25. „Otče“ (KKC, čl. 2777 - 2785)
Při minulé katechezi jsme si připomněli, že modlitbu Páně se modlíme také při každé mši sv. Dříve, než se v ní všichni spojíme, říká kněz se sepjatýma rukama: „Když jsme byli pokřtěni, nepřijali jsme ducha otroctví, abychom se znovu báli, ale přijali jsme Ducha synovství, v němž smíme Boha nazývat svým Otcem. Proto se teď s důvěrou pomodleme, jak nás naučil Pán Ježíš.“ Kněz také říká v jedné z variant výzev, že se odvažujeme modlit, nebo že se pomodlíme, jak nás naučit Pán Ježíš, nebo že máme prosit, a bude nám dáno. Všechny tyto výzvy směřují k tomu, abychom se pomodlili modlitbu Páně. Modlíme se k nebeskému Otci. Na to nikdy při této modlitbě nezapomínejme.
Jan Pavel II. při druhé návštěvě v České republice v roce 1995 na setkání s mládeží v Olomouci na Svatém Kopečku ve své promluvě rozebírá právě modlitbu Páně, kterou nám všem v ČR odkázal. V úvodu v této promluvě říká, že má rád evangelní příběh o tom, kdy se mladý člověk ptá: „Dobrý mistře, co mám dělat, abych měl život věčný?“ Papež Jan Pavel II. na tuto otázku odpověděl slovy Panny Marie z Kány Galilejské, kdy byla spolu s Ježíšem na svatbě: „Dělejte to, co vám řekne.“ Pár jednoduchých slov, která jsou programem křesťanského života. Životním programem pro každého člověka. Maria tato slova vyslovila, aby připravila podmínky pro zázrak, který měl vykonat její Syn. Bylo by dobře, kdybychom dělali to, co Ježíš řekne, ne proto, že se to má tak dělat, ale proto, že chceme připravovat podmínky pro zázrak. Pro to, aby se Ježíšova láska mohla na tomto světě stále uskutečňovat. Co nám vlastně Ježíš říká? Opakuje nám všechno, co bylo zapsáno v evangeliích. Obsah všech čtyř evangelií nemůžeme shrnout do jedné krátké modlitby, abychom je měli vždy po ruce. Ano, k evangeliím je třeba se stále vracet a nejlépe každý den si z nich kousek přečíst, ale slova modlitby Páně tvoří jádro, střed evangelia. Ježíš je vyslovil v den, kdy odpovídá apoštolům na prosbu, aby je naučil modlit se. Jeho odpověď zněla: když se modlíte, říkejte: „Otče, …“ a naučil je svou modlitbu, modlitbu Páně. Modlitba Páně se skládá ze sedmi proseb adresovaných nebeskému Otci. První tři se vztahují k Bohu a ke způsobu, jak mu správně sloužit, další čtyři prosby přednášejí nebeskému Otci naše lidské potřeby. „Otče náš“ je modlitba, vlastně pravá cesta, která vede přímo do Otcova srdce.
Dříve než si začneme tuto modlitbu Páně rozebírat, musíme si uvědomit, že k ní patří také lidská pokora. Jde o očištění mého srdce od různých falešných obrazů. Měli bychom také vědět, že my sami se k Otci nikdy nedostaneme. Musíme uznat, že Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit. A komu to chce zjevit? Evangelium říká, že maličkým. Těm, kteří chtějí být důslední a opravdoví, kteří mají čisté srdce a tolik si toho o sobě nemyslí, přijímají v klidu skutečnost, že nemusí všechno být vždycky tak, jak by to sami chtěli. Je dobré nezapomínat, že náš Otec přesahuje veškeré kategorie stvořeného světa. Proto nám občas v naší mysli probleskují okamžiky, jak byl budován můj vztah k Bohu Otci, jak probíhal vztah k mé vlastní mamince, rodině,... Od těchto vztahů je někdy potřebné se oprostit, osvobodit, jestliže byly negativní nebo kruté. Bůh Otec tě miluje vlastní osobní jedinečnou láskou, tak jak nikoho jiného na tomto světě. Je dobré se také vzdát svých vlastních představ, jaký je Bůh. Pokud já mám svou vlastní představu o Bohu a ona se mi vleze do kapsy, tak to není skutečný Bůh, který mě jedinečně miluje, ale je to modla, kterou uctívám, nebo bořím, podle potřeby. Modlit se k Otci znamená vstoupit do tajemství takového Boha, kterého nám ukázal jeho Syn. Výraz Bůh Otec nebyl nikdy v Písmu popsán. Nemáme jeho přesný popis, detailní informace. Až ve jménu Syn je zahrnuto jméno Otce. Je-li někdo synem, tak má také otce. Proto můžeme Boha vzývat jako Otce, protože nám to tak ukázal jeho Syn, který se stal člověkem, a protože nám to dává poznat jeho Duch.
Když se modlíme k Otci, jsme ve společenství s ním a s jeho Synem Ježíšem Kristem. Tehdy ho poznáváme, přibližujeme se mu a dovolujeme mu, aby nás občerstvil svojí láskou. Víme, že Bůh JE, a já, člověk, stvořený jako obraz a podobenství Boží, existuji. Mohu říkat svému Stvořiteli: JSEM V tomto lidském „jsem“, je celá pravda o mě. Že Bůh také JE, to víme už od rozhovoru mezi Mojžíšem a Bohem z hořícího keře: „jsem, který jsem.“ Ježíš říká apoštolům po svém zmrtvýchvstání: „Pokoj vám… JSEM to já.“ Toto je jedno z prvních východisek k poctivé modlitbě. Oslovuji Boha Otce, protože vím, že Je, jsem o tom přesvědčen. V knize Genesis čteme, že se Bůh ptá prvního člověka: „Kde Jsi?“ A Adam odpovídá: „Ukryl jsem se.“ Snažil se před Bohem schovat. Nemůžeš se, človíčku, ukrýt. Nemůžeš nebýt před Tím, který tě stvořil, který způsobil, že jsi. Potom si zřetelně uvědomuji, že první slovo modlitby Páně: „Otče,“ je skutečně klaněním. Uznávám Boha jako svého Otce, jako pravého Boha. Děkuji mu, že ho znám, že mám víru, že přebývá v mém srdci a v mém životě. Prostřednictvím tohoto oslovení „Otče“, je nám ukázáno, kdo vlastně jsem. Současně se mi dostává vhledu, alespoň trochu, kdo je Otec. To vše je nezasloužený dar, kdy nás Otec přijímá za děti a vyžaduje trvalé úsilí o obrácení a nový život. Jestliže Boha nazývám Otcem, bylo by dobře se pak i chovat jako dítě Boží.
Slovo „Otče“ má v evangeliu Kristus na rtech nejčastěji. Kristus stále mluví o Otci. Neustále se na Otce obrací a učí nás, abychom to dělali také tak. V tomto slově, v tomto odvolání se na Otce je shrnut veškerý obsah evangelia. Člověk, který v duchu Kristově vzývá Boha a nazývá ho Otcem, je nový člověk. Znovu narozený z úžasné Boží lásky. Není špatné toto slovo „Otče“ vyslovovat mnohokrát za den, zvát Boha do svého života. Aniž bych potom pokračoval ve slovech modlitby Páně. Výraz „Otec“ by pro křesťana měl znamenat úplně všechno. Skrze toto jediné slovo roste nebo také padá moje víra. Protože víra, to je vlastně vztah k Bohu v Trojici a tam je Otec.
Modlitba „Otče náš“ v nás má rozvíjet dvě základní dispozice: toužit a usilovat, abychom se mu podobali.
Zastavme se ještě jednou u pojmu otec – abba. Je to aramejské slovo, které najdeme např. v Markově evangeliu, kdy se Ježíš v modlitbě obrací na svého Otce. Výraz „Abba“ vyjadřuje nejen obvyklou chválu Boha. Když toto slovo vyslovuje Ježíš, je to zároveň vědomé vyjádření jedinečného vztahu, který existuje mezi ním a Otcem. Zrovna tak slovo „abba“ patří k běžným slovům, která se používala v každé rodině jako výraz důvěrného vztahu mezi danými osobami. Známe tento vztah z Kréda: „který z Otce vychází“ - mezi Synem, který vychází z Otce a je Otcem milován. Ježíš díky tomuto výrazu uváděl v úžas i pohoršení ty, kteří ho slyšeli. Izraelita v jeho době taková slova v modlitbě nikdy nepoužíval. Pouze ten, kdo si byl vědom svého synovství, si mohl dovolit hovořit k Bohu jako k Otci. V hovorové řeči v rodině, jak se toto slovo používalo, mělo význam: tati, tatínku, můj otče. A tohoto niterného vztahu si jistě všimli i apoštolové, když jim Ježíš říká, modlete se takto: Otče – abba. Oni mají nazývat Hospodina svým Tatínkem. Vlastním Otcem. To je skutečně revoluce v židovské modlitbě. Nám to dnes už ani tak nepřijde, ale toto je novozákonní zlom, který přinesl Ježíš. Ježíš chtěl, aby jeho posluchači pochopili, že když říká Bůh, říká zároveň Otec, a míní tím abba – můj Otec.
Bylo by dobře, kdybychom si tento pojem „abba – otče“, uvědomili při každé své osobní modlitbě. Že zde jde o vztah, ne o slova nebo povinnost. Bůh, který je nekonečný, je můj Otec a já jsem, jak říká apoštol Pavel, jeho skrze Ježíše Krista adoptované dítě. Proto s ním takto mohu v modlitbě mluvit a získávat takto jeho nekonečnou lásku.
Text katecheze (doc);
Prezentace katecheze (ppt); Prezentace katecheze (pdf);
Kartička barevně; Kartička černobíle