34. Ale zbav nás od zlého. Amen. (KKC, čl. 2850 – 2865)

V dnešní katechezi se budeme zabývat poslední prosbou modlitby Otče náš.

Ježíš nás naučil, že máme Otce prosit, aby nás zachránil od zlého. Aniž bychom si to uvědomovali, Zlý o nás neustále usiluje a není mu jedno, kdo jsem, kam kráčím a co je priorita v mém srdci a v mém životě. Přebývá v něm nekonečné zlo, tak jako v Ježíšově srdci přebývá nevyčerpatelná láska. A právě v lidském srdci všechno začíná. Musíme si uvědomit, že zlo není něco, je to někdo. Zlý, to je dia-bolos, ten, kdo zasévá do srdce rozdělení. Je tu už od počátku. Jeho první vítězství bylo už v ráji. Musíme vědět, že zlo je inteligentní. Vidíme to ve svém okolí. Lidé, kteří chtějí vykonat zlo, si najdou kamarády daleko rychleji, než když chtějí vykonat nějaké dobro.

Každý člověk je obdařen svobodou. Určitě můžeme říci jakékoliv podobě zla NE. A měli bychom to tak udělat. Jenže kolikrát řekneme zlu ANO. Určitě nikdy nebudeme plně v moci zla, že bychom mu nemohli odporovat. Je tam minimálně hlas svědomí, který říká NE. Pokud bychom se ale sami svou inteligencí a silou vůle chtěli Zlu postavit, nemáme na to. Sami se zla úplně zbavit nemůžeme. Pak by tato prosba zněla jinak. Například „ať dokážu porazit zlo“. A ne „zbav nás od zlého“. Potřebuji Ochránce. Potřebuji osobu, která mně v této věci pomůže.

Co se vlastně v srdci člověka odehrává? Čím se vlastně stává osoba člověka, ve které se neustále proplétá dobro se zlem? Vidíme to ve světě kolem nás. Zprávy nás zásobují obrazy z neustálých konfliktů a válek a na druhé straně dobrovolníci, lékaři, charita, kteří jdou do zničených oblastí pomáhat, konat dobro. Člověk dokáže konat zlo i dobro. Tam někde v hloubi našeho srdce je rozsévač, který rozsévá koukol do pšenice. Tam někde uvnitř se odehrává náš největší boj. My si vzájemně pomáháme slovem, konkrétní pomocí, postojem, ale nakolik pomáháme osobní nebo společnou modlitbou vzepřít se zlu? Sami vnímáme velmi dobře, že naše inteligence, naše tělesné síly se zlu nedokážou odpovídajícím způsobem postavit. Jedině ten, který nás „zbavuje od zlého“ a je zdrojem všeho dobra, má na to, aby nad zlem i zvítězil. Nebojuje se pouze v tomto viditelném světě, tento boj zuří především v lidském srdci.

Když Bůh tvoří, neukazuje tím, na rozdíl od člověka, svou sílu a moc, ale lásku. V jeho lásce není ani stopy pýchy, naopak je v ní jakýsi druh pokory, něhy, jemnosti vůči tomu, co stvořil. Člověk byl stvořen jako dobrý. Bible říká, že všechno, co Bůh stvořil, bylo velmi dobré. Lidskou svobodu, kterou Bůh dal člověku jako velkorysý dar, zneužilo zlo, aby se dostalo do srdce člověka. Toto zlo nepochází od Boha. Přichází úplně odjinud, nemá domov, a proto tak rádo přebývá v lidském srdci. Jestliže mu dovolím se u mně zabydlet, nezůstává někde v koutě ve skrytu, ale začne člověka ovládat. A tehdy dochází k zastínění Boží lásky. Pak možná chceme konat dobro, ale nemáme na ně čas, nebo najdeme nesčetně důvodů, proč to takto a teď nejde. Cesta se skutečnému pokoji, radosti a lásce vede jedině skrze obrácené srdce. Nebudeme nikdy úplně šťastnými lidmi, pokud se nebudeme podobat Božímu obrazu, ke kterému jsme stvořeni. Bůh je ten, kdo zapomíná sám na sebe a obrací se až do naprosté vydanosti k druhému. Toho my kolikrát nejsme schopni. My to často děláme tak, že máme druhého rádi, protože on momentálně naplňuje moji potřebu. Jak často se necháváme zmanipulovat tak, že svoji lásku měříme podle toho, jak je ten druhý, milý, příjemný, sympatický. Jenže kdo dokáže být stále milý a příjemný? Lásku, kterou založíme pouze na dobrých vlastnostech druhého člověka, nemůžeme nazývat pravou láskou. Ani paprsek Boží lásky v našem srdci není takto realizován. Bůh mě nemiluje, protože jsem dobrý a mám úžasné schopnosti a vlastnosti. Bůh mě miluje takového, jaký jsem. S mými přednostmi i chybami. S mými dobrými vlastnostmi i nedostatky. On nečeká, až já budu dobrý. Moje schopnosti, vlastnosti ho v podstatě nezajímají ve smyslu, že na nich nestaví. Jeho láska je úplně jiná. Je osvobozený od jakékoliv představy, touhy. Proto se může plně darovat. Takové lásky nejsme jako lidé určitě schopni. Naše lidské srdce je příliš malé. Nedokážeme stále mít rádi věrně a nezištně. Ale pomalu to jde. Ne jako Bůh, ale alespoň částečně, díky Ježíši Kristu a mému křtu. Protože díky křtu se v našem srdci zrodila jeho láska.

Vracejme se ve své modlitbě alespoň občas ke křtu a skrze tento pohled prosme Boha, aby nás zbavoval zlého. To znamená, skrze naši víru a naše svobodné rozhodnutí dovolím Bohu stále nově a nově vstupovat do mého života, a tím se stavím zlu nejenom na odpor, ale nad tímto zlem dokážu vítězit. 

V této prosbě Otčenáše neprosíme jenom o to, abychom byli zbaveni od zla zde na zemi. Zlo bude usilovat o mé srdce také a především v hodinu mojí smrti. Proto se tato prosba, a na to se často zapomíná, zaměřuje také na poslední, definitivní osvobození od zlého. Na tuto hodinu se připravuju celý život. Ale ne tím způsobem, že já budu dobrý a pak se za to dostanu do Božího království. Boží království si nedobudeme sami svými skutky, ale přijímáme je jako dar od Boha. Je k tomu potřeba Božího milosrdenství. Jak jsme řekli již výše a také v minulé katechezi, já sám nad pokušením nezvítězím, a proto prosíme Boha: zbav nás od zlého. A to i pro tu rozhodující poslední hodinu našeho života.

Když se ve mši svaté modlíme „Otče náš“ a končíme slovy „ale zbav nás od zlého“, pokračuje kněz liturgickou modlitbou „Vysvoboď nás ode všeho zlého, Bože, a dej našim dnům svůj mír. Smiluj se nad námi a pomoz nám, ať se nikdy nedostaneme do područí hříchu, ať žijeme v bezpečí před každým zmatkem a s nadějí očekáváme požehnaný příchod našeho Spasitele, Ježíše Krista.“ A my odpovídáme: „Neboť tvé je království i moc i sláva navěky.“ Jde o království, moc a slávu, ke které se lze dostat jen skrze dobro. (I zlo nabízí svoje království, svoji moc a slávu vedoucí k postupné likvidaci člověka) Doporučujeme rozvinout 4. kapitolu Matoušova evangelia - pokušení Krista na poušti. Tyto texty najdeme i v Kancionálu a je dobré se k nim vracet skrze modlitbu vlastními slovy, abychom nezapomínali, že od zlého nás osvobozuje jedině Bůh a ne naše schopnosti a dovednosti.

Modlitba Páně je zakončena slovem „Amen“. To znamená: „Staň se“. Ano, souhlasím s tím vším. Ano, je to tak. Vždy, když říkáme slovo Amen na konci jakékoliv modlitby, uzavírá se celá modlitba v jednom velkém „Ano, zde jsem, pošli mě. Jsem připraven přijmout, čím mě chceš obdarovat.“ Toto slovo Amen říkají všichni svatí a my se k nim přidáváme. Toto slovo Amen říkají všichni lidé na celém světě během liturgie, během svých osobních modliteb. Ve slově Amen se vždy odráží i má odpověď víry, kterou končí moje osobní nebo i společná modlitba a já souhlasím s projevem Boží iniciativy. Jistě, často toto slovo říkáme jenom ze zvyku, aniž si uvědomujeme jeho hluboký význam. V hebrejštině má „amen význam stabilizovat, upevnit, být si jistý, říkat pravdu. V žalmech se toto slovo říká v místech, kde se vyjadřuje požehnání a chvála nebo se také používá v místech, kde je to výraz přilnutí k Bohu, sjednocení se s Bohem. A jak vnímali toto slovo židé ve své liturgii, tak je vnímáme také my křesťané dnes.

Text katecheze (doc);

Prezentace katecheze (ppt); Prezentace katecheze (pdf);

Kartička barevně; Kartička černobíle