3. Povolání k modlitbě (KKC čl. 2566 – 2567)
Úvodní modlitba
Úvodní modlitba může probíhat jako ztišení při poslechu následující písně. Členové skupinky se při této modlitbě mohou dívat na obraz Ježíše nebo na kříž.
Píseň: Svatouškové - Toužím
Příběh: viz Příloha
Člověk hledá
Katechismus říká, že: Touha po Bohu je vepsána do lidského srdce, protože člověk je stvořen Bohem a pro Boha. Každý člověk vnímá ve svém srdci touhu - touhu po plnosti a štěstí. Hledá své štěstí, aby ve štěstí mohl žít. Často toto štěstí hledá ve světských radostech. A můžou to být i dobré radosti: radost z rodiny, radost z přátelství, radost dobře vykonané práce, radost z odpočinku, jindy je to radost z vlastnictví: ať už majetku, nebo určité inteligence a nadání. Žádná světská radost však nemůže zcela naplnit lidské srdce, úplně uspokojit tuto touhu po štěstí a naplnění. Světské radosti nám nabízejí naplnění pouze na nějaký čas. Když toto období štěstí skončí, cítíme se být opět prázdní, někdy oklamaní… a tak hledáme dál. Hledáme své štěstí.
Současně člověk, ať už vědomě, nebo podvědomě, hledá sám sebe - smysl svého bytí, svého života. Avšak sám od sebe nemůže dát odpověď na svoji základní potřebu porozumět sám sobě a svému životu. Častokrát se klameme, že si stačíme, ale většinou po času dojdeme k tomu, že to není pravda. Potřebujeme se otevřít druhému, kdy se ho můžeme zeptat, kdy se mu můžeme darovat, kdy se s ním můžeme sdílet. Ano, jestliže se chceme poznat, musíme vyjít ze sebe sama. A to minimálně k bližnímu. A ještě lépe k Tomu, který jej k životu povolal a je schopen odpovědět na tyto otázky a který jako jediný je schopen naplnit šíři a hloubku touhy lidského srdce. Člověk v sobě nese touhu po věčnosti. Po hledání krásy. Touhu po lásce. Má potřebu světla a pravdy ve svém osobním životě. A tyto touhy v sobě sdružují jednu jedinou touhu – po Bohu.
Kde se vzala v lidském srdci tato touha, jejíž uspokojení je základní lidskou potřebou? Byla mu tam vložena při stvoření. Člověk byl stvořen k obrazu svého Stvořitele, který je dokonalý, který je Láska, Dobro, Krása. Člověk, který byl stvořený podle jeho obrazu, nese ve svém srdci zárodek této dokonalosti, lásky, pravdy, dobra s krásy spolu s velkou touhou o rozvinutí a naplnění těchto hodnot.
I přes to, že hříchem zdeformoval v sobě tento obraz a ztratil podobnost s Bohem, v sobě uchovává touhu, skrze kterou hledá, volá, touží jít dál. Často tuto touhu sám nedokáže identifikovat. Neví, co vlastně hledá. Je to však skrytá touha po Bohu.
Reakcí na toto hledání v člověku je právě modlitba. My se ale modlitby často obáváme. Někdy nás to k modlitbě táhne, ale jindy – těchto okamžiků není až tak málo – zjišťujeme, že kdykoliv si pro ni chceme vyhradit čas, tlačí se do popředí všechno možné. Pak je najednou všechno ostatní důležitější a my zjišťujeme, že nám na ni nezbývá čas. Je to zvláštní, ale po modlitbě toužíme, a zároveň se jí vyhýbáme.
Bůh volá člověka jako první
Bůh na tuto touhu lidského srdce odpovídá, nebo lépe předchází jí. Bůh volá každého člověka. A to jako první. Ať už na něho člověk zapomene, nebo se skrývá daleko od jeho tváře, ať už se honí za svými modlami, nebo obviňuje božství, že ho opustilo, živý a pravý Bůh volá neúnavně každého člověka k tajemnému setkání v modlitbě. Tento hlas, toto volání je mnohdy nesrozumitelný, jindy zřetelný. Slyšíme ho ve svém srdci. Touha lidského srdce je zárodkem odpovědi na toto volání.
Modlitba je setkání s Bohem. A Bůh se chce setkat s každým člověkem. On, Bůh. Je přítomen v každém lidském životě, protože je Stvořitel. A zůstane v tomto člověku až do jeho poslední hodiny zde na zemi. Bůh jako Stvořitel je všudypřítomný, je přítomný ve všech věcech, a především v srdci člověka.
Modlitba je odpověď člověka na touhu srdce
Svatý Augustin to vyjadřuje slovy: „Nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě.“
Modlitba je vnitřním postojem. Víc než úkon bohoslužebného skutku, pronášení různých slov, přebývání na nějakém konkrétním místě, nebo konkrétního postoje těla, je modlitba přebývání před Bohem. Skutečná modlitba má svůj střed a kořeny v hloubi lidské osoby. Proto je těžko rozpoznatelná a to je ten důvod, kdy dochází k celé řadě nedorozumění, nebo zvláštním představám o tom, jak se modlit. Modlitba je především nezaslouženým směřováním k Neviditelnému. Abychom prožili zkušenost modlitby, nezapomeňme o tento dar prosit.
Modlitba, která je otevřeným pozvednutím srdce k Bohu se tak stává osobním pozvednutím k Němu. A kdyby snad člověk na svého stvořitele zapomněl, živý a pravý Bůh nepřestává jako první volat člověk k tajemnému setkání modlitby. Tento krok lásky věrného Boha je v modlitbě vždy první, krok člověka je vždy odpovědí. Postupně, jak se Bůh ukazuje, tím také ukazuje člověka sobě samému. Modlitba se pak jeví jako vzájemné obdarování, kdy prostřednictvím slov a skutků dává do pohybu drama srdce – život srdce z víry.
Když se chci modlit, musím nejlépe z celého srdce věřit, že Bůh je přítomen. Nesouvisí to vůbec s tím, co můžeme, nebo nemůžeme cítit. Není to o mých osobních zásluhách, o mé osobní připravenosti, nebo schopnosti udržet si krásné myšlenky. Toto není důležité. Nejdůležitější skutečně je víra, že Bůh je zde, dívá se na mne a miluje mne. Ať je jakýkoliv stav naší vyprahlosti, naší ubohosti, ať máme dojem, že Bůh zde není, nebo dokonce, že nás opustil, nesmíme nikdy pochybovat o této milující a přijímající přítomnosti Boha u toho, kdo se modlí.
V Bohu také nacházíme jistotu našeho života a všeho, co děláme. Matka Tereza říkala: „Protože se nemohu spolehnout sama na sebe, čtyřiadvacet hodin denně se spoléhám na Boha.“ Vždyť Bůh tu proto je, aby se o nás postaral. Čeká však, až my mu to svou důvěrou dovolíme. Čeká, až jej v modlitbě zavoláme. Přitom nám jde sám naproti a volá nás. Někdy jeho hlas slyšíme ve svém nitru, ve svém svědomí, jindy skrze slova nebo skutky druhých lidí.
Věrnost v modlitbě
Život modlitby není vyhrazen pouze nějaké elitě, ale je pro každého. Myslet, si že to není pro mne – to je pro ty svatější nebo lepší než já – je proti evangeliu. Bůh dává sílu k vytrvalosti. Při setkání s Bohem v modlitbě nás Bůh přetváří, posvěcuje, uzdravuje, dává se nám poznat. Dává nám svoji lásku. Také zápal a velkorysost v lásce k bližnímu. My však máme často opačný dojem – že život modlitby je neplný, že přešlapujeme na místě, že modlitba nic nemění a zdá se nám, že ve svém životě nenalézáme takřka nic. V tyto okamžiky je třeba neztrácet odvahu a vydržet. Pokušení zanechat modlitby, protože nevidím dost rychle plody, bývá velmi časté.
Z toho vyplývá jeden důležitý praktický důsledek, kdo se snaží o život modlitby, musí usilovat především o věrnost. Není nejdůležitější, aby byla modlitba krásná a zdařilá, bohatá na myšlenky a hluboké city, ale aby byla vytrvalá a věrná. Kvalita modlitby je až plodem věrnosti. Jen věrnost umožňuje život modlitby.
Důležitá je při modlitbě také upřímnost úmyslu - zapomenout na sebe a líbit se Bohu. Takovýto postoj je důležitý pro toho, kdo se chce modlit. Máme se modlit ne pro to, abychom hledali sami sebe, abychom se potěšili, ale abychom hledali a chválili Boha. Kdo hledá sám sebe, hledá své vlastní uspokojení, brzy zanechá modlitby, ta totiž začne být obtížná a nezáživná. Naopak postoj chvály vůči Bohu osvobozuje naše srdce a naplňuje je pravou radostí a pokojem.
Závěrečná modlitba
Zůstaň se mnou, Pane, neboť potřebuji Tvou přítomnost, abych na Tebe nezapomněl. Ty dobře víš, jak snadno tě opouštím.
Zůstaň se mnou, Pane, neboť jsem slabý a potřebuji Tvou sílu, abych nepadal tak často.
Zůstaň se mnou, Pane, neboť Ty jsi můj život a bez Tebe mi chybí horlivost.
Zůstaň se mnou, Pane, neboť Tys mé světlo a bez Tebe se topím v temnotách.
Zůstaň se mnou, Pane, abys mi ukázal svou vůli.
Zůstaň se mnou, Pane, abych slyšel Tvůj hlas a následoval Tě.
Zůstaň se mnou, Pane, neboť velmi Tě toužím milovat a vždy být v Tvé společnosti.
Zůstaň se mnou, Pane, chceš-li abych Ti byl věrný.
Zůstaň se mnou, Pane, neboť má duše, ač ubohá, touží být pro Tebe místem útěchy a hnízdem lásky.
Zůstaň se mnou, Pane, neboť se připozdívá a den se nachýlil. Můj život plyne, blíží se smrt, soud a věčnost. Je třeba občerstvit síly, abych nezůstal stát na cestě; k tomu potřebuji Tebe. Již se připozdívá a smrt se blíží. Bojím se temnot, pokušení, suchopárů, křížů, bolestí... Jak mnoho Tě potřebuji, Ježíši, v této noci vyhnanství!
Zůstaň se mnou, Ježíši, neboť v této noci života a nebezpečí Tě tolik potřebuji. Učiň, abych Tě poznal jako Tvoji učedníci při lámání chleba, aby eucharistické společenství bylo pro mne světlem, které rozptyluje temnoty, silou, která mne podpírá a je jedinou radostí mého srdce.
Zůstaň se mnou, Ježíši, neboť v hodině smrti chci zůstat spojen s Tebou. Jestliže ne svatým přijímáním, tak alespoň milostí a láskou.
Zůstaň se mnou, Ježíši, nežádám od Tebe božskou útěchu, neboť jí nejsem hoden, ale prosím o dar Tvé přítomnosti. Ano, jen Tebe si žádám!
Zůstaň se mnou, Pane. Jen Tebe jediného hledám, Tvou lásku, Tvou milost, Tvou vůli, Tvé srdce, Tvého Ducha, neboť Tebe miluji a nežádám za to jinou odměnu, než abych Tě miloval ještě více. Láskou pevnou, praktickou, abych Tě miloval z celého srdce zde na zemi, abych Tě mohl ještě dokonaleji milovat po celou věčnost. Amen.
(Modlitba sv. otce Pia z Pietrelciny)
Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému, jako byla na počátku, i nyní i vždycky a na věky věků. Amen.
Text katecheze (doc);
Příloha (doc);
Prezentace katecheze (ppt); Prezentace katecheze (pdf);
Kartička barevně; Kartička černobíle