28. Preface
Touto modlitbou, kterou kněz vždycky říká nebo zpívá nahlas, začíná eucharistická modlitba. Preface není jenom úvodem k eucharistické modlitbě, ale je jádrem, z něhož eucharistická modlitba vyrůstá. Tato modlitba má krásná starobylá slova, kterými kněz nebo biskup děkuje. Slova v této modlitbě vždy navazují na evangelium. Je to propojení slova a eucharistie. Zvlášť zřetelné je to v liturgických obdobích: advent, Vánoce, doba postní, Velikonoce, popřípadě liturgické slavnosti. V této modlitbě je vždy shrnuto Boží slovo, které bohoslužebné shromáždění odevzdává Bohu k jeho větší cti a slávě. Jak jsme již řekli preface je určité prohlášení, jasné vyjádření toho, co bohoslužebné shromáždění prožívá. Je to vyřčení před někým a má zde zavazovat odpověď: „Ano, tak to to je.“
Výraz preface je odvozen z latinského prefacio, to znamená: slova předčítaná veřejně, nahlas, před shromážděním. „Pre“, předpona slova preface, znamená „před“. Nejde o jednotku času, ale jde o prostor. Před něčím, před někým. Když něco veřejně řeknu před těmi, koho mám rád, je to zavazující a měl bych to tak konat. Ve mši svaté tento dialog vedu před tváří Boha a přede všemi, před kterými jsem shromážděn u Božího stolu. Kněz jménem všech, oslavuje Otce a vzdává mu díky, za celé jeho dílo spásy, které se vždy zkonkretizovává podle charakteru toho dne nebo svátku nebo liturgického období. Pokud někdy nebudeme vědět, co nebo jak se máme modlit, můžeme si otevřít tyto modlitby preface a modlit se je ráno nebo večer. Zastavit se u jednotlivých vět a prorozjímat si je.
Preface má 3 části: úvodní trojí dialog, po něm následuje vlastní text preface a závěr, který přechází do společného chvalozpěvu.
Úvodní dialog. Stejně jako na začátku mše svaté máme trojí dialog, když zpíváme či recitujeme Pane, smiluj se, také eucharistické modlitba začínám trojím dialogem:
K: Pán s vámi. L: I s tebou.
K: Vzhůru srdce. L: Máme je u Pána.
K: Vzdávejme díky Bohu, našemu Otci. L: Je to důstojné a spravedlivé.
Tato forma dialogu vychází z židovské bohoslužby, kdy židé a později křesťané vědí, ze Bůh je osoba dialogu. Kněz říká bohoslužebnému shromáždění, že Pán je tu s vámi! A když je Pán s námi, tak naše srdce má směřovat k němu a ne zůstat někde ve skrytosti, ve mě a nebýt u Pána. A v tom 3. zvolání je, že máme tomuto Pánu vzdávat díky, protože tento Pán Bůh je náš Otec, můj Otec, má mě rád, záleží mu na mě, čeká doslova na mě, až ho oslovím. A tři odpovědi lidu zní: „I s tebou.“ Pán je nejen s lidmi, ale i s knězem. Srdce máme u Pána. Jak jsme již před chviličkou řekli, ne pro sebe, ale máme je u Pána a když je naše srdce u Pána, bude více milovat, více odpouštět. A proč to všechno? Lid odpovídá: „Je to důstojné a spravedlivé.“ Tak to má být, tak se to patří. Pokud to takto budeme dělat, nebude nám nic chybět, budeme se těšit na příští dny. Ze slov, která slyšíme v tomto úvodním dialogu, jasně vysvítá, že žádná eucharistická modlitba není nikdy pouze výlučnou záležitostí celebranta, ale je to modlitba celého lidu, všeho lidu.
Ve druhé části kněz připomíná konkrétní momenty z Ježíšova života, smrti a vzkříšení, případně připomíná charakteristiky liturgického období nebo svatých, jejichž památka se slaví, a za to vzdává Bohu díky. Tato prostřední část modlitby je nejdelší a je díkůvzdáním za dar od Boha. Obracíme se k Otci a děkujeme za vše: za Krista, svaté, svět. Je to naše děkování. Je to určitý vzor, také pro soukromou modlitbu každého člověka. Takto vytváříme společenství, které kráčí k Otci. Takovou první prefací, můžeme říci, byl Mariin Magnificat. Tato část modlitby, kromě funkce děkovné, má také druhou funkci, a to funkci evangelizačně zvěstovatelskou. To znamená, že když si tyto hlavní události týkající se naší víry připomínáme, stává se nám tato modlitba současně novou evangelizací, novým hlásáním těchto pravd.
Opět doporučujeme vzít 1,2 nebo i 3 preface z misálu a konkrétně ukázat na slovech a dialozích to shrnutí evangelní zvěsti k danému svátku nebo liturgickému období.
Závěrečný chvalozpěv Sanktus se zpívá nebo recituje společně. Tento chvalozpěv nezpívá pouze lid shromážděný na bohoslužbě, ale spíše se tento lid přidává ke zpěvu andělů a všech svatých před vítězným Beránkem, který sedí na Božím trůně. Je to také znamením toho, že liturgie, mše svatá, eucharistická modlitba nejsou naším dílem. Ale my se pouze přidáváme k nebeské liturgii. Chvalozpěv sanktus je zpěv andělů z vidění, které měl prorok Izaiáš (Iz 6,1-3). Boží sláva pak zaplňuje nejenom chrám, ale celou zemi a celé nebe. Náš hlas pak, když tento chvalozpěv zpíváme, se stává nástrojem, skrze který je Boží sláva zvěstována a tryská do tohoto světa. Druhá část chvalozpěvu: Požehnaný, jenž přichází…(Benediktus) vychází z radostného zpěvu lidu, kterým vzdává hold Ježíši, když vyjíždí na oslátku do Jeruzaléma. My, kteří jsme na mši, se k tomuto zpěvu připojujeme, protože ten samý Pán přichází mezi nás ve svém eucharistickém těle. Hebrejské slovo Hosana znamená „tak pomoz“ (nebo další významy: kéž zachráníš, zachraň nás, stůj při nás) - pomoz nám Bože na nebi, aby ne jenom nebe, ale i země mohly být plny tvé slávy. Ať i my k tomu přispějeme svou troškou, když se účastníme tohoto chvalozpěvu a tato se Boží pomoc skrze můj podíl na eucharistie dostane do celého světa, všude tam, kde každý z nás žije.
Celá tato modlitba preface je vlastně adventním očekávání, kdy upínáme své oči k Pánu a s touhou, aby přišel. A dokud nepřijde na konci věku po druhé ve slávě, my tímto způsobem budeme svolávat Boží slávu na zem a oslavovat jeho jméno a jeho spasitelský čin.
Prezentace katecheze (ppt); Prezentace katecheze (pdf)
Kartička barevně; Kartička černobíle