokoru pak vstupuji do společenství Otce, Syna a Ducha Svatého. A tehdy dostávám od něho všechno, oč ho prosím.

Katechismus katolické církve říká, že středem křesťanské prosby je touha po Božím království. Pán Ježíš nás učí: Nejprve hledejte Boží království a jeho spravedlnost a ostatní vám bude přidáno (srov. Mt 6,33). Proto zkusme v modlitbě a skrze modlitbu ve svém životě hledat a objevovat doteky Božího království. Zkusme se aktivně zapojit do šíření Božího království na zemi, např. skrze modlitbu za církev, za představené, skrze život s Duchem Svatým, skrze milé slovo, sebezápor nebo účast na slavení svátostí.

Modlitba: Modlitbu můžete začít textem písně uvedené v katechezi, dále pokračovat vlastním velebením a na konec přidat i své prosby. Modlitbu pak ukončit požehnáním.

Text katecheze (doc);

Prezentace katecheze (ppt); Prezentace katecheze (pdf);

Kartička barevně; Kartička černobíle