32. Obřady svatého přijímání II

V minulé katecheti jsme mluvili o obřadech svatého přijímání v obecné rovině. Dnes bychom se začali zabývat konkrétními úkony a gesty této části mše svaté.

Výzva k modlitbě Otče náš

Obřady svatého přijímání začínají 5 možnými výzvami kněze, kterými kněz vyzývá ke společné modlitbě Otče náš:

• Podle Spasitelova příkazu a podle jeho božského učení odvažujeme se modlit;
• Pomodleme se, jak nás Pán Ježíš naučil/ jak nás naučil náš Pán, Ježíš Kristus;
• Pán Ježíš řekl: Proste, a bude vám dáno. S důvěrou v jeho slovo se pomodleme k nebeskému Otci;
• Když jsme byli pokřtěni, (nepřijali jsme ducha otroctví, abychom se báli, ale) přijali jsme Ducha synovství, v němž smíme Boha nazývat Otcem. Proto se teď s důvěrou pomodleme, jak nás naučil Pán Ježíš;
• Ve společenství se všemi, kdo vyznávají Kristovo jméno, pomodleme se modlitbu, kterou nám odkázal Pán Ježíš.

To pozvání ze strany kněze je zde proto, aby se modlitba Otče náš stala skutečně mojí osobní záležitostí, aby se ve mně upevnilo vědomí, že Bůh je skutečně naším Otcem. Tato modlitba je prvním konkrétním momentem přípravy na svaté přijímání. Stojíme zde jako ti, kteří jsou pozváni na Beránkovu hostinu. Za chvíli se skrze svaté přijímání sjednotíme s Kristem, s Kristovým Tělem. Život Kristův se má stát naším životem a náš život Kristovým. Proto se nyní spojujeme v modlitbě, kterou nás Pán Ježíš naučil.

Tyto výzvy je také možné využít před každou osobní modlitbou. Můžeme klidně doma začínat modlitbu: Pán Ježíš mi řekl: pros, a dám ti. S důvěrou ve tvé slovo, Pane, se teď chci pomodlit k svému nebeskému Otci…

Modlitba Otče náš

Po výzvě kněze se připojujeme k modlitbě, kterou nám Kristus zanechal, a modlíme se Otče náš.  Je to rozhovor mezi Ježíšem a jeho Otcem. Tento rozhovor se stal modlitbou všech Božích dětí, Ježíšových bratrů a sester. Tuto modlitbu Ježíš naučil apoštoly, kteří jej prosili, aby je naučil rozmlouvat s Otcem. A ti to naučili první křesťany a nás to naučili rodiče. Před tím, než přijímán Krista, tak vstupujeme do jeho rozhovoru k Otcem.

Jde skutečně o to, abychom byli jedno s Ježíšem a jeho Otcem v Duchu Svatém. 

(Více k modlitbě Otčenáš: https://www.katechetiolomouc.cz/ke-stazeni/materialy/katecheze/katecheze-o-modlitbe/modlitba-v-novem-zakone/)

Embolismus

Po společné modlitbě Otče náš se kněz modlí tzv. vsuvku – embolismus. Tato slova se užívala již ve starokřesťanském římském mešním řádu. Počátky této modlitby sahají do 5. století. Po modlitbě Otče náš se rozvádí do větší šíře poslední prosba této modlitby: zbav nás od zlého. Tato modlitba vznikala v církvi v době, kdy svět starého Říma sužovaly vpády barbarů. Je to naléhavá prosebná modlitba pro období zkoušek a pochybností. Formulace v modlitbě Vysvoboď nás ode všeho zlého, Bože, a dej naším dnům svůj mír, znamenají naléhavou prosbu o to, aby nás Pán osvobodil od jakékoliv formy zla ve světe a v nás. Je to už bezprostřední příprava na přijímání Kristova Těla. Dále kněz pokračuje prosbou, aby se Bůh nad námi smiloval a pomohl. Abychom se nedostali do područí hříchu, tzn. abychom se nedostali do jakékoliv závislosti na hříchu, abychom byli chránění před každým zmatkem, a to jak před naším osobním, tak tím, který přichází z vnějšku a také abychom očekávali požehnaný příchod našeho Spasitele Ježíše Krista.

Po této modlitbě kněze pokračují celé shromáždění zvoláním: Neboť tvé je království i moc i sláva na věky. Je to oslavná formulace, která se dochovala v nejstarších rukopisech, hned za modlitbou Otče náš. Toto zvolání znamená, že Ježíš je skutečně Králem a má moc v tomto světě, ale také v mém srdci, v mém rozhodování a já se těším z toho, že Kristus již skrze Boží slovo přebývá v mém srdci a toužím jej přijat také ve svatém přijímání. 

Pozdravení pokoje

Po modlitbě Otče náš se kněz jménem všech modlí ke Kristu o pokoj a jednotu pro církev: Pane Ježíši Kriste, tys řekl svým apoštolům: Odkazuji vám pokoj, svůj pokoj vám dávám. Nehleď tedy na naše hříchy, ale na víru své církve, a podle své vůle ji naplňuj pokojem a veď k jednotě. Neboť ty žiješ a kraluješ na věky věků. Amen. Tato slova kněz v dřívější liturgii říkal potichu před svatým přijímáním.

Nikdo z nás by se pravděpodobně netroufl říci, podívej se mna moji víru, podívej se na nás, na naši víru. Jedině víra celé církve, tu, kterou založit Kristus, si může dovolit říci tato slova. Jedině církev může přijat odpuštění hříchů a přijmout dar, který nám Ježíš skrze své tělo nabízí. On řekl apoštolům: Odkazuji vám pokoj, svůj pokoj vám dávám. Ať se tedy nedívá na naše hříchy, ale na církev a tuto církev naplňuje pokojem a nás vede k jednotě. Je to modlitba za jednotu církve, za jednotu mezi křesťany. Protože jedině dílo Krista nás dokáže sjednotit. My sami toho moc neuděláme. A nyní chceme opět upozornit na jednotu a lásku mezi těmi, kteří jsou přítomni při mši svaté a chtějí přistoupit ke svatému přijímání, jak jsme o tom mluvili v předchozí katechezi. Je to ta druhá část přijímání: vztah lásky vůči ostatním lidem, kteří jsou mým bratry a sestrami. Jeho Kristova láska, kterou přijímáme do svého srdce, a tato láska se chce šířit dál. Ne proto, že my máme být dobří, ale proto, že on je Král a chce kralovat mezi námi na věky věků. A my se pak máme dívat na bližní očima Ježíše, srdcem Ducha Svatého.

Celá tato část modliteb po modlitbě Otče náš je zakončena zvoláním kněze: „Pokoj Páně ať zůstává vždycky s vámi!“ A lidé odpovídají: „I s tebou.“ Kněz pokračuje: „Pozdravte se navzájem pozdravením pokoje.“ Jsme synové a dcery Boží a to díky křtu. Máme žít ve vzájemné lásce. Protože jsme bratři a sestry a toto společenství založil Ježíš. Znamení pokoje, je velké téma celého NZ. Na tom je vlastně postaveno celé Kristovo tajemství pokoje, odpuštění, osamění kříže. Je třeba dát toto znamení pokoje. Při mši svaté to nemá být povel, že dám mrtvou ruku těm, kteří jsou kolem mne, nebo jenom těm, které znám. Ale je to fyzické dotažení toho, co jsme zažívali při obětování, kdy jsme přinášeli dary, kdy Ježíš říká, máš-li něco proti svému bratru... Evangelium je požadavek bratrství, jednoty a spravedlnosti. Je o tom třeba vždy znova a znova přemýšlet. Toto znamení podání ruky by nás mělo varovat před pokrytectvím, přetvářkou lží, abychom nebyli odsouzeni právě eucharistií.

V přijímání eucharistie nejde pouze o přijetí daru, ale také o proměnu těch, kteří přijímají, kteří se mají spojit s Kristem. V prvních křesťanských dobách se toto dobře vědělo a také dodržovalo. Pozdravení pokoje začíná už výzvou kněze: „Pokoj Páně ať zůstává vždycky s vámi!“ Tento pokoj vychází od oltáře směrem k nám a pak mezi námi, kdy si jej vzájemně předáváme. Pokoj si vzájemně nevyměňujeme, protože jsme hříšní, ale přejeme si to, co je pro nás připraveno, kam společně kráčíme, a to je Boží pokoj. V tomto gestu si máme si podat ruku a také se na sebe podívat. Jde také o potvrzení toho, co jsme již řekli v modlitbě Otče náš. Jsou to slova. Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. Jde o to, abychom zakusili toto společenství jako novou skutečnost. Nemůžeme nikdy vnímat slavení eucharistie pouze jako vztah, který se týká pouze mne a Boha. Vždy je to také vztah mezi členy obce, kam patřím. Co máme říci, když ruku podáváme bližním ve svém okolí? Nemusíme říkat nic, nebo můžeme říct pokoj s tebou, pokoj vám. Jde spíš o poctivé podání ruky, srdečný pohled, přátelský úsměv. V této chvíli nejde o moji víru, ale víru církve, ke které se já přidávám, a tím odpouštím svoji malou víru, aby byla velká, plná milosrdenství s odpuštěním.

Text katecheze

Prezentace katecheze (ppt); Prezentace katecheze (pdf)

Kartička barevně; Kartička černobíle