32. Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům (KKC, čl. 2838 - 2845)
V této katechezi se budeme zabývat další prosbou modlitby Otče náš a to: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“. Prosba možná někoho zaráží, někoho provokuje, jiného rozčiluje… Určitě by se nám více líbila bez dodatku: „jako i my odpouštíme našim viníkům“. Jenže aby nám Otec mohl odpustit naše viny, musíme my také odpustit našim viníkům. Těm, kteří mi ublížili, mám já odpustit, a to jako první. Bůh podmiňuje odpuštění mého hříchu tím, že já odpustím člověku, který se vůči mně provinil. Je velmi těžké na tento Ježíšův požadavek odpovědět.
Prosba „odpusť nám naše viny“ se obrací do budoucnosti, aby to, čím urazím Pána, mi bylo odpuštěno. A to znamená, že já v přítomném okamžiku mám odpustit vinu těm, kteří mi ublížili teď, aby mi v budoucnosti Otec mohl odpustit moji vinu. Snažíme se žít s Pánem, jsme oděni křestním šatem, přesto všechno nepřestáváme hřešit a vzdalovat se od Otce. Teď se k němu vracíme touto novou prosbou jako marnotratný syn. A jako marnotratný syn říkáme: “Otče, zhřešil jsem.“ Tato naše prosba o odpuštění začíná vyznáním. Vyznávám svoji malost a současně Boží velikost. Naše malost je v tom, že neradi odpouštíme těm, kteří nám ublížili, a Boží velikost naopak v tom, že Bůh moji vinu odpouští velkoryse. Pokud nebudeme schopni odpustit, nemůže Boží láska proniknout do našeho srdce. Láska je stejně jako Kristovo tělo nerozdělitelná: nemůžeme milovat Boha, kterého nevidíme, jestliže nemilujeme bratra nebo sestru, které vidíme. Pokud odmítnu odpustit, a ten důvod může být sebepravdivější, tak je něco vždycky špatně, protože mé srdce se uzavře, ztvrdne a stane se neschopným přijímat Otcovu lásku. V každém vyznání hříchů, zvláště při svátosti smíření, dochází k novému otevření srdce, novému nastartování, nasměrování naší duchovní cesty a k obnovení schopnosti odpouštět. Prosba, abychom uměli odpouštět, je pro život křesťana zcela zásadní. Ježíš se k ní mnohokrát vrací, např. marnotratný syn (Lk 15,11-32), celník Zacheus (Lk 19,1-10), povolání Matouše za apoštola (Mt 9,9-13) atd. (Na těchto nebo dalších příkladech můžeme ukázat, jakým způsobem máme odpouštět.)
Odpuštění, které darujeme druhým, stejně jako láska, kterou od druhých očekáváme, jsou neoddělitelné. Pokud sami nedokážeme odpouštět, neobjevíme ani skutečnou lásku vůči sobě. Celá řada lidí s touto realitou zápasí po celý život. Nedokážou odpustit. Samozřejmě vždycky si to umím velmi dobře zdůvodnit. Pravda je zdánlivě na mojí straně. Ale o subjektivním náhledu na pravdu v této prosbě modlitby Otče náš není ani slovo. Ježíš mluví o odpuštění: „jako my odpouštíme našim viníkům.“ Jistě se daleko hůř odpouští bližnímu, když jsem nezažil nebo si nedovolil zažít Ježíšovu lásku, která mi ve svém odpuštění nabízí. Pak bych totiž dokázal odpustit, a to skutečně velkoryse. Tzn., že se k mé bolesti už nevracím, jdu dál.
Měli bychom se snažit milovat bližního, jak říká apoštol Pavel v listu Římanům, také celým svým srdcem, celou svou myslí, celou svou duší, tak jako Boha. My jsme schopni bližního mít rádi maximálně tak jako sami sebe. Pouze ten, kdo je skutečně zamilovaný do druhého člověka, jej dokáže mít víc rád než sám sebe. A to v lidské rovině většinou netrvá příliš dlouho. Ve slovíčku „my“ – jako i my odpouštíme – chtěl Ježíš zahrnout všechny lidi bez rozdílu. Nikdo z lidí, ani my, nemáme šanci uniknout z prostoru zla, všichni jsme hříšníci. Proto není důvodu bližnímu neodpustit. Pokud nedokážu odpustit, stavím se nad ty druhé: že jsem lepší, zbožnější… přece takovému darebákovi nebudu odpouštět. Tuto jedinou prosbu v modlitbě Otče náš Ježíš komentuje, když říká: Jestliže totiž odpustíte lidem jejich poklesky, odpustí, také vám váš nebeský Otec; ale když lidem neodpustíte, ani váš Otec vám neodpustí vaše poklesky. (Mt 6,14 Ježíšova naléhavost, abychom dokázali odpustit, vyjadřuje podmínku. Když do toho nepůjdeme, jak už jsme řekli výše, nemůže do našeho srdce vstoupit Otcova láska. A Ježíš tolik touží, aby v našem srdci této lásky přebývalo co nejvíce. Ježíš neříká: odpusť trochu a dostaneš trochu Boží lásky, ale říká: odpusť maximálně a dostaneš maximálně Boží lásky. Samozřejmě je třeba Pána prosit, abychom měli k odpuštění sílu. To není jen tak, umět odpustit. Bohužel ale jiné cesty k tomu, aby nám Otec mohl odpustit naše viny, není.
Na druhou stranu, budeme schopni odpustit jenom tehdy, když se sami staneme příjemci Božího odpuštění. V dnešní době vina a odpuštění nejsou příliš v módě. Naše doba věří v mýtus nevinnosti. Dnes jakoby zlo nikdo nepáchal. Všichni jsou dobří, všichni bychom se měli chválit. Když se něco nepodaří, tak je to omyl, stalo se to z neznalosti, nepovedlo se to… Tato společnost nám říká, že nic zlého nikdy doopravdy neděláme. S tímto se vytrácí i pojem odpuštění. I v církvi je doba, kdy jsme se všichni cítili ubohými hříšníky, dávno pryč. Dnes vnímáme Boha z úhlu jeho nekonečného milosrdenství. Můžeme k němu kdykoliv přijít, chodíme každý den ke svatému přijímání, vše je naprosto v pořádku, jen tím vymizel pocit naší ubohosti, ctnost pokory - my vlastně ani žádné viny nemáme… všechno je mi odpuštěno při úkonu kajícnosti, nebo hned, jak se to stane, aniž bych se tím nějak zaobíral… Určitě nikdo nepochybuje o tom, že Bůh je milosrdný. Jenže jsme se dostali do stavu, kdy jeho lásku ani příliš nepotřebujeme. Ano, Bůh je plný lásky, ale mně se do té lásky příliš nechce vstupovat, já ji ani moc nepotřebuji, protože nejsem hříšník. Žiju dobře, ráno a večer se cosi pomodlím, v neděli na mši jdu, nikomu jsem neublížil atd. Když to shrneme, máme vůbec nějakou lítost nad tím, co říkáme, co děláme, jak žijeme? Vnímáme se tak dobří, že nám to až ubližuje. Protože bez uvědomění si hříchu, bez lítosti, bez vyznání, nepřijímáme ani Boží odpuštění, pohrdáme Božím milosrdenstvím. Člověk musí být schopen zdravé lítosti nad tím, co dělá. Protože na druhou stranu jenom tento člověk se pak dokáže opravdu radovat z toho, že opět koná dobro. Bez odpouštění a opětovné radosti se z našeho života stane šedivá zóna. Donekonečna něco řešíme, ať sami se sebou, nebo s některým bližními. Ale chybí nám opravdová lítost, opravdové vykročení do nového života. S lítostí a odpuštěním přichází do mého života nová jiskra, nová radost a štěstí, kterými pak dokážu „nakazit“ i své okolí.
Odpuštění je nová věc, kterou přinesl Ježíš. Do té doby bylo oko za oko, zub za zub. Toto odpuštění si musíme navzájem dávat. Odpuštění je samozřejmě něco jiného, než že zapomenu. Odpuštění je, že ze své paměti něco zcela odstraňuji, mažu. Odpuštění není projevem zapomnění nebo slabé paměti. Je to čin, který vychází z mého svobodného rozhodnutí. Pro odpuštění se musím dobrovolně rozhodnout. K tomu nejde nutit, k tomu je třeba hodně Boží lásky a také nějaký čas a poctivá modlitba, za mě i za tu osobu. Jistě, nabídnout odpuštění je těžké, zvláště když nám ublížil někdo blízký. Známe své výmluvy: teď ne, až příště. Je to nezbytně nutné odpustit právě jemu? Proč zase já mám dělat první krok? Na druhou stranu, když usínám s hněvem v srdci, to je divné. Pro křesťana nelogické a zbytečné. Nebojme se dělat první krok k odpuštění, k usmíření. Aby věta z modlitby Otče náš mohla platit pro každého z nás: jako i my odpouštíme naším viníkům.
Odpuštění je křesťanský luxus. Rozšiřuje nám srdce a dělá v něm více prostoru pro druhé. A také uzdravuje. Mnohem více toho, kdo odpouští, než toho, komu je odpuštěno.
Komunita v Taize se po zavraždění svého zakladatele bratra Rogera vyjádřila následovně: „Dobrý Bože, svěřujeme tvému milosrdenství Luminitu Solcanovou, která činem, jenž byl projevem její nemoci, ukončila život našeho bratra Rogera.“ Bratr Alois, který měl promluvu na pohřbu, řekl, že jí odpouští celá komunita a prosí Otce, aby jí odpustil taky. Každý mučedník vítězí láskou nad svými vrahy i jejich násilím.
Text katecheze (doc);
Prezentace katecheze (ppt); Prezentace katecheze (pdf);
Kartička barevně; Kartička černobíle