27. „Jenž jsi na nebesích“ (KKC, čl. 2794 - 2796)

Biblický výraz „nebe“ neznamená místo nebo prostor, nýbrž způsob existence. Nejde zde o to, jak je Bůh vzdálen, ale spíš o to, že je vznešený. Náš Otec, jak jsme si ho snažili přiblížit v minulých katechezích, není někde „jinde“, ale je „nade vším“.

Můžeme si říct jeden kratičký příběh. Maminka jednou přivedla syna k rabínovi. Rabín k chlapci promluvil: „Dám ti zlaťák, když mi řekneš, kde bydlí Bůh.“ Chlapec nemusel dlouho přemýšlet a řekl: „Rabi, já ti dám dva zlaťáky, když mi povíš, kde nebydlí.“

V Písmu sv. se můžeme v celé řadě míst dočíst, že Bůh se dává nalézt těm, kdo ho nepokoušejí. Ukazuje se těm, kdo mu nejsou nevěrni. Ale kde to vlastně je ono „jsi na nebesích“? Co to znamená? Kde přesně Bůh je? Určitě Boha nenajdeme skrze teoretické, akademické bádání a zkoumání. Nebo tím, že bychom chtěli Boha vystavit nějaké zkoušce, jestli tu je nebo není, a očekávat, že podle nás musí tak a tak reagovat, jestli je. Bůh se nikdy nemůže stát obyčejným předmětem mého experimentu.  Jestliže na výlučně exaktním poznání Boha budu trvat, to už jsem vyrazil směrem, kde Boha zcela jistě nenajdu. Bůh se totiž nepodrobuje lidským zkouškám. On není věc, kterou bychom mohli vzít do ruky. Boha nemohu přinutit k tomu, aby na mě zavolal: „Člověče, tady su!“ Boha jsem schopen nacházet právě tehdy, když ho chci hledat jako Boha. Ne jako hmotu, ne podle lidských měřítek. I člověka, kterého chci hlouběji poznávat, objevovat, nepoznám jen podle vzhledu, ani ne jen podle toho, co říká. Ale plně jej pochopím až tehdy, když si vytvoříme mezi sebou určitou sympatii a začnu se dívat do jeho srdce, začnu chápat jeho myšlenky. Už nevnímám jenom to, jak vypadá, co říká, jak se chová. Při objevování Boha to platí dvojnásob. Pokud chci hledat, kde je Bůh, musím v sobě rozvíjet ochotu otevřít se k novému hledání. Musím být schopen pokory a čekání, musím dát Bohu prostor, nechat jej, aby se ukázal tak, jak chce on. A ne jak chci Boha objevit já.

„Jenž jsi na nebesích“ nám neříká, že Bůh je na určitém místě. Vlastně není nic, kde by nebyl, protože je ve všem. Zcela určitě můžeme říct, že není tam, kde je hřích. Bůh je naopak tam, kde je víra, naděje a láska. Proč? Protože tyto Božské ctnosti představují prostor mimo hřích. A tam Bůh vždycky je. Neboli Bůh je všude tam, kde se děje dobro. Tam, kde se přeje pravdě, lásce, pokoji atd. Jinými slovy je Bůh přítomen tam, kde člověk prokazuje druhému dobro. Kde se někdo v modlitbě Bohu otevírá, a tím vstupuje do jeho zvláštní blízkosti.

Výraz „jenž jsi na nebesích“ směřuje k Božímu království. K cíli našeho života. Kde to je? Jaké to je? To se snažil Ježíš přiblížit v některých podobenstvích. Většina těchto podobenství začíná větou: Boží království je podobné… (Nebudeme se zde o těchto podobenstvích rozepisovat. Doporučujeme, těm, kteří budou ve farnostech tyto katecheze probírat, aby si podobenství vyhledali, a některá představili… jde o to, abychom alespoň trochu porozuměli tomu, že náš Otec je na nebesích a to, co pro nás tento biblický pojem znamená. Abychom nemluvili o něčem abstraktním, neuchopitelném, ale abychom připravili svoje srdce k uchopení biblického rozměru. Pokud toto pochopím, tak se daleko lépe ponořím do modlitby, do rozhovoru s Bohem, daleko více se mu otevřu a daleko více od něj mohu přijímat.)

Náš Otec je na nebesích. Nebe je tam, kde je Bůh. Jinými slovy, nebe je všude tam, kde není hřích. Slovo nebe, jak jsme si již řekli, neznamená určité místo, není to tam to někde nad oblaky nebo ve vesmíru. Nýbrž je to bytí Boha, který není vázán prostorem ani časem. Nebe je tam, kde se obracíme k Bohu v jeho slávě, kde ho chválíme, kde s ním hovoříme, je tam, kde se obracíme k bližnímu v jeho potřebách, kde chceme sloužit láskou agapé, která se daruje a nic za to nechce. Je tam, kde zakoušíme radosti lásky, kde se obracíme a dáváme se usmířit s Bohem. „Nebe na zemi je všude tam, kde jsou lidé naplněni láskou k Bohu, k bližním a k sobě.“ (sv. Hildegard)

Josef Ratzinger v Úvodu do křesťanství píše: Nebe není žádné věčné nadsvětové místo. Nebe můžeme definovat jako dotek bytosti lidské s bytostí Boha. Skutečnost nebe vzniká tehdy, když člověk vstoupí v jednotu s Bohem. Víme, život Nejsvětější Trojice je vrchovaté naplnění láskou, radostí, smyslem, přátelstvím, obdarováváním,… Je to nejplnější a nejradostnější způsob života, jaký existuje. A do této plnosti vztahů, radosti a štěstí mě Bůh zve. Ne mě jako soukromou osobu, ale mě s mými bratřími a sestrami. Tento život ve společenství s Bohem a lidmi je nebe. A toto je možné jedině skrze Ježíše Krista, (který je 100% Bůh a 100% člověk) a který nám tento způsob přebývání s Bohem (skrze svou smrt a zmrtvýchvstání; skrze svátost křtu, svátost pokání a další svátosti) umožňuje.

Nebe hluboce souvisí s pravdou, dobrem a krásou. Naprostou svobodou od jakékoliv podoby zla. Slova „Otče náš, jenž jsi na nebesích“ sdělují, že Bůh je takový neustále.

Modlíme se „Otče náš“. A kde je Otec, tam je Domov. Nebe je tedy naším domovem. V naší modlitbě by měla být i určitá touha po nebeském domově. Nemodlím se proto, že se musím modlit, ale modlím se proto, že se chci setkat s Bohem, že se chci otevřít kousku Božího království v mém srdci. Jde o to, abych se přiblížil nebi, nebe se otevřelo a skrze mne se dostávalo k těm, ke kterým jsem poslán. Právě tuto skutečnost formuluje všech sedm proseb modlitby Páně, které budou následovat v dalších katechezích. V modlitbě jakoby telefonuji svému Tatínkovi, který je Doma a skrze tento telefonát do sebe nasávám přitažlivou atmosféru domova. Plný této atmosféry pak toužím po tom, aby i další lidé kolem mě poznávali Domov, Otce, který zde na ně čeká. Abychom se společně mohli radovat z nebe a ve společenství těchto lidí pak prožívali realitu Domova i ve chvíli, kdy jsme teprve na Cestě.

Jde o to, aby nebe nebylo daleko, nebylo abstraktním pojmem. Aby Bůh byl naším Otcem nejenom na nebi někdy v budoucnu po naší smrti, ale abychom mu to dovolili už nyní zde na zemi. V našich srdcích a v našem životě. Na kolik se staneme dětmi Božími, natolik se stane skutečností kousek nebe na zemi. Sv. Augustin říká: Právem se rozumí slovům „Otče náš, jenž jsi na nebesích“ tak, že se týkají srdce spravedlivých, kde Bůh přebývá jako ve svém chrámu. Proto ten, kdo se modlí, bude toužit, aby v něm přebýval ten, jehož vzývá.

V závěru můžeme shrnout, že výraz, „jenž jsi na nebesích“, označuje velebnost a svatost Boha a také jeho přítomnost v srdci spravedlivých.

Text katech eze (doc);

Prezentace katecheze (ppt); Prezentace katecheze (pdf);

Kartička barevně; Kartička černobíle