7. Dějiny liturgie III
V dnešní katechezi se budeme zabývat křesťanstvím a liturgií 4. - 11. století. Je to doba, kdy liturgie nabývá slavnostnostního řádu, charakter osobního setkání s Ježíšem a osobní účast na jeho oběti jsou často překrývány obřady, symboly apod., které chtějí uctít velkého nedostižného Boha. Posun v liturgii spočívá v tom, že pro apoštoly byl Ježíš Božím Synem, ale zároveň byl tím, se kterým se denně stýkali, mluvili s ním, stejně tak po jeho zmrtvýchvstání zůstávají v osobním kontaktu tím, kterého nazývají svým „Pánem a Bohem“ a oběť tohoto jejich Přítele denně znovu slavili. V období, o kterém dnes budeme mluvit, si Ježíše samozřejmě už nikdo nepamatuje, nikdo s ním nemá tuto osobní zkušenost. Bůh se stává někým velkým, vzdáleným. Je to období, kdy je církev na začátku cesty objevování Boha, s nímž už nemá osobní zkušenost a s tím je úzce spojeno hledání cesty pro liturgii, která je vlastně projevem toho, čemu církev věří.
Ve 4. století se z pronásledované církve se stává církev státní a z křesťanství, které bylo doposud perzekuováno, se stává privilegované náboženství. Roku 313 vydává císař Konstantin spolu s Liciniem tzv. Edikt milánský, kterým křesťanství získává svobodu a rovnoprávnost s dalšími náboženstvími a postupně se stává jediným povoleným náboženstvím. V tomto období liturgie přestává být pouze vnitřní církevní záležitostí, ale stává se součástí světský dějin, kultury a politiky. Jakým způsobem se k této realitě postavit? To museli křesťané po staletí hledat a my v současné době navazujeme na tuto tradicí hledání. K tomu nás vybízí také současní papeži: být pevně zakořeněni ve víře, prohlubovat osobní vztah s Ježíšem a současně žít ve světě, být v komunikaci s ním, aktivně se podílet na jeho utváření.
Ve 4. století se z domácí církve, kdy se křesťané schází potajmu, po domech, v malých společenstvích, převážně ve městech, se stává úplně něco jiného. Křesťanství se již neskrývá, ale naopak císař dává k dispozici křesťanům ve městech baziliky – původně budovy k veřejnému shromažďování – kde mohou nyní křesťané slavit své bohoslužby nebo také stavěl nové, např. bazilika San Giovani in Laterano. Protože se křesťanství stává státním náboženstvím, přebírá do své liturgie také státní ceremonie. Liturgie má být slavnostní, po způsobu světské slavnostnosti, tak jak je to zvykem u císařského dvora. Biskup sedí na trůně, je to vyvýšené místo v bazilice, které se nazývá katedra. Aby byl podpořen slavnostní charakter bohoslužeb, jsou do liturgie zařazeny také různé průvody se světlem, kadidlem apod. Také liturgický oděv je ovlivněn zvyklostmi u dvoru. Biskup má na ramenou štolu, popřípadě palium. Do této doby biskup a kněží neměli žádné speciální oděvy, nelišili se od ostatních křesťanů vzhledem, pouze na ně představení položili ruce, modlili se a byli uvedeni na místo biskupa nebo kněze.
Někteří křesťané tyto změny přijímali s nadšením. Líbilo se jim takto honosně oslavovat Boha a mysleli si, že ten vnější lesk, sláva a úcta církvi prospěje, bude se rychleji šířit a poroste Boží království na zemi, bude se proměňovat společnost. Avšak tehdejší svatí byli proti zavádění těchto okázalostí do liturgie. Docházelo tedy ke střetům těchto dvou skupin, kdy ta druhá skupina se snažila prosazovat jednoduchost, neodlišování se od ostatních pokřtěných, službu a chudobu.
Velkou výhodou tohoto dění pro křesťany je, že už se nemusí skrývat, strachovat o svůj život a životy svých blízkých. To všechno ale nese s sebou i jiný doprovodný jev: Ve chvíli, kdy se křesťanství stává státem podporovaným náboženstvím, najednou začnou proudit do kostelů na bohoslužby davy lidí; někteří dobrovolně, jiní to berou jen jako nutnou součást kulturně-společenského života a někteří jsou zde i z donucení.
Pro křesťany, jak bylo řečeno v minulých katechezích, se stává nejdůležitějším dnem v týdnu neděle. Neděle je prvním dnem, dnem stvoření, dnem světla, dnem nových časů, ale také dnem osmým, dnem nacházejícím se za všemi dny, dnem konce času. Je dnem Vzkříšení, dnem Nanebevstoupení, dnem sesláním Ducha Svatého, dnem slavení eucharistie. Ve světském kalendáři však až do této doby zůstává všedním pracovním dnem. Ve 4. století císař Konstantin vyhlašuje neděli za den pracovního den klidu. Nařizuje, že v neděli se nemá pracovat (mohlo se jen ve výjimečných případech, např. při žních) a ten, kdo by pracoval, se proviňovat vůči státu. Tím bylo umožněno, že lidé mohli a někde i museli chodit v neděli do bazilik na bohoslužby. Tím se však dostávali na mši sv. i nepokřtění, kteří se do této doby nemohli liturgie zúčastňovat. To vedlo k tomu, že se začala zvětšovat vzdálenost mezi Bohem a člověkem. Mnozí lidé, kteří přicházeli na bohoslužby a vůbec nevěděli, o co jde, nerozuměli tomu velkému tajemství, snad ani nevěřili v Boha a už vůbec jej nevnímali jako dobrého Otce a nebrali ani vážně poselství evangelia. A někdy snad jenom proto, že je nikdo do podstaty křesťanské víry neuvedl. Pouze chodili na bohoslužby. Zmizel osobní ráz setkávání s Ježíšem a docházelo k velkému zpovrchnění vztahu ke Kristu a k církvi. Avšak také v této době vyrostli velcí světci jako sv. Ambrož nebo sv. Augustin.
Tím, jak dochází k rozmělnění vztahu k Bohu, začíná určitý strach ze zneuctění Eucharistie a slova proměňování se proto začínají říkat potichu: Už ne uprostřed shromáždění, ale v přední části baziliky, daleko od lidí. Zvětšuje a zvyšuje se mřížka mezi presbytářem a věřícími, později z toho vyrůstá u východních katolíků ikonostas, aby nebylo ani vidět na oltář, kde se přináší oběť. Jak jsme řekli před chvílí: NE lámání chleba s Kristem uprostřed, NE večeře Páně, kdy Ježíš láme a dává. Toto tajemství se naopak děje vzdáleně, skryté pod rouškou tajemství, jakoby odděleně od těch, kteří přicházejí na mši svatou. V této době se také opouští od častého svatého přijímání a začíná se přistupovat ke svatému přijímání 1x až 2x ročně, tzn. na Velikonoce a Vánoce. Vytrácí se radost ze společenství s tím, ve kterého jsem uvěřil a radostně očekávám ten den, kdy přijde a vysvobodí mne.
V rámci liturgického roku se slaví Velikonoce a letnice. Na druhém místě je to pak doba postní, ve které se odehrává bezprostřední příprava na Velikonoce. Během doby postní také probíhá bezprostřední příprava katechumenů na přijetí křtu. Až později začínají hrát svou roli v liturgickém roce Vánoce.
Postupně (do doby 5. – 7. st.) začíná mít liturgie svůj konkrétní řád. Začínají se vytvářet první liturgické formy podle římské liturgie. Vznikají knihy, které popisují liturgii a tyto knihy se začínají šířit po tehdejším světe. Současně v této době je ještě každý biskup takřka samostatný ve své liturgii, a proto liturgie má v různých diecézích nebo v klášterech různé formy. Liturgie začíná být propracovaná, střízlivá a jasná.
Současně se stává také zdrojem inspirace pro umělce, kteří vytvářejí interiéry v kostelů a kaplí. Můžeme říci, že stavebnictví, zvláště mozaiky a fresky mají didaktický, katechetický a liturgický smysl. Umělci se zde různými způsoby snaží vyjádřit krásno a velkolepost, které mají ukazovat na Boží nádheru a velikost prostřednictvím biblických výjevů. Vedle toho zobrazení již zemřelých osobností raného křesťanství mají uchovávat „paměť víry“ a jejich smyslem bylo také povzbuzovat lidi k modlitbě a životu s Bohem. Toto mělo velký význam pro lidi, kteří nerozuměli latinské liturgii a neuměli ani číst, ti si prostřednictvím těchto výjevů nebo i architektury mohli připomínat hlavní pravdy o Bohu a člověku. Tyto výjevy ale bezesporu působily také na vzdělané lidi, podobně jako dnes působí na nás.
V závěru této katecheze se můžeme zamyslet nad tím, jaký charakter bychom si přáli, aby měla liturgie v naší farnosti? Toužíme po charakteru radostného setkávání apoštolů se zmrtvýchvstalým Kristem a takto slavenou eucharistií? Nebo nás přitahují slavnostní ceremonie, roucha a zpěvy? Nebo nás láká pocit tajemství? Nebo jsme spokojeni se mší svatou jako kulturní záležitostí? Co my konkrétně pro to můžeme udělat?
Text katecheze (pdf)
Prezentace katecheze (ppt); Prezentace katecheze v JPG: 1., 2., 3., 4., 5.
Kartička barevně; Kartička černobíle