3. Rysy Ježíšovy modlitby (KKC čl. 2600)

Evangelium nám ukazuje Ježíše, jak se modlí, uchyluje se do samoty, jde doslova obejmout svého Otce a to vždy před rozhodujícími chvílemi svého poslání nebo když sám posílá jiné. Můžeme vidět, že celý jeho život je modlitba, protože je v trvalém společenství lásky s Otcem. Takže Ježíš se skutečně modlí stále, a to skrze slovo, práci, život s druhými lidmi, jakoukoliv činnost….

Jako první je v evangeliu zaznamenána Ježíšova modlitba navazující na křest, který přijal v řece Jordánu od Jana Křtitele. Ježíš se modlil osobně a dlouze. Evangelium říká: „Když se všechen lid dával pokřtít, a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe, Duch svatý sestoupil na něj …“ (Lk 3,21-22). V této tiché modlitbě se Ježíš obrací ke svému Otci, něco mu říká, něco mu svěřuje. A důsledkem této upřímné modlitby je, že se z nebe ozývá hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení!“ (Lk 3,22). Právě tato modlitba, toto setkání Otce se Synem, dává křtu výjimečný a zároveň osobní rys. Stejná slova vyřkl Bůh také při našem křtu, protože v Ježíši Kristu jsme před Bohem všichni jeho milované děti.

Jan Křtitel vyzýval k obrácení, ke konání dobra, k přinášení plodů, které vyplývají z obrácení. Za Janem k Jordánu přicházelo mnoho Izraelitů a při tom vyznávali své hříchy. Jan Křtitel přinášel něco nového. Ten, kdo se nechává pokřtít, má zanechat skutků spojených s hříchem. Je to začátek nového života. Také Ježíš přijímá tuto výzvu, zařazuje se do zástupu hříšníků, kteří čekají u Jordánu na křest. Jak je možné, že Ježíš, Boží Syn, se podrobuje tomuto křtu pokání a obrácení? On nemá hříchy. On se nepotřebuje vyznávat! On nepotřebuje žádné obrácení! Když ho Jan Křtitel uvidí, říká: „Já bych měl být pokřtěn od tebe a ty přicházíš ke mně?“ (Mt 3,14.) Ježíš na sebe bere podobu člověka. Ježíš sestupuje do Jordánu, a tím ukazuje, právě proto že je bez hříchu, svoji solidaritu s těmi, kteří přiznávají své hříchy, rozhodují se pro pokání a změnu života. Ježíš nám chce ukázat, že se stávám součástí Božího lidu právě skrze křest a tím vstupuji do nové životní perspektivy, do života s Boha. A mám s ním vést dialog – mám se modlit.

Toto Ježíšovo gesto už směřuje ke kříži. Zahajuje svoji činnost tím, že se zařazuje mezi hříšníky. Přijímá na sebe vinu celého lidstva – nás všech. Říkali jsme si, že Ježíš se před tím modlí,, aby se vnitřně spojil s Otcem. Uvědomuje si jeho otcovství, noří se do krásy Otcovy lásky, a tím získává potvrzení svého vlastního poslání. Právě ta slova „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení!“ jsou předzvěstí nejenom jeho smrti na kříži, ale hlavně jeho zmrtvýchvstání. Vzpomínáte na obraz, kdy Hospodin žádá Abraháma, aby mu obětoval svého jediného syna Izáka, kterého miluje? Abrahám na Hospodina ve svém nitru křičí: To je můj milovaný syn, toho mám obětovat? Ale poslechne. A Hospodin zasahuje skrze anděla a objevuje se zde beránek k obětování. Přicházející Ježíš je tímto beránkem, který na sebe bere naše hříchy, bere je na kříž a svým zmrtvýchvstáním nad nimi vítězí!

Ve chvíli, kdy Ježíš skrze modlitbu v hloubi svého srdce prožívá synovství a zažívá zkušenost Božího otcovství, tehdy sestupuje Duch Svatý, který ho vede v jeho poslání. V modlitbě Ježíš prožívá nepřetržitý kontakt s Otcem, uskutečňuje se tak plán lásky k lidem až do konce.

Ježíšovo učení o modlitbě vychází jak ze způsobu modlitby, tak z toho jedinečného vztahu k Otci. Jeho modlitba, jak už jsme říkali, vychází ze dvou zdrojů: naučil se modlit ve své rodině, od Marie a Josefa, tak jak se modlili všichni Izraelité, a dále jeho modlitba vychází ze skrytého pramene, protože on je Syn věčného Otce. Přestože je člověkem, obrací se k svému Otci dokonalou synovskou modlitbou. Z těchto dvou pramenů má vycházet také moje osobní modlitba. Naučili jsme se modlit od svých rodičů, popřípadě od těch, které jsme viděli první kolem nás se modlit (přátelé, prarodiče, sourozenci, kněz, animátor, katecheta…) neboli tak, jak se modlí naše farnost, jak se modlí katolická církev. Tím druhým zdrojem i pro nás je ten skrytý pramen, tím je můj osobní vztah s Kristem a s jeho Otcem. Tato skutečnost se pak zrcadlí v mém lidství a nabádá mne, abych se chtěl podobat Tomu, s nímž tento vztah prožívám. Díky tomuto vztahu prožívám modlitbu, učím se modlit jako člověk, který touží mít rád Boha.

Typickými rysy Ježíšovy modlitby jsou tyto momenty:

1. Opuštěné místo – samota. Mk 1,35: Ježíš vstal, vyšel ven, zašel si na opuštěné místo a tam se modlil. Lk 5,16: Ježíš se vydával na opuštěná místa a tam se modlil.

Ježíš měl rád každého člověka, nikdy nikoho neodmítl, ale přesto si vždycky našel čas jít na opuštěné místo a být sám s milující osobou - se svým Otcem - a modlit se. Povídat si se svým Otcem. I my bychom si měli nacházet během dne čas na to, abychom byli sami s Ježíšem, abychom si s ním mohli povídat – modlit se. Modlitbu nezrealizujeme pouze v neděli v kostele. Ani mši svaté nebudeme rozumět, pokud se přes týden nebudeme modlit sami „na opuštěném místě“, a tak objevovat lásku k Bohu ve svém srdci.

2. Jde vzhůru – vydává se na horu. Mt 14,23: Když zástupy rozpustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Nastal už večer a byl tam sám. Lk 9,28: Vzal s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil s nimi na horu modlit se.

Tím, že Ježíš vystupuje na horu, nám ukazuje, že modlit se znamená také vystupovat na horu. Výstup je symbolem zvláštní náročnosti modlitby. Ten, kdo vystupuje na horu, potřebuje i horolezecké lano, výstroj, také někoho, kdo mu pomáhá, koordinuje ho, a tak to platí i pro modlitbu. Teprve ten, kdo skutečně vystoupí na horu a rozhlédne se, má radost. Jeho srdce překypuje štěstím a najedenkrát přestává vidět překážky toho výstupu. Raduje se.

3. Noc – samota noci. Mk 6,46: Rozloučil se s nimi a odešel na horu, aby se modlil.  Když nastal večer, byla loď daleko na moři on sám ještě na zemi. Viděl, jak se namáhají…

Lk 6,12: V těch dnech vyšel na horu, aby se modlil a celou noc strávil v modlitbě s Bohem.

Každý člověk někdy prožívá „samotu noci“. Samota a noc nemusí zrovna symbolizovat pouze nějakou lidskou depresi, ale jde také o touhu, naději, hledání a objevování sebe sama a také Boha. Noc symbolizuje prázdnotu, možná i beznaděj: nevím kudy mám kráčet, neznám cestu, nevidím na místo, kam mám šlápnout, jsem sám a je mi úzko. Při tom všem bych měl vědět, že je tu Bůh, který na mě čeká a který tolik touží se se mnou setkat. Samota se k tomu přímo nabízí. Člověk nemůže být dlouho sám. Pán ho stvořil ke společenství lásky. Jedině skrze život v osobním společenství s Bohem a ve společenství s druhými lidmi prožijeme skutečně hodnotný (šťastný) život, naplnění radostí a pokojem.

Ježíš velmi intenzivně prožíval svůj život ve spojení s Otcem a jeho vůlí. Proto se v něm také

čas od času objevila naléhavá a ne obyčejná rozhodnutí. Právě v těchto chvílích se jeho modlitba ještě zintenzivnila. Například před volbou dvanácti apoštolů. Různými náročnými rozhodnutími si v životě procházíme také. Potřebujeme k nim Boží moudrost a posilu. Proto dnes, díváme-li se na Ježíšovu modlitbu, by bylo dobré položit si otázky: Jak se modlím já? Kolik svého času věnuji vztahu s Bohem?  Dovolím, aby mě někdo vychovával, popř. formoval k modlitbě?

Modlitba

Na závěr katecheze (jako její vyvrcholení) se její účastníci mohou ztišit ke společné i osobní modlitbě. Je vhodné v této chvíli zapálit svíci, symbol zmrtvýchvstalého Krista, nebo mít před sebou obraz Krista, pokud nejste před svatostánkem.

Ve ztišení si každý před Bohem může promýšlet jednotlivé myšlenky z katecheze. Ten, kdo vede modlitbu, může ostatní doprovázet tím, že do ticha občas vysloví nějaký impulz z katecheze, případně se stručným komentářem. Toto osobní rozjímání před Bohem pak vyvrcholí ve společnou modlitbu, kdy její účastníci nebo ten, kdo modlitbu vede, vzdávají nahlas Bohu chválu, své díky nebo přednášejí prosby. 

Text katecheze (doc);

Prezentace katecheze (ppt); Prezentace katecheze (pdf);

Kartička barevně; Kartička černobíle