7. V čase církve (KKC čl. 2623 - 2624)

V tomto díle našich katechezí vstupujeme do apoštolské doby prvotní církve. První zásadní věcí jak pro prvotní církev, tak i pro nás dnes je, že Duch Svatý nás učí a připomíná nám všechno, co Ježíš řekl. On také vychovává k životu modlitby. Ve skutcích apoštolů v 1. a 2. kapitole čteme o tom, že všichni byli po hromadě, jednomyslně setrvávali v modlitbách a očekávali seslání Ducha Svatého, kterého jim slíbil Ježíš před svým nanebevstoupením. I pro modlitbu platí, jestliže se do ní ponořuji, tak nemůžu očekávat, že moje myšlenky, ze kterých mám třebas i radost, mě povedou k Bohu. K Bohu mě povede právě Duch Svatý – ne já sám. Skutečná modlitba, která vede k dialogu s Bohem, jde jedině skrze Ducha Svatého. 

Druhou zásadní věcí pro věřící je, tak jak to platilo opět pro jeruzalémskou obec, že setrvávali v apoštolském učení, žili v bratrském společenství, účastnili se lámání chleba a modlili se jak soukromě, tak společně.

V apoštolském učení

Toto pořadí je typické pro modlitbu církve. Každá modlitba má mít základ v apoštolské víře. Mám se modlit tak, jak to říká církev, tzn. farář, biskup, Svatý otec. Nemusím vyhledávat různá zjevení, vymýšlet adrenalinové modlitby, vždy by mělo zůstat pro každého z nás zásadní: jsem v jednotě se Svatým otcem, s biskupem, s farářem, s církví? Modlím se tak jako církev? Příklad modlitby je např. mše sv., různé typy bohoslužby slova a modlitby, které vycházejí z tradice lidové zbožnosti.

V bratrském společenství

Zde obzvlášť platí Ježíšovo: chceš-li přinést dar na oltář a máš-li něco proti svému bratru, jdi, usmiř se s ním… (srov. Mt 5,23-34). Jestliže mám podivuhodné vztahy ke svým bližním, stále se mi na nich něco nelíbí, v tomto stavu se mi nepodaří ponořit se do hluboké upřímné modlitby. Protože to nejde. Jestliže žiji v bratrském společenství ve své farnosti, v rodině, s přáteli, tak mám tu nejlepší startovací plochu pro modlitbu - rozhovor s Bohem.

Účastnili se lámání chleba

Pokud mi záleží na tom, jaký vedu rozhovor s Bohem, tak již u prvních křesťanů platilo, že je třeba setrvávat s ostatními při lámání chleba. Tím se vytváří základ, ale i vrchol nejenom pro vznik, ale i pro růst osobní a společné modlitby. Dnes nechodíme na lámání chleba, ale zúčastňujeme se slavení mše svaté.

Mše sv. to je jedna velká modlitba, která má svá pravidla. Proto je vždy pro nás vzorem, jak se máme modlit. Začínáme křížem a křížem také končíme. Uvědomuji si svoji nedostatečnost, hříšnost – úkon kajícnosti. Pak Pána velebím – sláva na výsostech Bohu, naslouchám jeho slovu ve čteních – to jsou naučená slova modlitby, nebo čtená slova z biblických textů. Naslouchám. Při každé modlitbě musíme naslouchat. Toto naslouchání má vést k tomu, že si řekneme: Věřím, Pane. Věřím, že jsi, že mě máš rád, a já chci jít za tebou. To je Credo při mši sv. Následují prosby - přímluvy. Ty patří k osobní i společné modlitbě, ale vidíme, že modlitba není jenom o prosbách.

Přichází druhá část mše sv. – bohoslužba oběti. Při obětování se přináší chleba a víno. Co já přináším při své modlitbě? Sebe, své skutky, své myšlenky, to co se mi podařilo, nebo nepodařilo během toho dne atd. To všechno vkládáme na obětní misku a podáváme Bohu. Tak jak to je. Bez přikrašlování. Následuje proměňování. Kněz skrze slova konsekrace promění dar chleba v tělo Kristovo. A tak to platí pro moji modlitbu. Darujeme Bohu své slovo a on to všechno promění. Je to o víře, o důvěře. A já potom tento proměněný chléb přijímám do svého srdce. Také na závěr každé naší modlitby máme přijímat Krista do našich srdcí. A znovu vycházet do běžného života. Tento život už pak není šedivý, ale je prozářený. Je tam Kristus. A pak jsem tam taky já, který ví, co chce. Vidí cíl, tj. Boží království, a pak je jedno, co v podstatě dělám. Důležitý je cíl a s kým k tomuto cíli jdu. Toto je jeden ze základních modelů pro osobní modlitbu. Tímto způsobem můžeme obnovit svou každodenní modlitbu, aby nás pak skutečně živila a nestala se pouhou povinností.

Co to znamená setrvávat v lámání chleba? To znamená, že je třeba také slavit eucharistii a slavit svátost smíření. Bez těchto svátostí modlitba často není schopná se udržet na úrovni tak, aby mě živila, dávala mi motivaci, nasměrovávala mě. Mnohdy se z ní stane pouhopouhá poslušnost - mám splněno. Nejprve jenom formální odříkávání textů, pak jenom kříž ráno a večer. Náš život ve společenství s Ježíšem pak jde do ztracena, až nakonec zjistím, že už se vlastně ani nemodlím a vůbec mi to nechybí.

Setrvávali v modlitbách

To jsou především ty modlitby, které slyšíme, nebo čteme v Písmu svatém. A přitom je aktualizujeme do svého života. Právě Duch Svatý, který má při modlitbě působit nám připomíná Krista, protože jedině v Kristu se vše naplní. Modlitba se nenaplní jenom v tom, že něco odříkám, ale naplní se skrze Ducha Svatého v Kristu. Duch Svatý moji modlitbu uvádí do celé pravdy. A vzbuzuje nové formulace, které potom vyjadřují tajemství Krista pro mě, pro můj život, pro moje společenství, farnost.

Říkáme, že modlitba, je rozmluva s Bohem. Když se řekne: rozmlouvám, tak používám slova, která musí být na venek vyřčena, vyslovena. To samozřejmě platí i pro modlitbu, ale nejde o to říkat slova modlitby nahlas, jde o to říkat je po tichu, pro sebe a pro Boha. Modlit se můžeme také srdcem. My často říkáme naučené modlitby, nebo modlitby čteme z nějakých knížek nebo sešitů. Jsou to modlitby, které vytvořil třeba i nějaký světec. Ale této modlitbě nemůžeme pokaždé říkat, že je to rozhovor, protože modlitba není ani básnička ani předčítání toho, co vytvořil někdo jiný. Takto se můžeme snadno neúčastnými čtenáři. Dokonce můžeme říkat i ledasco zpaměti. Můžeme si i číst nahlas, ale v podstatě nevíme, o co v tom textu je. Toto všechno je prázdné. I ten, kdo opustil dětské modlitby nebo zbožné texty z modlitební knih, tak se může stát, že v modlitbě vlastními slovy užívá neživotných formulek. Nebo se snaží pořád mluvit k Bohu, a když mu dojdou slova, má pocit, že se už nemodlí. Nebo máme další představu o modlitbě, že to má být něco sladkého, že při modlitbě musím pociťovat útěchu nebo vnitřní povzbuzení. Bylo by dobré si uvědomit, že skutečná modlitba pouze o tomto není - Ano, Bůh mi může vnitřní radost udělit, ale také ne. A pokud udělí, tak je to dar, za který mám být vděčný. Tak tedy, modlím-li se, vždy se klaním Bohu. Potom přece nejde o mne a nemůžu, skoro nesmím sobecky všechno vztahovat na sebe. Jde přece o Boha. Každá modlitba, při které se namáhám, usiluji, abych se modlil, tak je jistě dobrá, i když mám pocit, že to nestálo za nic. Pokud mám tyto pocity, tak je dobré Pánu říci asi toto: Pane, ty víš, že se chci modlit, ale jak těžko obracím své myšlenky k tobě. Myšlenky mi utíkají stále někam pryč. Za chvilku se mi zdá něco důležitější než slova modlitby. Pane Bože, ty mě znáš, ty víš, jaký jsem. Pomáhej mi, abych se dokázal, modlit. Bůh ode mne takovou modlitbu přijme a raduje se, že jsem ho takto pokorně dokázal oslovit a znovu si zdůrazněme, že nejde o moje pocity, jaké mám z modlitby, ale jestli jsem si na Boha udělal čas, a říkal jsem mu pravdu o sobě a měl-li jsem ho rád.

Modlitba

Společný zpěv či recitace: Sláva na výsostech Bohu. Ještě před tím může kněz/katecheta s účastníky katecheze projít slova toho chvalozpěvu, a tak mpomoci účastníkům, bay jej vnímali jako skutečnou modlitbu – ne pouze jako „písničku“ na závěr.

Text katecheze (doc);

Prezentace katecheze (ppt); Prezentace katecheze (pdf);

Kartička barevně; Kartička černobíle