24. Otče náš. Shrnutí celého evangelia (KKC, čl. 2759 - 2776)

Modlit se znamená především naslouchat. Proto se křesťané modlí s Biblí. Modlí se slova, která Bůh nechal zaznít v srdcích evangelistů a dalších autorů píšících Boží slovo. To slovo rezonovalo v jejich životě.  Když se Ježíš o samotě modlí, vlastně nevíme, co říká. Evangelisté nám o tom nechali jen velmi málo zmínek. Co víme, je, že Ježíš nejčastěji mlčí, když je o samotě se svým Otcem. A mlčí proto, aby ho slyšel mluvit. Jedno apokryfní evangelium říká, že kdo chce vejít do živého kontaktu s Bohem, má za potřebí 10 věcí: 9 částí ticha a 1 část samoty. Ticho hraje důležitou roli při jakékoliv modlitbě. Abychom měli čistý prostor pro rozlišení a nepletli si naše slova se slovy Boha.

Modlitba je vždy odpověď na Boží lásku vůči člověku. Odpověď člověka je často rozpačitá. Někdy nám není vůbec jasný rozdíl mezi odříkáváním modliteb a modlením. Někteří lidé jsou v kostele velmi často, a přitom Bohu monotónně předčítají strany a strany různých napsaných modliteb, jiní stále a stále prosíme a děkujeme za něco, co nutně potřebujeme my nebo druzí lidé. Kde tady ale najdeme slovo Boží pro mě? Pro člověka? Slovo, které je vždy konkrétní a proměňující. Jak má vypadat moje modlitba, najdu v příkladu modlitby Páně. Tato modlitba je shrnutím celého evangelia. Když ji Ježíš předával apoštolům, vyhověl tak prosbě: „Pane, nauč nás modlit se“. Apoštolové viděli, jak se Ježíš modlí. Nevěděli, co říká. Slyšeli ale jeho slova o modlitbě, viděli jeho reakce a byli tím nadšení. Chtěli zažívat něco podobného, chtěli také působit podobně na své okolí. Proto přišli s prosbou: „Pane, nauč nás modlit se“. A když jim Ježíš předává tuto modlitbu, dodává: „Proste a dostanete“. Každý se samozřejmě může modlit podle svých potřeb, podle časových možností. Jinak se modlíme jako děti, mladí a dospělí. V modlitbě se v život člověka vyvíjí. Nemůžeme zůstat u jedné formy po celý život. Vždy bychom ale měli začínat modlitbou Páně. Tím nemyslíme, nejprve odříkat Otče náš a pak se modlit vlastními slovy. Jde o to, držet se struktury této modlitby Páně. Znát ji a podle tohoto vzoru se pak modlit – sám, ve společenství, v rodině. Modlitba Páně skutečně zůstává základní modlitbou pro každého křesťana.

Ve středu Písma

Již dříve v úvodních katechezích o modlitbě jsme říkali, a nyní si to připomínáme, že žalmy jsou hlavní potravou pro křesťanskou modlitbu. (Pokud se chcete něco více dozvědět, vyhledejte si promluvy Svatého otce Benedikta z let 2011 – 2012.) Také celá řada církevních otců vydává svědectví o tom, že žalmy jsou skutečně základní východiskovou modlitbou, která je vyzkoušená po tisíciletí. Sv. Augustin říká, že se vše z žalmů a celého Písma sbíhá do proseb modlitby Páně. Celé Písmo Starého zákona se naplnilo v Kristu a evangelium nám o tom vydává radostné svědectví, že to tak skutečně je. Horské kázání (tato slova najdeme u Matouše v 5. – 7. kapitole) je naukou života pro křesťana a modlitba Páně je v tomto evangeliu uprostřed Ježíšovy promluvy jakoby zaobalena, chráněna tímto horským kázáním.

Jak v horském kázání, tak při modlitbě Páně dává Duch Pána novou tvář naší osobní modlitbě. Duch svatý je ten, kdo povzbuzuje náš život. Slova zůstávají prostředkem. Ježíš nás svými slovy v Duchu Svatém učí novému životu. Vychovává nás, abychom o tento život prosili. Abychom si promodlovali svoji budoucnost, abychom zvali Krista do svého současného i budoucího života. Právě na upřímnosti naší modlitby závisí, jaký opravdový bude můj život z víry podle evangelia. Pokud začnu modlitbu brát pouze „jako“, pak přestává být opravdivá, začne mi překážet v mém životě a začnu ji pomalu opouštět. Proto usilujme o přímou opravdovou modlitbu. Nezáleží na délce ani na slovech, která používáme. Držme se slov Páně, která nás naučil, nebo této struktury. 

Výraz modlitba Páně znamená, že modlitbu „Otče náš“ nás naučil a dal nám ji Pán Ježíš. Jsou to jeho slova. Takto Syn oslovuje svého Otce. Jsou to slova, která probíhají v Boží Trojici mezi Otcem, Synem a Duchem Svatým. Jsou to slova, které dal Otec jemu a on, Ježíš, je učitelem tohoto dialogu pro každého z nás. Vtělené Slovo zná potřebu lidského srdce. Proto říká tato slova na výzvu apoštolů. Aby se stala vzorem pro naše modlitby. Ježíš nám tato slova ale nezanechal pouze pro mechanické opakování. On nám dává také svého Ducha. Abychom ze svého svobodného rozhodnutí a úmyslu dokázali slova, která nám vycházejí ze srdce a z úst, propojit s duchem Božím. Právě Duch a slovo se v nás stávají životem, který nás probouzí a vede ke štěstí.

S Duchem Svatým je třeba při modlitbě vždy počítat. Bez Ducha Svatého odříkáváme pouze prázdná slova, a to nás nemůže oživovat. Duch Svatý je jak na počátku stvoření, kdy se vznášel nad vodami, zrovna tak je přítomen, když se modlíme v Krédu, že Ježíš skrze Ducha Svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem. Tak i když my se modlíme, máme skrze Ducha Svatého přijímat podněty, myšlenky, nápady, atd., abychom byli schopni přijímat konkrétní skutek, který se má skrze nás uskutečnit. To je smysl modlitby. Proto nás Ježíš naučil modlitbu Páně. Církev prožívá tento nedělitelný dar slova a Ducha Svatého. Bez Ducha Svatého jsou to kolikrát prázdná slova. Duch Svatý dává slovům věřících život.

Modlitba církve

První křesťané se modlitbu Páně modlili třikrát denně: ráno, v poledne a večer. A modlili se ji takto proto, aby je vzor této modlitby stále vedl ke správnému vztahu s Bohem. Modlitba Páně je také součástí liturgie a svátostí, zvláště křtu. Například při křtu se vždy modlíme modlitbu Otče náš, když jde pouze o samostatný obřad křtu. A při křtu dospělých, když procházíme všemi uvedeními do křesťanského života. Katechumen prochází před přijetím křtu obřady, kdy jsou mu svěřovány podklady církve. Děje se to před shromážděnou farností. Církev těmto katechumenům svěřuje prastaré dokumenty víry a modlitby. To je: krédo (vyznání víry) a modlitba Páně. Čekatelům křtu se předává modlitba Páně, protože tato modlitba má být vlastní všem, kdo na křtu přijímají Božího Ducha. A po křtu, až budou slavit eucharistii, budou se spolu se všemi pokřtěnými tuto modlitbu modlit. Jáhen nebo kněz říká před bohoslužebným shromážděním: „Předstupte před toto shromáždění, neboť církev vám chce svěřit modlitbu, kterou přijala od svého Pána Ježíše Krista.“ A potom se kněz modlí na tímto katechumenem:

Modleme se za našeho katechumena:

Kéž Bůh a náš Pán otevře jeho srdce svému slovu a kéž se nad ním smiluje,

aby se z vody a Ducha Svatého znovu narodil,

dosáhl odpuštění všech hříchů

a byl s námi spojen v Ježíši Kristu, našem Pánu.

Všemohoucí, věčný Bože,

ty svou církev stále obnovuješ.

Prosíme tě za tohoto našeho katechumena,

už brzy se má stát křesťanem,

dej mu víru, aby tě poznal,

dej mu ve křtu nový život

a připoj ho ke svému vyvolenému lidu.

Skrze Krista, našeho Pána.

Amen

Ve křtu jsme modlitbu Otče náš dostali jako osobní dar, který pak máme rozvíjet v liturgii mše svaté. Zde se modlitba Páně projeví jako modlitba celé církve. Ve mši sv., se ukazuje plný smysl a účinnost této modlitby, ze soukromé modlitby se stává modlitba celého společenství. Je umístěna na závěr eucharistické modlitby a před svaté přijímání. Jsou v ní shrnuty všechny díky, prosby oslovení, doteky mezi Bohem a člověkem, jejich kontakty, které se udály během celé mše svaté. Skrze tuto modlitbu vstupujeme k bodu, kdy se nám Ježíš daruje v přijímání. Nejprve se sjednocuji skrze slova a po té i tělesně v přijímání. Vytvářím dokonalou jednotu s Ježíšem. Modlitbu „Otče náš“ se modlí celá církev také v liturgii hodin – v breviáři. „Otče náš“ je vždy součástí ranních i večerních chval a opět je vyvrcholením všech předchozích modliteb před modlitbou závěrečnou.

V závěru vidíme, že modlitba Páně je začátkem i vrcholem osobní modlitby, stejně i modlitby církve.

Následující slova nám mohou pomoci k meditaci na závěr katecheze:

Bůh mě miluje, a proto se mnou tak snadno neztrácí trpělivost.

Bůh mě miluje, a proto okolnostmi mého života konstruktivním způsobem slouží k mému růstu.

Bůh mě miluje, a proto se mnou nejedná jako s předmětem, který lze vlastnit a manipulovat jím.

Bůh mě miluje, a proto mě nepotřebuje ohromovat svojí božskou velikostí a mocí. Neprohlašuje mě svým dítětem proto, aby mě umenšil a zdůraznil svou důležitost.

Bůh mě miluje, a proto stojí na mé straně. Chce mě vidět růst a zrát ve své lásce.

Bůh mě miluje, a proto na mě nevylévá svůj hněv za každou maličkou chybu (i když jich dělám hodně).

Bůh mě miluje, a proto nepočítá všechny mé hříchy, aby mi je při nebližší příležitosti vmetl do tváře.

Bůh mě miluje, a proto jej hluboce bolí, když nejdu po jeho cestách, protože to znamená, že v něj nemám důvěru a nemiluji ho, jak bych měl.

Bůh mě miluje, a proto je šťastný, když pociťuji jeho sílu a moc, a snáším těžké životní situace z lásky k jeho jménu.

Bůh mě miluje, a proto ve mě stále trpělivě působí i tehdy, když mám chuť se vzdát a nejsem schopen pochopit, proč se nevzdá také on.

Bůh mě miluje, a proto má ve mně neustálou důvěru i tehdy, když já sebedůvěru nemám.

Bůh mě miluje, a proto nikdy neříká, že pro mě není žádná naděje, naopak, stále ve mně trpělivě působí, miluje mě a opatruje tak, že si alespoň trochu uvědomuji, jak hlubokou starostlivost o mě má.

Bůh mě miluje, a proto na mě nikdy nezapomíná, i když by to mohli udělat mnozí moji přátelé.

(Bruno Ferrero: Deset slov o víře, s. 69)

Text katecheze (doc);

Prezentace katecheze (ppt); Prezentace katecheze (pdf);

Kartička barevně; Kartička černobíle