5. Ježíš učí modlit se (KKC čl. 2607-2615)

Už několikrát během těchto katechezí jsme si řekli, že Ježíš učil modlitbě především svým příkladem. Dnes si připomeneme situaci, kdy apoštolové prosí svého Mistra, aby je naučil modlit se, a představíme si také 3 podobenství, v nichž on pak o modlitbě mluví.

Lk 11,1: Jednoho dne se Ježíš na nějakém místě modlil. Když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: „Pane, nauč nás modlit se.“ A to je ono. On se díval na modlícího se mistra a v učedníkovi se rodí touha také se tak modlit.  Toto je jeden ze základních kroků výchovy k modlitbě už u malých dětí, když vidí své rodiče modlit se. Farnost vidí modlit se svého kněze. Děti v náboženství vidí modlit se svého katechetu. Tím, že apoštolové Ježíše viděli se modlit, naslouchali také jeho modlitbě, jak se modlí, postupem času se i oni sami takto modlili k Bohu. Ježíš se jako vychovatel ujímá každého člověka tam, kde je. Pokud mu to dovolí. Postupně ho vede ke svému Otci. Nikdy ne k sobě. Ale k Otci. Toto platí i pro nás. Když se modlíme, nemůžeme stát sami u sebe a zaobírat se sami sebou. Ježíš šel přímo k Otci. Tak také my křesťané máme jít skrze Ježíše Krista k Otci vedeni Duchem Svatým.

Když se Ježíš obrací k zástupům, které jdou za ním, vždycky vychází z toho, co tito Izraelité již znají z modlitby podle Staré smlouvy. Neboli on jde určitou cestou, tak jak jsou zvyklí. Jde s nimi a postupně jim otevírá nové obzory. Ukazuje jim novost království, které přichází. Aby to lépe pochopili, používá podobenství. Tato podobenství podrobně rozebírá se svými učedníky a pak je rozesílá a chce po nich, aby se oni stali vychovateli modlitby v jeho církvi, aby lidem otevřeně mluvili o Otci a o Duchu Svatém.

Jedna z nejdůležitějších událostí při modlitbě je, jak to Ježíš pěkně ukazuje v horském kázání, obrácení srdce: toto obrácení srdce se uskutečňuje skrze smíření se a odpuštění. Tím, že objevím lásku k nepřátelům, modlím se k Otci ve skrytosti a nepotřebuju stále nová a nová slova, nové a nové podněty pro modlitbu – neplýtvám slovy. Tam někde v hloubi mého srdce se objevuje vztah k Tomu, se kterým tuto modlitbu sdílím, to je Bůh. Nezbytným předpokladem je čisté srdce. Nemodlím se proto, že to potřebuji, že se to tak má dělat, že se mi uleví, ale proto, že hledám nebeské království. A potom, že vše je zcela zaměřeno k Otci – k Trojici. Je v tom upřímný synovský postoj. Když se v srdci takto postupuje (rozhoduje), tak se naučí modlit ve víře. Víra je synovské přilnutí k Bohu bez ohledu na to, co cítím nebo chápu. Proto v modlitbě nehledejme nějaký svůj pocit, jaké to bylo, ale přilnutí. 

Mt 7,21: „Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do nebeského království, ale ten kdo plní vůli mého nebeského Otce.“ Modlitba víry není o tom, že říkám: „Pane, Pane,“ řeči, slova vzdechy, ale jde o nasměrování srdce tak, aby konalo vůli Otce. Při modlitbě máme hledat skrze podněty týkající se dobra, které přicházejí jako myšlenka, nápad, co mně chce Bůh sdělit jako odpověď na moji modlitbu. Úmysl, který po skončení modlitby přijde, týká-li se dobra, je určitým nasměrováním od Boha. To je ta jeho vůle. Přesto všechno je dobré, zkonzultovat svá nová poznání se zpovědníkem, nebo s tím, kdo mě duchovně doprovází, abychom se spolu snažili porozumět této Boží odpovědi na moji modlitbu. Ježíš vybízí své učedníky, aby vnášeli do své modlitby starost o spolupráci na Božím plánu. Při modlitbě by mě mělo jít o to, co Božího se může skrze mne uskutečnit. Při modlitbě skutečně nejde o moji osobu, ale o Boha, který vstupuje do mého srdce, do mého života, do této společnosti. Při modlitbě mám bdít a vyhlížet toho, který je a který přichází. Můžeme také říci, že modlitba učedníků Kristových ve společenství s jejich mistrem je boj. Proč? Protože máme bdít na modlitbách a neupadnout do pokušení. 

Ježíš ukazuje svým učedníkům na těchto třech podobenstvích, jak může vypadat dobrá modlitba.

Podobenství o neodbytném příteli (Lk 11,5-13)

Někdo z vás bude mít přítele a půjde k němu o půlnoci s prosbou: „Příteli, půjč mi tři chleby. Právě totiž ke mně přišel můj přítel, který je na cestách, a nemám, co bych mu předložil.“ On však by mu zevnitř odpověděl: „Neobtěžuj mě! Dveře jsou už zavřeny a moje děti jsou se mnou na lůžku. Nemohu vstát a dát ti to.“ Říkám vám: Když přece vstane a dá mu, tedy ne proto, že je jeho přítel, ale pro jeho neodbytnost se zvedne a dá mu všechno, co potřebuje.
Proto vám říkám: Proste a dostanete; hledejte a naleznete; tlučte a otevře se vám! Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu se otevře. Je mezi vámi takový otec, že když ho syn poprosí o rybu, on mu dá místo ryby hada? Anebo když ho poprosí o vejce, on mu dá štíra? Jestliže tedy vy, třebaže jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary, čím spíše nebeský Otec dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí.

Toto podobenství o neodbytném příteli vybízí k modlitbě, kterou máme konat s naléhavostí, že skutečně potřebuji… „Tlučte a bude vám otevřeno.“ Při modlitbě je dobré „tlouci“, chtít konkrétní věci, nabízet konkrétní věci, ale potom si musím také za svým slovem stát. Tomu, kdo se s takovou naléhavostí a s vroucností modlí, dá nebeský Otec všechno, co potřebuje. Všechny naše prosby Bůh slyší a vyslyší. Ale ne všechny hned a ne všechny v takové podobě, jak bychom si my představovali. V daleko vzácnější formě. Vždy tak, aby to pro nás bylo to nejlepší, co právě potřebujeme. A především nám dá svého Ducha Svatého. To je ten největší dar. Protože pokud si Ducha Svatého, kterého jsem dostal, všimnu, najdu v něm všechny dary, po kterých toužím. Proto v tomto podobenství, slyšíme: „Proste a dostanete, hledejte a naleznete, tlučte a otevře se vám.“

Podobenství o neodbytné vdově (Lk 18, 1-8)

Pověděl jim dále podobenství, že je třeba stále se modlit a neochabovat: „V jednom městě byl soudce, Boha se nebál a na lidi nedal. Byla v tom městě i vdova, chodila k němu a říkala: ‚Zastaň se mě proti mému odpůrci!‘ Ale on dlouhou dobu nechtěl. Potom si však řekl: ‚I když se Boha nebojím a na lidi nedám, přece se té vdovy zastanu, protože mě obtěžuje; jinak sem bude ustavičně chodit a mě trápit.‘“ A Pán řekl: „Slyšte, co říká ten nespravedlivý soudce! A Bůh by se nezastal svých vyvolených, kteří k němu volají ve dne v noci, a nechal by je dlouho čekat? Říkám vám, že se jich zastane! Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?“

Toto podobenství Ježíš říká proto, aby jeho učedníci pochopili, že je třeba stále se modlit a neochabovat. Být věrný a trpělivý v modlitbě. Trpělivost při modlitbě je jednou z velmi důležitých vlastností modlitby. Bez trpělivosti a vytrvalosti v mém srdci nemůže růst ani víra. Protože víra není chvilková záležitost. Vztah k Bohu není na nějakou omezenou dobu. To je stav nekonečna, který pokračuje po smrti v Božím království. Je to stav opětované, neustále rostoucí lásky. Má různé podoby, ale nikdy se nezmenšuje.

Vdova v podobenství chodila za soudcem, aby se jí zastal proti jejímu odpůrci, a soudce to nakonec udělá, jak si to ta žena přála. Ne pro dobro, ale pro to, že ho ta žena obtěžovala. Když takto reaguje nespravedlivý soudce, copak se Bůh nezastane těch, kteří se modlí? Kteří k němu volají skrze modlitbu? Kteří mu otevírají své srdce? Ježíš říká, že se jich zastane. Ano, Bůh se zastane i tebe i mne. Není to hned, objeví se i nějaký ten kříž, ale to nevadí, protože právě skrze trpělivost a vytrvalost se prohlubuje moje víra, a tím i moje modlitba.

Podobenství o farizeovi a celníkovi (Lk 18,9-14)

Některým lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví a ostatními pohrdali, řekl toto podobenství: „Dva lidé šli do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus a druhý celník. Farizeus se postavil a modlil se v duchu takto: ‚Bože děkuji Ti, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo i támhleten celník. Postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů.‘ Celník však zůstal stát vzadu a neodvažoval se ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal: ‚Bože, buď milostiv mě hříšnému!‘ Říkám vám: Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.

Toto podobenství se týká pokory srdce. Bez pokory, která neustále volá: „Bože, smiluj se nade mnou hříšným“, není skutečné modlitby, protože člověk se nemůže nikdy Bohu rovnat, ale vždy budeme pouze pokorní služebníci.

Takto Ježíš odhaloval svým učedníkům, jak má vypadat jejich modlitba, a také naše. Nezapomínejme při modlitbě prosit v Jeho jménu. Protože on je Cesta, Pravda a Život. Tím základním předpokladem k opravdové modlitbě je čisté srdce, které hledá spásu duše a dokáže odpouštět. Dalším předpokladem je synovská důvěra a odvaha, která jde nad to, co prožíváme a chápeme. Třetím je bdělost, která nás chrání před pokušením. Naše modlitba bude tím účinnější, čím více jsme skrze osobní víru propojeni s Ježíšovou modlitbou. Protože tím naléhavěji můžeme přednášet své prosby Otci a být vyslyšeni.

Modlitba

K modlitbě si můžete vzít text prvního podobenství. Znovu si jej nahlas přečíst a pak se skrze tento text modlit – mluvit s Bohem. Modlitba však musí být vedena jedním konkrétním člověkem, který skrze svoji osobní modlitbu, skrze tento text bude doprovázet modlitbu ostatních účastníků.

Text katecheze (doc);

Prezentace katecheze (ppt); Prezentace katecheze (pdf);

Kartička barevně; Kartička černobíle