30. „Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi“ (KKC, čl. 2822-2827)

Když v modlitbě Páně vyslovujeme tuto třetí prosbu „Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi“, prosíme Boha, aby se jeho láskyplný plán plně uskutečňoval na zemi, tak jako na nebi, a aby se naše vůle sjednocovala s vůlí jeho. Dokud lpíme na vlastních plánech, na své vůli, na svých představách, nestaneme se odleskem odlesk Božího království. Každý chceme něco. Většinou něco jiného. Proto na sebe narážíme, nechápeme se atd. Svého štěstí dosáhneme tehdy, budeme-li společně usilovat o to, co chce Bůh, a modlit se tak, jako nás naučil Ježíš. Kousek po kousku dávat prostor Boží vůli skrze můj život tu na zemi.  Bez toho, že se člověk shodne s Boží vůlí, není žádné dlouhodobé štěstí. Prosba, aby se uskutečňovala Otcova vůle v nebi i na zemi, je namířena k tomu, aby tu na zemi bylo vše dobré. To je také přání Ježíše. V Ježíšových slovech nás může překvapit jistota, že nic nepotřebujeme naléhavěji a že nás také nemůže potkat nic lepšího, než když se naplní Otcova vůle. Jaká je Otcova vůle? Sv. Pavel říká: Seznámil nás s tajemství své vůle, jak se mu to líbilo a jak si to napřed sám u sebe ustanovil, až se naplní čas pro dílo spásy: že sjednotí v Kristu vše, co je na nebi i na zemi. A skrze něho jsme se stali Božím majetkem, jak jsme k tomu byli předem určeni úradkem toho, který vše působí podle rozhodnutí své vůle. (Ef 1,9-11) Jde o to, aby přišlo Boží království a Otcovo jméno bylo oslaveno. V podstatě jde o to, abychom všichni byli spaseni. Proto Otec poslal svého Syna na svět. A on přišel, aby plnil jeho vůli. Pouze Ježíš jako člověk plnil Otcovu vůli úplně. Proto vyznáváme, že Boží království přichází pouze skrze Krista. A po jeho zmrtvýchvstání máme i my prosit Otce, aby se všude na zemi a ve všech lidech uskutečnilo to, co naplnil na svém těle Ježíš. On nás učí o to prosit. Je nám určitě jasné, že sami z vlastních sil nejsme schopni Boží vůli uskutečnit. I Ježíš, který byl úplně bez hříchu, se na Olivetské hoře modlil: Ne má vůle, ale tvá vůle se staň. (Lk 22,42) Oč více potřebujeme my, hříšníci, přemáhat odpor, kterým se tělo staví proti Boží vůli. Tam, kde se plní Boží vůle, roste církev. Tam je nám dobře, tam se rádi vracíme.

Jan Pavel II. ve své promluvě na Svatém Kopečku v roce 1995 k větě, kterou Ježíš vyslovil v getsemanské zahradě, říká: „V této větě, v této modlitbě je obsaženo hluboké přesvědčení o tom, že Bůh si vždycky přeje naše dobro. Dokonce i tehdy, když v životě lidí nebo v lidských dějinách dopouští zlo. Dělá to z výhledem do budoucna pro větší dobro člověka. Proto apoštol Pavel napsal: Těm, kteří milují Boha, všechno napomáhá k dobrému. (Řím 8,28)“ Konkrétní uskutečnění Boží vůle v životě člověka, které se podařilo, můžeme vidět u každého světce. Na jejich životě vidíme, že Boží vůle není nic obecného, nic povrchního. Ale je to vždycky velmi konkrétní, osobité a náročné. Skrze člověka, který přijme Boží vůli do svého života, Bůh uskutečňuje své dílo. Využije originalitu člověka k uskutečnění dějin spásy pro celé lidstvo.

Uskutečňování Boží vůle v mém životě znamená, že je tam velký prostor k lásce, která se daruje, a také je to o cíli, o smyslu života každého z nás. Jak nás miluje Bůh, jehož vůli, tzn. i jeho lásku máme žít,? Někteří říkají, že Bůh je tvrdý, náročný, že z něho jde strach. Jak potom vypadá ta Boží láska, která se nám daruje skrze Boží vůli? Měli bychom vědět, že láska v pravém slova smyslu není o tom, že všechno všem dovolím. Že vždy couvnu a všechno pocukruji. Přece Bůh není, a to víme díky Písmu, vždy milý a na všechno kývající, a zrovna tak jeho Syn Ježíš, ten se také vždy nerozplýval s přivřenýma očima nade vším. Toto jsou pouze karikatury skutečné lásky a Boží vůle. Bůh nás miluje, protože chce, abychom rostli do pravdy. Musí od nás něco žádat a korigovat nás. Bůh nás nechává dělat to, co my kolikrát vnímáme jako Boží hněv a nelíbí se nám to. Je důležité rozpoznat, že pravá láska v sobě nese i velkou vážnost. Chce pro druhého opravdové dobro. A proto má odvahu postavit se na odpor tam, kde druhý toto dobro ještě nevidí. A kde se žene do netušeného neštěstí. Právě v těchto okamžicích Boží vůle bolí, nechápeme ji, nerozumíme jí. Skutečná láska má druhého ráda. Zrovna tak Boží vůle chce, aby se nám vedlo dobře, abychom byli šťastní. Já nemohu být k druhému dobrý jinak, než tak, že se nechám vést tím, co je skutečné dobro i do budoucna, nejen chvilkově a teď. Svému bližnímu se snažím pomoci k tomu, aby se on sám stával dobrým. Skutečná láska je tedy o tom, že vychází z dobra a v dobro také ústí.  Milovat proto vždy znamená i vzdát se sebe. Ustoupit ze sebe pro lásku k druhému a tak mu pomáhat, sloužit mu. Stejně i Bůh pomáhá každému z nás, abychom se neuzavírali do sebe. Abychom nehromadili všechno v sobě, ale abychom nacházeli cestu ven. Musíme zasévat, být rozsévači, aby se Boží vůle mohla uskutečňovat.

Uskutečnění Boží vůle je také o tom, že ona nás vyvádí z různých životních zápletek, z určité hluchoty a slepoty, z osamocení a izolace. Krásným příkladem uskutečňování Boží vůle je, když Mojžíš hovoří s Hospodinem u hořícího keře a pak jde jeho vůli uskutečnit. Model uvádění Boží vůle do života je opakováním modelu vyvedení Izraele z egyptského zajetí. Nebo to můžeme vidět také, když Abrahám mluví s Hospodinem. Abrahám Boží vůli uskutečňuje tím, že se vydává na cestu. V uskutečňování Boží vůle je stěžejní, že každý člověk skrze ni musí udělat svůj exodus a konverzi. Nejde pouze o to, opustit mateřskou náruč maminky, tatínka, rodiny, farnosti a osamostatnit se, ale jde hlavně o to, vystoupit z vlastní uzavřenosti v sobě samém. Musíme vyjít z Egypta, kde je nám částečně velmi dobře. Překročit Jordán. Nejlépe suchou nohou. Ale ještě předtím je třeba projít Rudým mořem, abychom byli očištěni, abychom Boží vůli skutečně rozuměli, dokázali ji rozlišit. Boží vůle každého člověka jakoby vytahuje ze sklonů, které máme my všichni v pohodlném setrvávání v sobě samém. Když je člověk osamělý, jakoby nebyl milován, jakoby byl opuštěn, nemá na nic čas, nestíhá, je nestálý uprostřed lidí. Jeho život zůstává prázdný. Jeho existence se naplňuje tichým zděšením a hrůzou. Tady vidíme, že člověk je ve svém nitru stvořen jako obraz Boha k tomu, aby byl milován a aby sám mohl milovat. A právě toto být milován a sám milovat je uskutečněním Boží vůle. Proč jsme takoví? Protože Bůh je láska a člověk je jeho obrazem. Naše vnitřní dynamika směřuje vždy k přijímání a dávání lásky. Cesta opravdové lásky je vždy o ztrácení sebe sama. A to je ta námaha exodu, konverze. 

Co se děje, když neplním Boží vůli, ale plním pouze vůli svoji? Časem nejsem schopen nalézt v čemkoli zalíbení, nic nemám rád, stále něco hledám, nikdy nejsem úplně spokojen, lidí, které mám rád, je čím dál méně, na každém vidím něco špatného. Jde o zvětšující se vzdálenost od schopnosti milovat. Vytváří se prázdnota, kterou člověk nahrazuje vším možným. Začínám pak žít v rozporu se sebou samým. A co dál… Obstojíme ve svém životě a budeme žít šťastně? Nastane to tehdy, když v našem životě bude hrát důležitou roli láska, skrze kterou působí Boží vůle. Nebojme se učit této skutečnosti. Tím se znovu dostáváme k Ježíši a k Otci. Tím si opět skutečně uvědomuji, že jsem Bohem milován.

To je vůle našeho Otce, aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy. Ježíš shrnuje veškeré poselství evangelia a shrnuje nám celou vůli Otce do věty, kterou říká apoštolům, když ho Jidáš odchází zradit velekněžím a apoštolové se dozvídají, že za krátký čas s nimi už nebude. Budete mě hledat, říká jim. Ale kam jdu já, tam vy přijít nemůžete. Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem: jak jsem já miloval vás, tak se milujte vy. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít k sobě lásku navzájem. (Jan 13,33-35)

 Text katecheze  (doc);

Prezentace katecheze (ppt); Prezentace katecheze (pdf);

Kartička barevně; Kartička černobíle