31. Závěr eucharistické modlitby a obřady svatého přijímání

Doxologie

Všechny eucharistické modlitby se zakončují modlitbou, tzv. doxologií. Jde o chválu Boha skrze Ježíše Krista v Duchu Svatém. Kněz na závěr eucharistické modlitby vezme do rukou patenu s proměněnými hostiemi a kalich s Krví Páně, pozvedne je a říká: „Skrze něho, s ním a v něm je tvoje všechna čest a sláva, Bože Otče všemohoucí, v jednotě Ducha Svatého po všechny věky věků.“ A lid odpovídá: „Amen.“ Tato krátká modlitba se buď recituje, nebo zpívá. Potom kněz postaví kalich a patenu zpět na korporál. Tato doxologie pochází z konce 3. století. V této modlitbě je vyjádřena chvála Boží Trojici. V této chvále jsme my všichni, kteří jsme přítomni v bohoslužebném shromáždění, spojeni s Kristem a jakoby Kristem vtáhnuti do Trojice. Jsme s ním a v něm. Všichni odpovídáme: Amen, tzn. ano, já taky, souhlasím, ztotožňuji se s tebou, Pane. Celá eucharistická modlitba je skutečně modlitbou, rozhovorem mezi člověkem a Bohem. Tento chvalozpěv se děje v přesných a konkrétních úkonech a nedá se zredukovat na nějaké zvolání nebo jenom dívání se na mši svatou a poslouchání. Kristus, tajemství naší víry, nemůže být jenom představení, kino či divadlo ve společenství svých věrných. Texty ve mši svaté se pouze nečtou, ale ty se konají. Po vyslovení anebo zazpívání slova amen se připravujeme na nový děj, začíná další část mše svaté. Ano, jsou to samozřejmě slova, ale přesto jde o činy.

Následuje část mše svaté, které říkáme obřady svého přijímání.

Obřady svatého přijímání

Obřady svatého přijímání mají vždy

• osobní charakter: Každý, kdo je přítomný na mši svaté, má osobní pozvání od Ježíše Krista přijít na hostinu. Může přijít a vzít si, co Ježíš nabízí. Ježíš nabízí své tělo jako pokrm pro duchovní život.
• církevní charakter: Skrze svaté přijímání se sjednocujeme s ostatními křesťany, kteří jsou přítomni nejen při mši svaté, ale i s těmi, kteří jsou přítomni ve farnosti a vůbec se všemi, kteří patří do katolické církve.
• fyzický charakter: Každý, kdo přijímá Ježíše Krista pod způsobou Těla a Krve Páně, sjednocuje se takto s Kristovým tělem. Kristův život se stává naším životem. A náš život se stává životem Kristovým.

Vždy je třeba se na tento pokrm připravit. Připravit se na setkání, kdy se nám daruje Ježíš. Zde si připomeňme část z evangelia, kdy jsou všichni pozváni na svatební hostinu, ale ne všichni mají svatební šat. Tito se pak svatební hostiny účastnit nesmí.

Ježíš našel způsob, jak posilovat člověka ve víře. Jak to udělat, abychom s ním mohli žít po jeho zmrtvýchvstání. Je to možné díky svatému přijímání: my jsme v něm a on je v nás. To je skutečné svaté přijímání. Tím se každý z nás stává součástí jeho těla a jeho krve. Vcházíme do jednoty s Kristem a skrze Krista k Otci. A opačně, on je tímto způsobem v nás. Přebývá v našem srdci, proniká je, posvěcuje, oživuje. Pokud mu to já dovolím.

První částí svatého přijímání je pokrm a druhou částí je přikázání lásky. Toto Ježíš koná při poslední večeři – je to jeho závěť. Obojí je těžké naplňovat. Jsme možná schopni naplnit 1. část – jsem připraven, abys přišel do mého srdce skrze svaté přijímání. Ale mít vždy rád své bratry a sestry, zvláště bratry a sestry ve víře, je těžké. My sami ze sebe nejsme schopni takové lásky. Jsme někdy naštvaní. Nejsme schopni přijmout bližního. Toto jsme schopni pouze skrze Ducha Svatého, ne skrze nás. A Ježíš nás zve ve svatém přijímání ne k lidské lásce, ale k takové lásce, která se daruje, odpouští a takového lásky jsme schopni jedině skrze eucharistii a Ducha Svatého. Ježíš chce žít v nás a milovat druhé naším srdcem. Jde o to otevřít naše srdce jeho lásce. Musíme mu dovolit, zvláště ve svatém přijímání, aby v nás mohl působit; není možné přijímat Ježíše a mít při tom zavření srdce pro lidi ve svém okolí.

Ježíš, kterého přijmu ve svatém přijímání, touží po tom, aby mohl ze mne doslova vyzařovat. Jeho láska se touží sjednotit s mojí láskou a chce společně působit na každého, s kým se setkáme. Tímto způsobem se přijímání Těla Kristova přetváří v můj život, mé působení na bližní a toto je normální a správné při svatém přijímání a po svatém přijímání. Eucharistie musí vždy vést ke konání lásky k bližnímu. Všichni bychom se v kostele, zvláště při mši svaté měli cítit jako v rodině, kde všechno funguje, abychom se mohli sjednotit se se sebou navzájem a všichni společně s Bohem. Právě toto je nejtěžší na prožívání mše svaté a na prožívání podle evangelia. Daleko jednodušší je pěkně zpívat, hlasitě odpovídat a zbožně se modlit při mši svaté než si všímat bližních, zbavit se různých pohledů a lhostejností vůči nim a přát všem dobro. Toto je nutné k tomu, aby když přistupuji ke svatému přijímání, mohl Ježíš vstoupit do mého srdce a konat. Velmi důležité je ovzduší v kostele a to ovzduší jednoty a lásky. Jinak je Ježíš, i přestože ho přijímám ve svatém přijímání, zatlačen do kouta a já se divím, jak to, že ve mně nic nepůsobí, jak to, že se nic neděje. Teprve v klimatu lásky a jednoty naprosto jasně vidím Ježíše a stává se ze mě jeho učedník. Církev bude společenstvím lásky, a to platí i pro farnost, nebo jenom špatnou napodobeninou. Kde jinde se chceme naučit míz rádi bližní, než skrze eucharistii? Eucharistie je skutečně ohniskem lásky.

Text katecheze

Prezentace katecheze (ppt); Prezentace katecheze (pdf)

Kartička barevně; Kartička černobíle