4. Ježíšova synovská modlitba (KKC čl. 2603 - 2604)
Při dnešní katechezi si představíme konkrétní Ježíšovy modlitby, jak nám je zaznamenali evangelisté. Ukážeme si, čím Ježíšova modlitba začíná, co si při ní uvědomuje a jak to vše slovně vyjadřuje.
Evangelisté nám uchovali v plném znění dvě Ježíšovy modlitby z doby jeho veřejné činnosti. Tyto modlitby byly natolik úžasné, že si je zapamatovali a zapsali je. Když se Ježíš modlí, jeho slova jsou plná radosti, je to jásavý chvalozpěv. Dalo by se to přirovnat k radostnému setkání s člověkem, kterého máme rádi, dlouho jsme ho neviděli a začneme se vítat, oslovovat a začneme si říkat ty nejkrásnější zážitky, kterými se navzájem chceme obohatit. Takto Ježíš vždy začíná svou modlitbu. Na začátku jde vždy o modlitbu vděčnosti a chval. Ježíš tím projevuje hluboké vyznání vztahu, který má se svým Otcem, a zároveň je tím dosažena úplná shoda, naprostá jednota s Otcem. Ježíš začíná svoji modlitbu slovem Velebím. Je to jeho naprosté hluboké uznání toho, co dělá Bůh Otec, a zároveň Ježíšovo vlastní vědomí a radostný souhlas s tímto způsobem jednání. On je v jednotě s otcovským plánem spásy. A tím ho zároveň přijímá jako svůj plán života.
Mt 11, 25-30: V ten čas se Ježíš ujal slova a řekl: „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým; ano, Otče, tak se ti zalíbilo. Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom syn a ten, komu to chce syn zjevit.
Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží.“
Velebím tě, Otče
Ježíš se obrací ke svému Otci slovem Velebím, slovesem, které vyjadřuje činnost. A pokračuje: Velebím tě, Otče, Pane nebe a země. Uznává svého Otce a velebí ho, že skryl tajemství Božího království před těmi, kteří se považují za učené, a všechno to zjevil „maličkým“. Toto „velebím“ je ústředním bodem a pramen každé Ježíšovy modlitby. Bylo by dobře, kdybychom i my začínali svoji modlitbu uvědoměním si, kdo je pro mě Bůh, co já vůči němu prožívám. Velebím ho skutečně tak jako jeho Syn Ježíš? Nebo něco odříkávám, aniž bych si to s nějakým velebením propojoval?
ano, Otče, tak se ti zalíbilo
Toto oslovení vyjadřuje hloubku Ježíšova srdce a jeho přilnutí k tomu, co se Otci „zalíbilo“. Můžeme říci, že to je skutečné láskyplné přilnutí jeho lidského srdce k tajemství vůle Otce. Apoštol Pavel říká, že Ježíš nás seznámil s tajemstvím vůle Otce, jak se mu to zalíbilo a jak si to u sebe sám ustanovil, až se naplní čas k naplnění spásy. Když se modlíme, tak v modlitbě jde právě o to objevení tajemství vůle. Vůle Otce, kterou nám sděluje jeho Syn. Můžeme říci, že to je to AHA, které nás napadá při modlitbě. To je ta naděje, skrze kterou se díváme na řešení našich situací po modlitbě.
Ježíšova modlitba pokračuje slovy: Všechno je mi dáno od mého Otce… Máme zkušenost, že každé vzájemné poznání mezi lidmi vyžaduje nějaký kontakt, jakési vnitřní spojení na více nebo méně hluboké úrovni mezi tím, kdo poznává, a tím, kdo je poznáván. Není možné se objevovat a poznávat bez vzájemného otevření. A takto se v dialogu vzájemně jeden druhému odevzdává Otec se Synem. Ježíš ukazuje, že pravé poznání Boha předpokládá společenství s Ním. Pouze jsem-li ve společenství s druhým, mám ho rád, doslova miluji-li ho, tak ho doopravdy poznávám, a tak je tomu i s Bohem. Teprve mám-li opravdový kontakt, jsem-li ve společenství, mohu jej poznat. Ale vždy pouze částečně, protože jediné pravé poznání Otce je vyhrazeno pouze Synu.
… odhalil jsi je maličkým
Když se skutečně modlíme, tak si vždycky uvědomíme svoji malost, že jsme opravdu maličcí. To není malost před někým velkým a hrozným, ale je to maličkost před obrovskou láskou, která mě miluje. Bylo by dobře, kdyby se toto stalo nosným postojem mé modlitby. Ježíš říká právě v horském kázání, že jsou blahoslavení ti, kteří mají čisté srdce, protože oni budou vidět Boha. Právě čistota srdce je tím nosným bodem, v ní rozpoznávám Boží tvář v Ježíši Kristu. Znamená to mít srdce jako dítě. Prosté, opravdové, bez domýšlivosti těch, kteří se uzavírají do sebe a myslí si, že nepotřebují nikoho, natož nějakého Boha.
A ještě jeden důležitý prvek bychom připomněli. Evangelista Lukáš, když popisuje tuto událost, říká: Ježíš zajásal v Duchu Svatém (Lk 10,21-22). On se zaradoval tak, že vyšel ze svého lidského srdce až do společenství poznání a lásky s Otcem díky Duchu Svatému. Ježíš nás vtahuje do svého synovského vztahu a vybízí nás, abychom se také otevřeli světlu Ducha Svatého, protože – apoštol Pavel říká – Právě tak i Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit, a Bůh, který zkoumá srdce, ví, do Duch žádá, a že jeho přímluva za křesťany je ve shodě s Boží vůlí. (Srov. Řím 8,26n.) Někdy nenacházíme slova k modlitbě, a tak nezapomínejme na Ducha Svatého, který je vždy připraven se za mě modlit. Tím nechceme říci, že si to já s Duchem Svatým nějak zařídím a jsem z obliga, ale někdy nevíme, jsme prázdní, nechce se nám a Duch Svatý čeká, že jej oslovíme, řekneme: Duchu Svatý, už nemůžu, modli se za mne. Nebo když jdeme spát, se může Duch Svatý celou noc modlit za nás. Nebo když jsme někomu slíbili modlitbu, on se může spolu s námi modlit a přimlouvá se také za nás vzdechy, které nelze vyslovit.
V závěru této Ježíšovy modlitby jsou slova: Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtížení a já vás občerstvím. Ježíš žádá, abychom šli k němu. On je tichý a pokorný srdcem. Nabízí své „jho“: cestu evangelní moudrosti – ne učení. Ježíš také nenabízí pouze nějaký etický návrh, ale skutečnou Osobu, kterou můžeme následovat. On nabízí sám sebe, jednorozeného Syna, který je v dokonalém společenství se svým Otcem. Tak i my, když skončíme svoji modlitbu, bychom neměli být stále stejně unavení životem, ale měla by v nás být jiskra, to je Bůh, který přebývá v mém srdci. Já bych měl být schopen opět unést nějaké to jho, vykonat práci, kterou jsem dříve odmítal nebo mi byla nepříjemná. Je dobře, když se každé setkání s Bohem projeví skrze svědectví života v jakékoliv podobě.
Jan 11, 41-43: Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já jsem ovšem věděl, že mě vždycky vyslyšíš. Ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem mě, aby uvěřili, že jsi mě poslal.
Ježíš se modlí u hrobu, kde je pohřben ten, koho měl rád, a to je Lazar. Před tím přišli jeho služebníci se vzkazem, že Lazar je nemocný a umírá, ať Ježíš přijde a uzdraví ho. Ať pomůže. Ježíš hned nepřišel, ale až později, když je Lazar už po smrti. Ježíš opět začíná chválou Otce, díkůvzdáním: Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Toto říká Ježíš svému Otci ještě před zázrakem. To znamená, že Otec vždy vyslyší Synovu prosbu. Ježíš prosí vytrvale, díky té první větě se sjednotí, ztotožní se svým Otcem. Ježíš ukazuje, jak prosit. Dříve, než je dar udělen, se Ježíš sjednocuje s tím, který dává a který dává sám sebe ve svých darech. Dárce je mnohem cennější než udělený dar. V modlitbě jde právě o toto sjednocení s dárcem a ten dar, který uděluje, je už v tom sjednocení obsažen.
Ze slov Ježíšovy modlitby u Lazarova hrobu vnímáme, že každý z nás je povolán, aby pochopil, že v prosebné modlitbě k Pánu nemáme očekávat bezpodmínečné splnění toho, co žádáme, neboli že se uskuteční moje vůle. Jde spíš o to, dokázat svou prosbou vše svěřit Otcově vůli a každou prosbu odevzdat ve světle jeho slávy do jeho plánu lásky, který je z našeho pohledu mnohdy tajemný, až nepochopitelný. Proto i každá prosba by měla začínat chválou Boží. Jde o to, vždy se svěřit Boží lásce. Která nás vždy předchází i provází a je to jeden ze základních postojů našeho dialogu s Ním. Když Boha prosíme, jde o to přilnout k Dárci ještě před tím, než obdaruje. Dárce je cennější než dar. Bez ohledu na to, co nám Bůh dá, když jej prosíme, tím největším darem, který můžeme dostat, je Jeho přátelství, jeho přítomnost, Jeho láska. On je pro mě tím cenným pokladem, který mám hledat, a když ho najdu, tak mám to pole koupit, střežit ho a to, co na něm vyroste, opečovávat, abych mohl rozdávat.
Já jsem ovšem věděl, že mě vždycky vyslyšíš …
Dále Ježíš ve svém dialogu s Otcem pokračuje slovy, věděl, že ho Otec vždycky vyslyší a řekl to kvůli zástupu, který stál vedle něho, aby uvěřili, že ho poslal Otec. Ježíš nás chce svojí modlitbou vést k víře, k naprosté důvěře v Boha, v jeho vůli. Chce ukázat, že tento Bůh miluje člověka, naše modlitba by měla být důvěřivá. Taková modlitba je živým svědectvím přítomnosti Boha ve světě. Jeho zájmu o svět, o člověka, tak se realizuje jeho plán spásy. V této modlitbě vidíme, jak hluboké pouto je mezi láskou k Bohu a láskou k bližnímu, a toto poznání, možná objev, se musí stát také součástí mojí modlitby.
Naše modlitba otevírá bránu k Bohu, který nás právě skrze modlitbu učí vycházet z nás samotných. Opouštět naše já, abychom byli schopni stávat se pro bližní těmi, kteří jsou schopni jim přinést útěchu, naději a světlo.
Modlitba
V této modlitbě, která je vyvrcholením katecheze, mohu její účastníci velebit nebeského Otce.
Ten, kdo tuto modlitbu povede, ji může začít tím, že už formou modlitby uvede, koho velebíme a proč: např. Bůh na náš Otec, my jsem jeho milované děti, on se o nás stará, my jako děti budeme teď velebit našeho nebeského Otce a prosit o Ducha Svatého, aby vás vedl v tomto velebení. Zakončit můžete společnou recitací Magnificat, kterou znají už z 1. katecheze.
Text katecheze (doc);
Prezentace katecheze (ppt); Prezentace katecheze (pdf);
Kartička barevně; Kartička černobíle