26. Otče „náš“ (KKC, čl. 2786 - 2793)

Oslovení Otče „náš“ se týká Boha. Zájmenem „náš“ nevyjadřujeme to, že Boha vlastníme, ale chceme tímto slovem vyjádřit úplně nový vztah k Bohu. Když vyslovujeme Otče „náš“, uznáváme všechna zaslíbení lásky, která byla kdy ohlašována proroky a naplnila se v NZ v jeho Synu Ježíši Kristu. I my jsme se stali „jeho“ lidem a On je „naším“ Bohem. Tento nový vztah je nezasloužený dar bezvýhradného přijetí. Všeho se nám dostalo skrze Ježíše Krista.

Nyní si ukážeme několik úhlů pohledu na vztah k Bohu, které vždycky budeme potřebovat, když se budeme modlit. Proto také Ježíš říká svým Apoštolům, jak se máme modlit. Na začátku mají vždycky říci – Otče náš/Otče můj. Prvním, kdo nám může pomoci nahlédnout do tohoto tajemství je sv. Augustin. Augustin se neuzavírá do sebe, nepolevuje, ale stále hledá pravdu, smysl života, tvář Boha. Ano, dopouští se omylů, je hříšníkem, ale neztrácí neklid duchovního hledání. Je dobré se podívat čas od času do hlubin svého srdce. Podívat se jaké je. Touží po něčem velkém? Nebo je to srdce, které je ucpané věcmi…? Máme určitý neklid, když přistupujeme k modlitbě? Nenecháváme se čas od času udusit věcmi, které přivádějí k zakrnění? Bůh tě čeká, hledá tě. Co odpovíš? Augustinovi je vlastní neklid srdce, který vede k osobnímu setkání s Bohem. Najednou pochopí, že tento Bůh, kterého hledal daleko, je docela blízko. Je Bohem blízkým každému člověku. Je Bohem, který je blízký našemu srdci.  a je nám blíž než my sami sobě. Je to náš Otec. Augustin se nezastavuje u toho, že Boha našel, ale hledá dál. To je příklad pro ty, kdo chodí např. každou neděli do kostela, chodí do společenství, aby nepřestávali Boha hledat, poznávat ho, uvědomovat si, že je to můj Bůh. Toto je neklid lásky. „Náš“ Bůh nás musí stále zneklidňovat. Z tohoto pojmu „Otče, náš“ má vyvěrat jakýsi zdravý neklid ve vztahu k Bohu. Mám ho hlásat, mám ho stále poznávat, objevovat. Anebo se nechávám fascinovat novou světskou spiritualitou, která nabízí a dělá všechno pro lásku k sobě, k mému já? Pojem Otče „náš“ by nám neměl dát zpohodlnět v křesťanském životě. Jestliže mi něco patří a má to být stále pěkné, živé, je třeba se o to starat.

Když se Ježíš ukázal svým apoštolům u Tiberiadského jezera po svém zmrtvýchvstání, píše evangelista Jan, že se ho nikdo z učedníků neodvážil zeptat: „Kdo jsi?“. Věděli, že je to Pán. Věděli, že je to „jejich“ Ježíš. To je pro nás důležitý poznatek. Žít v intenzivním vztahu s Bohem. V důvěrnosti dialogu a života. Objevovat ho stále nově jako Otce a klanět se mu. Můžeme si položit otázku. Klaníme se Otci? Předstupujeme před Boha, když se chceme modlit pouze, abychom prosili a děkovali, nebo se mu také klaníme, dokážeme si s ním povídat a také mu naslouchat? Co vlastně znamená klanět se Bohu a povídat si s ním? Znamená to učit se přebývat s ním, být s ním v dialogu. A když se právě slovy nemodlím, vnímat jeho přítomnost. Ta by pro mě měla být důležitější než jakákoliv jiná záležitost. Jestliže je to můj Bůh a Bůh s velkým B, měl bych vědět, že se mu mám klanět, dát mu místo, které mu v mém životě náleží. Mám mu věřit a důvěřovat. Ale ne pouze slovy, tím, co o něm někdy říkám, ale konkrétními skutky a časem, který jsem schopen věnovat modlitbě. Modlit se, klanět se Pánu znamená, že jsem přesvědčen o tom, že jedině on je Bohem, jedině on je otcem mého života, mých osobních dějin.

Opět evangelista Jan zapsal ve svém evangeliu svědectví o tom, jak se Ježíš po svém zmrtvýchvstání ptá Petra: „Miluješ mne?“ Jsi můj přítel? Tato otázka je určena muži, který byl první mezi apoštoly. Dokonce Petr slavnostně prohlásil, že Ježíš je Mesiáš, ale přesto se pak dal strhnout strachem a Ježíše zapřel. I my kolikrát zapřeme Otce, zapomeneme na něho. Proto při slovech „Otče, náš“ zní také pro každého z nás otázka: „Miluješ mne? Jsi můj přítel?“ Není třeba rychle a ukvapeně odpovídat. Spíše by měla usměrnit náš pohled do vlastního nitra; jak přemýšlím, co se mi honí hlavou, jaké mám názory, jak odpovídám na různé impulzy, které neustále vstupují do mého života. Apoštol Pavel píše v listu Římanům, že ten, který zkoumá srdce, žebrá o lásku. Každý křesťan je vystaven otázce: „Jak žiju s Pánem? Jak žiju z toho, že on je „můj Bůh“?“ Odpověď na tuto otázku je měřítkem mojí víry, je měřítkem toho, nakolik jsem skutečně  součástí Kristovy do církve.

Výraz „Otče náš“, zvláště výraz „náš“, označuje nějakou skutečnost, která je společná více osobám. Neměli bychom nikdy uvažovat způsobem, že se jedná jenom o vztah já a Bůh. Vždy je třeba jej rozšířit z obou stran, vždy je zde Syn a Duch Svatý, vztahy Boží Trojice a na druhé straně je moje malé já, které je třeba rozšířit o rodinu, společenství, farnost, vztahy s kamarády, přáteli, ale také s nepřáteli. Na jedné straně vztahy v Nejsvětější Trojici, na druhé straně církev, do které patříme skrze křest. A my všichni, to je Bůh i církev, tvoříme jedno společenství. Víme ze Skutků apoštolů, že křesťanská obec zde měla jedno srdce a jednu duši. Společně dleli na modlitbách. My skutečně patříme k sobě. Víra není soukromou záležitostí. My se svou modlitbou podílíme na modlitbě církve a církev se svou modlitbou podílí na modlitbě Ježíše a všechno směřuje k našemu Otci. Když se modlíme „Otče náš“, má nám vždycky v našem nitru rezonovat, že tu nejsem jenom já sám, mám k této modlitbě přibrat všechny, které znám, kteří vytváří mystické tělo Kristovo – tj. církev. Někdo může namítnout: „Musím být pořád v nějakém houfu? Já si vystačím. Já sám.“ Právě pojem „Otče, náš“ je pojistkou proti těmto nápadům. Upozorňuje nás, že izolované sebevědomí a akcentované vědomí osobní jedinečnosti mohou zavánět pohanstvím. Z pohledu křesťanství „jedinec a jeho vlastnictví“ prostě neexistuje. Opravdu jedinečnou osobou je pouze Bůh. Člověku je určena existence ve společenství se všemi ostatními. Sami se nenarodíme. Když jsme malé děti, musí nás někdo nakrmit… Možná v dospělosti nám připadá, že si sám vystačím, ale jenom do té doby, než neonemocním, pak už si zase sám nevystačím. Právě když jsem dospělý a zdravý, je třeba, abych si uvědomoval společenství. Jeho přijetí nás vede k pokoře, ke službě, k otevření srdce.

Když se modlím, tak neříkám Otče můj, ale Otče náš. Tím nás Ježíš zařazuje do společenství, které on vytvořil. Ano, jsem člověkem. Jsem jedinečným člověkem, jsem Boží obraz. A z milosti Boží jsem také křesťanem, mezi mnohými bratřími a sestrami. To je křesťanská jedinečnost v mnohosti. Každý křesťan je neopakovatelnou osobností. Bůh samozřejmě neříká nějakému množství lidí, že jsou jakýsi celek a tito že jsou jako děti. Bůh nemá na mysli nějaký dav, ale hovoří vždy ke každému konkrétně, pro každého člověka je zde celý až do krajnosti. Bůh nikdy neškatulkuje. Stojí ve vztahu ke mně celou svou pozorností a přijetím. Je to můj Otec. Když tedy přicházím k Bohu, pak skutečně jsem. Vím, že nemá žádného dvojníka a že mé slovo, které k Bohu vysílám, nepronáší nikdo jiný, proto také to, co mi Bůh říká, je pouze pro mne. Mezi ním a mnou je výlučnost a tajemství, do něhož nemůže nikdo jiný proniknout. I toto je pravdivé, tak jako to, co platí pro společenství. Při své modlitbě nejsem smíchán s kdejakým člověkem. Jistě je tu velký zástup Božích dětí, který nelze spočítat. To je ono křesťanské my, ale v poměru k Otci stojí každý z nás v tajemství jedinečnosti, každý z nás existuje osobně. Křesťanské my, znamená teda něco jiného než my pouhého množství.  V tom „my“ je zároveň jednota i odlišení, společenství i osobní důstojnost. Darování se jeden druhému, ale i výlučnost.

V této katechezi jsme si ukázali, že slovem „náš“ vyjadřujeme úplně nový vztah k Bohu, který nás naučil Ježíš. Izraelité tento vztah vůbec nechápali a i my se mu musíme učit postupně. Když přicházíme k Otci, klaníme se mu a oslavujeme ho spolu se Synem a Duchem Svatým. Říkáme Otče „náš“, protože Kristova církev je společenství velkého množství bratří a sester, kdy Otec každého miluje osobitou láskou, a tito všichni mají jedno srdce a jednu duši.

Text katecheze (doc);

Prezentace katecheze (ppt); Prezentace katecheze (pdf);

Kartička barevně; Kartička černobíle