8. Dějiny liturgie IV. Období pozdního středověku a Tridentského koncilu

V dnešní katechezi bychom se zastavili u dvou důležitých etap v liturgické katechezi z pohledu historie. A to je období pozdního středověku a Tridentského koncilu.

Období pozdního středověku je období hlubokého duchovního života jednotlivců, rodin a společnosti. Tehdejší člověk si takřka nedokázal představit život bez Boha. Liturgie se stává integrální součástí života křesťana (mluvíme zde již o křesťanské společnosti) a součástí společnosti. V této době se kladl velký důraz na osobní vztah k Bohu. To vedlo k individualismu a subjektivismu. Společenství jako by šlo stranou.

Také kněží většinou slouží soukromé mše svaté. Často na bočních oltářích, které se staví v bazilikách, katedrálách a větších kostelích. Pro tyto soukromé mše svaté jsou vydávány misály, které mají pomoci k osobnímu bezprostřednímu kontaktu s Bohem. Také při slavení liturgie je kladen důraz na osobní zážitek až požitek ze mše svaté.

Roste „propast“ mezi kněžstvem a věřícími laiky. Existuje kněžská hierarchie, která slaví svatá tajemství a je objektem úcty, ke kterému se vzhlíží.  Lid se liturgie neúčastní, spíše jí přihlíží. Dívá se. Zatímco „si“ kněz potichu, v latině slouží „svoji“ mši svatou, laici jsou bokem, jakoby v pozadí, aby nerušili, pouze se dívali a takto se účastní liturgie. Kněží při liturgii nepotřebují ministrany, dělají si všechno sami. Výsledkem toho jsou zvláště v katedrálách velké mříže mezi presbytářem a lodí. Kněží jsou ti, kteří jsou blízko Bohu, komunikují s ním, žijí vztah s Bohem. Lid je vzdálený, má jinou zbožnost.

Během liturgie většinou zpívají nábožné písně nebo poslouchají zpěvy chrámového sboru, v duchu se modlí růženec. Vznikají různé pobožnosti: například křížová cesta, májové, modlitba litanií, konají se kající pobožnosti a kající skutky za urážky Boha. Konají se různé poutě, procesí. Roste úcta  relikviím, obrazům a sochám svatých, Ježíše či Marie. Člověk se snažil vidět vše v jakési zbožnosti, svatosti, úctě.

V této atmosféře pak vrůstá úcta k Eucharistii. Lidé se účastní na liturgii tím, že „něco“ vidí. Vidět hostii znamená prožívat niterně Boží přítomnost. Proto při proměňování kněz pozdvihuje proměněnou hostii a kalich s Krví Páně a to je vrchol mše svaté. V této chvíli se zvoní, aby si všichni shromáždění uvědomili, že teď mezi ně přichází Ježíš. Všichni klečí a klaní se. Tato úcta pak v období baroka projevuje také ve vzniku slavnosti Božího Těla. Je to hned po Velikonocích a Vánocích nejdůležitější slavnost v liturgickém roce. Mše svatá se později někde také začíná slavit před vystavenou Eucharistií, kdy lidé adorují Eucharistii, a kněz si mezitím slouží mši svatou. Dochází ke zvláštní situaci (která je přítomná až do počátku 20. století), kdy věřící velmi uctívají Eucharistii, dívají na ni (adorace), nosí ji městem (průvody na Boží Tělo), ale ke svatému přijímání lidé přichází jenom jednou za rok.

Mizí jakákoliv katecheze, katechumenát, jsou pouze kázání, většinou mimo mši svatou, a tím vzrůstá obrovská neznalost víry. Docházelo také k úpadku vzdělanosti, ale i zbožnosti u kněží. U laiků se zase osobní zbožnost velmi úzce prolíná z pověrčivostí a někdy panují pověrčivé představy i vzhledem k eucharistii.

Reakcí na to byl vzrůst mystiky. Bůh je základ všeho dění, je možné se k němu přiblížit skrze stvořené věci, svět, který nás obklopuje. Šlo o umění ponořit se do hlubin duše. Což opět podporuje dobový individualismus.

V této době vznikl také kněžský breviář, tzv. liturgie hodin. Dříve se tuto modlitbu breviáře modlili řádoví bratři v klášterech. V tomto období se tato modlitba rozšířila také mezi kněze. Nebyla zatím povinná a kněz se ji zatím modlil sám.

Období kolem Tridentského koncil

Před tímto církevním sněmem dochází k velkým rozkolům v církvi, náboženským válkám, dochází k velkému zklamání z církve a společnosti a je nutná reforma církve. Vedle mystiky a osobní spirituality nastupují laici s humanismem, který přerůstá v osvícenství, kdy život člověka již není spojován s Bohem. Církevní představitelé budí pohoršení, zvláště klérus, který je nevzdělaný a u většiny chybí i osobní zbožnost. V této době ani samotní kněží „nerozumí“ liturgii a ona se stává pro ně pouze prvkem osobní zbožnosti. Tím více narůstá, jak odtažitost mezi liturgií a laiky. Mše svatá se stává projevem osobní zbožnosti kněze a s lidmi to takřka nesouviselo.

Tato situace více a více volá po reformě. Ta se takřka po 20 letech volání skrze Tridentský koncil uskutečňuje. Tridentský koncil se snaží vnést řád do církevního a liturgického života. Například dělá pořádek v kánonu biblických knih nebo v počtu svátostí. Zakládají se semináře a gymnázia k formaci budoucích kněží. Papež Pius V. sjednotil liturgii do misálu, vzniká katechismus a vyučování náboženství. Byl reformován kalendář.

V oblasti liturgie účelem Tridentského koncilu nebylo vytvořit nějakou novou liturgii nebo nějaká její zásadní reforma, ale hlavně sjednotit liturgickou praxi. Proto byl vypracován misál, který měl být platný pro celou církev. Mše svatá byla sloužena podle tohoto misálu a nesmělo se v ní nic měnit nebo přidávat. Tento misál obsahoval také přesné pokyny k jednotlivým úkonům celebranta, podle nichž měl sloužit mši svatou. Pro celé západní křesťanství byla vytvořena jednotná liturgie, která se snažila vycházet z původní prvokřesťanské zkušenosti a při tom zachovat bohatství předešlých staletí. Samozřejmě, že neměli tenkrát takové prostředky a poznání z archívů a archeologie a historie jako my dnes. Takže tento návrat k počátkům křesťanství neproběhl úplně. Liturgie zůstala většinou pokračováním liturgie pro klérus, mše svatá se dále odehrávala vzdáleně od lidí a ti v této obnově liturgie zaznamenali pouze minimální změny.

Pro lidi v rámci liturgie bylo důležité, že farář měl sídlo ve farnosti. Zde se má převážně zdržovat a denně se sloužit mši svatou za účasti lidu. Tato mše svatá je však vždy latinská, takže lidé slyší, vidí, jsou přítomni, ale nerozumí slovům. Vnímají pouze určité tajemství. Právě v této době vzniká řada zpěvníků, protože lidé při liturgii zpívají. Snížily se počty liturgických svátků. Mše svatá se slouží pouze na posvěceném místě, tzn., že v oltáři je vždy ostatek nějakého světce. V kostelích se hraje pouze duchovní hudba.

S postupem času se opět mění kultury a společnosti a v průběhu 19. století sílí nové liturgické hnutí, které se ve 20. století začne postupně projevovat a vrcholí novou reformou, kterou nastavuje II. Vatikánský koncil. Tímto končí náš exkurz do dějin liturgie a dále se budeme zabývat jejím životem v současnosti.

Text katecheze (pdf)

Prezentace katecheze (ppt); Prezentace katecheze v JPG: 1., 2., 3., 4., 5., 6., 7., 8.

Kartička barevně; Kartička černobíle

Více k dějinám liturgie zde: farnost.podolak.cz/down/Fundamentalni_liturgie.doc nebo Direktář o lidové zbožnosti a liturgii.