31. „Chléb náš vezdejší dej nám dnes“ (KKC, čl. 2828 - 2837)
V této prosbě modlitby Páně je vyjádřena důvěra člověka, který uvěřil, že Ježíšova nabídka směřuje k naplněnosti života. Tato část evangelia Ježíše Krista velmi úzce souvisí s důvěrou vůči našemu nebeskému Otci: věříme, že on se o nás postará, a to nejen v duchovních potřebách, ale i ve hmotných. Prosba „chléb náš vezdejší“ vyjadřuje tuto důvěru v Boží péči o nás. V žádném případě to neznamená, že správný křesťan nic nedělá, jenom čeká, až dobrý a mocný Pán Bůh za něho všechno vyřeší. Křesťan je zodpovědný člověk, který usiluje o kvalitu práce, vztahů a celého svého života, aby celé toto své úsilí vložil do Boží náruče s důvěrou, že Bůh to dobře zúročí, že pomůže, že mě nikdy nenechá „ve štychu“. Život v důvěře v Boha (v jeho lásku, milosrdenství, pomoc, požehnání) je naplněný hodnotami, pokojem, vnitřní radostí, láskou… Sv. Ignác z Loyoly říkával, že se máme modlit, jakoby všechno záleželo na Bohu a jednat jakoby všechno záviselo na mně.
Vyslovení čtvrté prosby má vést vždy k osobní zodpovědnosti sám za sebe, i za druhé, kterým se těch nejzákladnějších věcí pro život nedostává. Nemusí se jednat jenom o ty nejpotřebnější z ulice, ale mysleme také na staré, nemocné lidi, kteří musí platit vysoké částky za léky a lékařskou péči. Neměli zapomínat ani na mladé rodiny, které si zařizují bydlení.
Uvedenou prosbou není myšleno pouze naplnění mého žaludku a uspokojení mých vlastních tužeb a představ. Slova modlitby Páně nám připomínají, že člověk zakouší hlad duše. A tento druh hladu neutišíme, když uspokojujeme pouze své pudy nebo pocity, dokonce ani ne jen tělesný hlad. Ale mohu zemřít duchovně, když nebudu uspokojovat hlad duše - hlad po Božím slově, po eucharistii, po modlitbě, po společenství s těmi, kteří také žijí s Kristem. Neměli bychom nikdy zapomínat, že duši živí ten, který má slova věčného života.
V dnešní katechezi začínáme druhou polovinu proseb modlitby „Otče náš“. V předchozích katechezích jsme v prosbách modlitby Páně opakovali slovíčko ty, které směřovalo vždy k Otci. Posvěť se jméno tvé; přijď království tvé, bud vůle tvá. Nyní se dostáváme k druhé části proseb modlitby Páně a ta je směřována slovíčkem my. Chléb náš vezdejší…; odpusť nám …; jako i my …; neuveď nás…. První tři prosby směřovaly k oslavě Otce: Mám pro něho vždy místo ve svém srdci. Těším se na něho, chválím ho, toužím být s ním. On pak skrze můj úmysl nechává vstupovat své království na tento svět a uskutečňuje svoji vůli. V následujících čtyřech prosbách (ve kterých slyšíme slovíčko my) si od svého Otce vyprošujeme konkrétní zajištění, které jeho vůli zde na zemi zpřítomňuje. V první řadě prosíme: chléb náš vezdejší dej nám dnes. Tato prosba vychází z Ježíšova horského kázání, kdy Ježíš říká: nedělejte si starosti… váš nebeský Otec přece ví, co potřebujete. Dále prosíme o ochranu před pokušením a osvobození od zlého s tím, že my také odpouštíme… odpouštíme skutečně? Umím odpustit všechno, aniž bych se k tomu vracel? Všechny čtyři prosby jsou jakýmsi tísňovým voláním. Na svět je třeba se dívat skrze světlo Božího království. Pak teprve člověk vidí život pravdivě.
V modlitbě Páně prosíme našeho nebeského Otce: „dej nám“. Je to určitý způsob vyjádření se, že my jsme jeho a on je náš. On je tu pro nás. On je Otec všech lidí. Proto ho takto prosíme. Otec, který nám dává život, nám nemůže nedávat potravu potřebnou pro život, nemůže nám nedávat dobra hmotná i duchovní. Ovšem tím nemáme být uváděni k pasivitě, ale máme být zbaveni určitého shonu, starostí, nenasytnosti… V této prosbě Ježíš současně oslavuje Otce, protože nás skrze ni učí, jak je náš nebeský Otec dobrý.
Při této části modlitby často myslíme především na sebe na náš chléb. Avšak modlitba nás učí, jak již bylo řečeno dříve, myslet také na druhé, přiznat si svou zodpovědnost za ně. Neprosíme zde o materiální (věci zabezpečení) a duchovní (pokoj, radost, inteligenci, moudrost v řešení problémů; vztah s Bohem) statky proto, abychom si je pak užívali sami, ale právě proto, abychom se o ně mohli dělit, abychom jimi mohli sloužit svým bližním. Také svatý Pavel nám v listě Korinťanům připomíná, že nemáme nic, co bychom nedostali.
Ve světě je skutečně hlad a někdy ani není až tak moc vzdálený našemu obydlí. Matka Tereza říkávala: „Existuje hlad po obyčejném chlebu. Ale také hlad po lásce, dobrotě a vzájemné úctě – a to je veliká bída, kterou dnes lidé tolik strádají.“ Toto jsou žádané duchovní statky, které si od Boha vyprošujeme. Je třeba se učit ctnosti chudoby; já sám jsem bohatý, ale umím se dělit, umím tímto svým bohatstvím sloužit. Jde o to, abychom uměli sdílet, dělit se ne s donucení, ale z lásky, aby můj přebytek pomáhal z chudoby druhým lidem. Proto je uvedená prosba modlitby Páně vnitřně propojena s podobenstvím o chudém Lazarovi (Lk 16, 19 -31) a o posledním soudu (Mt 25, 31- 46).
Ježíš nás učí modlit se za to, abychom měli chléb. Chléb k jídlu. Protože každá věc potřebná k našemu životu, a jídlo touto věcí je, je vždy také darem Božím. Mnohdy nám to ani nepřipadne, protože dnes se kolikrát chleba povaluje a už ho ani nikdo nechce. Jíme vybrané pochoutky, jíme, na co máme chuť. Co se týká jídla, mnohdy si ani neuvědomujeme, že je pro nás Božím darem. O chlebu se vždy říkalo, že je to Boží dar.
Slovo „betlehem“ znamená v překladu „dům chleba“ a má to souvislost také s chlebem eucharistickým, místem, kde se Bůh daruje člověku.
Současně však starost o chléb pro člověka je též úkolem, který je mu svěřen. Starat se o chléb znamená být pracovitý. Umět předvídat, mít určitou vůli, skrze kterou uskutečňuji svůj život. V mládí se člověk pro tento celoživotní úkol připravuje studiem, ve škole, vychovává ho jeho vlastní rodina, učí se od kamarádů, přátel, doprovází ho kněz ve farnosti. Až člověk dospěje, bude muset spolupracovat s Boží prozřetelností a zajišťovat všechno, co potřebuje ke svému životu, k životu vlastní rodiny a také k dobru společnosti. Člověk má tedy ve svém životě vždy počítat s Boží prozřetelností, na druhé straně v Božím plánu je, aby každý člověk využíval svoji inteligenci a při zahrnutí obou těchto faktorů do svého životního stylu kráčel s otevřenýma očima dál do Božího království.
Když říkáme slova „chléb náš vezdejší dej nám dnes“, předkládáme tím Bohu, co dnes právě potřebujeme i s přesahem do zítřka, do budoucnosti. Tyto prosby přece známe, když je před námi nějaká zkouška nebo v zaměstnání řešíme nějaký složitý úkol. Často se nám však stává, že jsme spokojeni vlastním zajištěním se a Boha o tento chleba přestaneme prosit. Já už to přece mám. Vlastně od Boha už ani nic nečekám. Mám-li plný mrazák, nepotřebuji chodit do obchodu a nakupovat. Všechno potřebné k životu je po ruce. Od Boha celkem nic nepotřebuji. Tak postupně mizí jakákoli „závislost“ na Bohu. Naopak, jestliže postupně získávám tento chléb od Boha, stále na něj myslím, důvěřuji mu, obracím se na něho. A je pro mě srozumitelné to, co od něj dostávám. Když budu majitelem všeho, např. mám plnou ledničku, každý rok jedu na pořádnou, nejlíp zahraniční dovolenou, mám dobře vybavený dům, moderní mobil a jiné technické vymoženosti… ono se pak lehce nadbytek považuje za samozřejmost, nebo dokonce za něco, nač mám přece právo. Ale „Chléb náš vezdejší…“ neznamená, že věnuji svůj čas pouze svému majetku nebo své inteligenci, vzdělávání… pro to všechno pak zapomínám na Dárce. Neměli bychom zapomínat na to, že nám ve stvoření nepatří vůbec nic. Jsme pouze jeho správci. Použij, co potřebuješ, a zbytek dej potřebným. Dej to například do farní sbírky, pro potřebu církve, charity, nebo ty sám vidíš někde potřebného člověka, tak ty sám mu dej své věci, peníze, čas, péči. To neznamená, že bychom ve skříni na oblečení měli mít pouze pár kousků nebo jen dvoje boty, ale spíše nám má být vlastní smýšlení, že věci, které už nepoužíváme a jsou ještě k užitku, můžu darovat potřebným. (popovídejte si o těchto věcech ve společenství, ve skupince, kde děláte tuto katechezi…). Nežijeme zde na zemi proto, abychom hromadili svůj majetek. Pokud přesahuje náš osobní majetek naše potřeby, můžeme klidně říct, že mi nepatří. Musíme si ale dávat pozor na to, abychom podle sebe nesoudili ostatní lidi. Každý člověk má jinou spotřebu, jinou skutečnou potřebu. Jde o princip spravedlnosti. Všechny tyto dary, které používáme k životu, jsou nám Bohem darovány a jakoby půjčeny, abychom mohli sloužit a žít z nich pro Boží království, ne abychom si je nechávali pro sebe a zůstávali zafixovaní pouze na ně.
V neposlední řadě, jak již bylo výše naznačeno, se tato prosba modlitby Páně týká také hladu po Božím slově a po Kristově těle, které přijímáme v eucharistii, a také hladu po Duchu Svatém. O to prosíme Boha s naprostou důvěrou pro současnost, pro přítomný okamžik, pro dnešek. V dnešku, v současnosti se nám daruje Ježíš především v eucharistii. Skrze eucharistii předjímáme to, co nás čeká v Božím království, kam chceme přijít. V eucharistii se setkávám a sjednocuji s Ježíšem ve skrytosti, v této podobě jen jemně, nenápadně, často také „ve skrytosti“ zakoušíme realitu Božího království, realitu přebývání s Bohem. Eucharistie je tedy ochutnávkou plnosti Božího království.
Text katecheze (doc);
Prezentace katecheze (ppt); Prezentace katecheze (pdf);
Kartička barevně; Kartička černobíle