Úvod > 4. Modlitba ve Starém zákoně (KKC čl. 2568)

4. Modlitba ve Starém zákoně (KKC čl. 2568)

01.04.2014 14:32

Úvodní modlitba: viz Příloha

Modlitba ve Starém zákoně

S modlitbou ve Starém zákoně je vždy spojen pád člověka a jeho pozvednutí k Bohu. Toto dění je vždy spojeno s určitou bolestí Hospodina vůči člověku (z pádu), ale i jeho radostí (z obrácení). Modlitba je spojena s osobními dějinami člověka, tzn. s mými dějinami, s lidskými dějinami. Je to vztah k Bohu v dějinných událostech.

Toto „drama modlitby“ se odráží už v příběhu prvních lidí. Bůh řekl: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. … Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.“ (Gn 1, 26-27). Člověk byl stvořený jako obraz Boží. To znamená, že se ve své podstatě Bohu podobá. Podobá se mu rozumem a svobodnou vůlí. A také svou schopností navazovat a pěstovat osobní vztahy s Bohem i s dalšími lidmi. V minulých katechezích jsme si řekli, že modlitba je rozhovor, setkání s Bohem, že je prostorem bytí s Bohem. Dnes k tomu můžeme přidat, že život modlitby je životem osobního vztahu s Bohem. Tento vztah může být radostný i bolestný, někdy snadný, jindy obtížný, naplněný věrností nebo nezájmem.

1. Bůh utvořil člověka z prachu země a vdechl mu dech života. (Gn 2,7)

Prach v biblickém pojetí symbolizuje lidskou pomíjivost. Lze jej však chápat také jako materiál, z něhož byl člověk utvořen. Z prachu se lidskou rukou nedá nic utvořit - všechno se rozpadá. Bůh však takto tvořit může. Dech je synonymem života. Bůh člověku při stvoření vdechl svého ducha – jakoby mu tím daroval účast na svém životě. Takto se Bůh chová jedině vůči člověku. Toto počáteční oživení mrtvého prachu je předobrazem konečného vzkříšení, které je dílem Božího ducha. Zde naprosto jasně vidíme, že Bůh dělá vůči člověku první krok. Stvoří ho a daruje mu dech života. Člověk hledá pak intuitivně tohoto Stvořitele. Právě skrze modlitbu člověk hledá a poznává Boha a také získává další dech života - naději, pokoj a radost pro svůj osobní život.

2. Ze všech stromů můžeš jíst, ale z jednoho ne. (Gn 2,16n)

Když je člověk v jednotě s Bohem, nijak jej neznepokojuje, že nemůže jíst z jednoho stromu. Ovoce tohoto stromu nepotřebuje ani k životu, ani ke štěstí. Člověk ani v běžném životě „všechno nemůže“ (nemůže si koupit a přečíst všechny knihy, které vyšly, protože nemá tolik peněz, nemá prostor, kam by je všechny uložil, a čas, aby je všechny přečetl). Člověk nemůže všechno vlastnit a všechno dělat. A ani by jej to netěšilo. Ani Ježíš nedělal všechno sám, ale všechno dělá v jednotě se svým Otcem a všechno dělal spolu se svými apoštoly. Tento zákaz je symbolem určitého omezení každého člověka. Nikdy nebudeme jako Bůh, ale můžeme se mu podobat – ne však vlastnictvím, ale způsobem života. Této podobě se nejvíce přibližujeme skrze modlitbu.

3. Oba byli nazí, ale nestyděli se. (Gn 2,25)

Nahota před hříchem je symbolem neporušených vztahů mezi člověkem a Bohem, mezi člověkem a člověkem. Symbolizuje vzájemnou důvěru a otevřenost, protože není důvodu se před druhým jakkoliv skrývat nebo chránit. Je to stav, v němž vina, hřích a jakýkoliv postoj nenávisti nemá místo. Bůh o člověka pečuje. Všechno mu připravil, aby žil v plnosti života, v plnosti štěstí. Člověk se prochází v zahradě před Hospodinem, hovoří spolu, nebojí se – neskrývá se, protože vědí, že k sobě patří. Jsou plni vzájemného očekávání a darování se. Tento stav před hříchem byl stavem ideální komunikace, ideální modlitby - rozhovoru mezi člověkem a Bohem.

4. Komunikace s hadem (Gn 3, 1-8).

Had říká ženě: „Bůh vám tedy řekl: ‘Nejezte ze žádného stromu v zahradě?‘“ Žena odpověděla hadovi: „Smíme jíst ovoce ze stromů v zahradě, jen o ovoci stromu, který je uprostřed zahrady, řekl Bůh: ‘Nesmíte z něho jíst a ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.‘“

Had ženě klade otázku konstatováním, které je lživé. Namísto Boží štědrosti podsouvá Bohu nepřejícnost. Bůh neříká, že nesmějí jíst ze žádného stromu v zahradě. Naopak říká: jezte ze všeho, pouze z jednoho ne. I my často vidíme ve svém životě spousty zákazů ze strany Boha nebo církve. Ale Bůh naopak doporučuje 99 věcí ze 100, ale tu jednu ne. Bůh vždy člověka vychovává. Má na něj větší nároky, než jaké má člověk sám na sebe. Vše však dělá z lásky. Ví, že člověk má daleko na víc, než čeho by dosáhl pouze sám.

Také žena ve své odpovědi hadovi říká pouze polopravdu. Bůh neřekl, aby se toho ovoce nedotýkali, ale oni ho nesmějí jíst. A opět jako had i ona přehání. Neříká plnou pravdu - tak jak to řekl Bůh. Také v životě je člověk zamotaný do různých polo pravd, v tiché modlitbě se otevírá prostor pro poznání plné pravdy – o sobě, Bohu, různých skutečnostech života.

Had ve své odpovědi říká: „Nezemřete, ale když si vezmete z toho stromu a budete jíst, budete jako Bůh.“ V tomto bodě se v bibli ukazuje pokřivená podoba Boha, kterou často vidí člověk: Bůh jako jakýsi tyran, který upírá člověku jeho štěstí, který nechce, aby se člověk měl co nejlépe. Ovoce stromu (vnější skutek člověka) je lákavé na pohled, vábivé, a proto si z něho Eva utrhla a jedla - je zpečetěním rozhodnutí, které padlo v lidském nitru. Právě modlitba nám harmonizuje nitro - srdce, v němž se rodí naše touha, která se ústí ve skutek. Jestliže v našem nitru bude chybět prostor pro modlitbu, naše skutky, které jsou viditelné, nepovedou k Bohu, ale k mému já a možná až k smrti, kdy umírá vztah mezi člověkem a Bohem.

Gn 3,13: „Co jste to udělali?“ Klaněli se hadovi = „modlám“, které jsou nám podsouvány. Bůh však právě v tomto pádu dává člověku nové zaslíbení. Jeho potomstvo rozdrtí hadovi hlavu. Zde je první radostná zvěst – vykupitelská smrt Krista na kříži: pata kříže rozdrtí hlavu hadovi.

Jak se pozná zakázané ovoce? Teprve po hříchu se otevírají oči. Pokušení oslňuje, oči přestávají vidět. Prosme v modlitbě o milost rozpoznat hřích. Jedině láska k Bohu hřích odhaluje. Po hříchu přichází strach a v dnešním světě je strachu dost. Po strachu následuje pýcha: Budete jako Bůh. Abychom odhalili pýchu, je třeba nejprve zvládnout svůj strach.

5. Oběma se otevřely oči a poznali, že jsou nazí. (Gn 3,7)

Skutečně se jim otevřely oči, jak sliboval had, ale jediné, co poznávají, je fakt, že jsou nazí. A tuto nahotu najednou pociťují jako zranitelnost, kterou je potřeba před druhým jako před nepřítelem skrýt. Namísto důvěry nastupuje strach a nedůvěra. Původní harmonický vztah vůči Bohu, vůči bližnímu mizí – a my se stydíme, bojíme, skrýváme. Hřích vytváří propast mezi člověkem a Bohem, mezi člověkem a člověkem, mezi já a já. V hříchu se mnohdy až nelze modlit. Zůstává pouze touha. Nebojme se tato období ve svém životě překročit. Nestyďme se, nebojme se. Ježíš nám daroval svátost smíření. Využívejme ji. Abychom nebyli sami, a mohli být s Bohem, s bližním i se sebou sama.

6. Rozhovor s Hospodinem. (Gn 3,8-9)

Když uslyšeli hlas Hospodina Boha, který se procházel v zahradě, skryli se mezi stromy v zahradě. Hospodin Bůh zavolal na člověka: „Kde jsi – Adame?“ „Kde jsi – Evo?“ Toto je stálá otázka ze strany Boží vůči člověku. To je ta věta z katechismu, kdy Bůh volá člověka jako první: „Kde jsi?“ Bůh se jako Stvořitel stará, miluje, hledá, nabízí, a my se před ním často skrýváme, nechceme, bojíme se, že z tohoto setkání vzejdou další změny v mém životě.

V tomto příběhu prvního člověka vidíme první příběh modlitby, kdy po stvoření Adam plně přebývá v Boží přítomnosti a vůbec ho ani nenapadá, že by život mohl být i jiný než v plnosti Boží lásky. Prochází se s Hospodinem v zahradě. Ale potom přichází pád a Adam se stydí, bojí se. Když ho Hospodin volá: „Kde jsi?“ tak se skrývá. Takový nebo podobný příběh modlitby se odehrává i v životě každého člověka. A Bůh nás přesto miluje a stále nás hledá, abychom se s ním procházeli v zahradě za mírného vánku, kdy nabízí jistotu naplnění skutečného štěstí v našem osobním životě.

„Kde jsi, Adame?“ Bůh nás volá. Zve nás. Naše pocity, přání, vnuknutí, určité události a životní situace, v nichž jsme se náhodou ocitli - to jsou ty okamžiky, kdy si řekneme, tak přece nemohu žít. Pán nevyčítá. Říká: „Jdi a už nehřeš. Dávej na sebe pozor, nenič sám sebe.“ A čeká na moji odpověď: „Tady jsem, Pane, abych plnit, Bože, tvou vůli.“ Modlitba je spojena s mými, s lidskými dějinami, je to vztah k Bohu v dějinných událostech.

Závěrečná modlitba

Závěrečnou modlitbu můžete zakončit vlastními slovy a prokládat písní „Naplňuj mne Duchem svým“ ze zpěvníku Koinonia č. 42. Modlitba může být vedená například následující způsobem:

Můj Bože, Dobroto nekonečná,

Ty, který jsi mě s velkou láskou stvořil,

obnov ve mně prosím život svého Ducha,

kterého jsi mi daroval při křtu.

Píseň: Naplňuj mne Duchem svým

Můj Bože, Lásko nekonečná,

Ty, který jsi moje jméno vyryl do své dlaně,

přijď ke mně svým Svatý Duchem

a obnov ve mně vztah plný lásky, důvěry a otevřenosti s Tebou.

Píseň: Naplňuj mne Duchem svým

Můj Bože, Milosrdenství nekonečné,

Ty, který přicházíš se svým odpuštěním,