24. Bohoslužba oběti
Po bohoslužbě slova začíná eucharistická bohoslužba. Po kontemplaci Božího slova přecházíme od naslouchání ke skutkům, k akci. Vzorem pro bohoslužbu slova je večeře ve večeřadle, kde Ježíš hovoří k apoštolům o lásce, předává jim přikázání lásky a vzájemné jednoty, potom jim umývá nohy, bere připravené jídlo a dává každému z nich a říká jim: „Vezměte a jezte. Toto je mé tělo.“ Můžeme říci, že tato část mše svaté je liturgií lásky, kdy Bůh zde přijímá každého člověka, který se účastní proměňování a přijetí eucharistie ve svatém přijímání, do svého života. Můžeme také říci o bohoslužbě oběti, že je to jakési znovu uskutečnění poslední večeře a také zpřítomnění velikonočního tajemství.
Po nabytém programu bohoslužby slova, kdy slyšíme Boží slovo, homilii, pak se ponoříme do vyznání víry a máme společnou modlitbu přímluv, je nutný určitý oddech. V této chvíli nastává v kostele, Božím domě, určitý pohyb. Bohoslužební shromáždění většinou zpívá, připravuje se obětní stůl, je určitý pohyb v presbytáři, v kostele je sbírka, přináší se dary v obětním průvodu. Je to určité uvolnění, odpočinutí si před druhou částí slavení mše svaté.
Řekli jsme, že se v této části mše svaté připravují obětní dary na obětní stůl. Není to pouze příprava darů, ale též příprava našeho nitra, našeho srdce, příprava celého shromáždění na tu chvíli, kdy se z chleba a vína stává Tělo a Krev Krista. Jde o praktický čin lásky Boha vůči člověku. Jen pod tímto úhlem podhledu a v takovémto ovzduší lásky, jednoty a připravenosti má Ježíšova oběť konkrétní smysl pro každého účastníka. Jinak může dojít k nedorozumění, nepochopení, či různé karikatuře.
Při bohoslužbě slova jsme se dělili o Boží slovo, nyní se dělíme o dary, které dáváme na oltář. Ježíš chce, touží po tom, abychom se obdarovávali, tak jako obdarovává on nás. On nás obdarovává svým Tělem, my se můžeme obdarovat úsměvem, pohledem, nabídnutou pomocí. Ježíš říká svým učedníkům, že nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí svůj život za své přátele. (Srov. Jan 15,13.) A Ježíš tato svá slova skutečně splnil. Tento bod si připomínáme vždy, když slavíme slavnost Velikonoc a také při slavení každé mše svaté. Zvláště bohoslužbě oběti, která je zpřítomněním tohoto velikonočního tajemství: od událostí tzv. Zeleného čtvrtku až po Vzkříšení.
Vzpomínáte na perikopu z evangelia o nasycení? Kdy Ježíš říká apoštolům: „Dejte jim najíst. Oni jsou už unavení po celodenním naslouchání.“ Ale apoštolové říkají, že nic nemají a tu přichází chlapec a nabízí Ježíši 5 chlebů a 2 ryby. Ježíš je bere do rukou, žehná, dává učedníkům, kteří je pak rozdávají všem přítomným. (Srov. Mt 14,13-21; J 6,1-13.) Tento zázrak nasycení se může stát až v okamžiku, kdy chlapec přišel a nabídl Ježíši to, co měl. On přinesl všechno, co měl, a toto nabídl do rukou Ježíše. Až potom se mohl stát zázrak nasycení zástupů. Chlapec se musel obětovat, dát něco ze svého, aby to Ježíš mohl rozmnožit a nasytit tím zástup. I z mé oběti, z našich obětí, žijí ti druzí. Mše svatá je oběť Krista. On se obětuje a dává. I my máme spolu s Kristem přinášet určitou oběť vlastního života. Jsou to moje radosti i těžkosti, plány, vše, co se týká mého života. To mám právě v tomto okamžiku, kdy přichází obětní průvod k obětnímu stolu, duchovně položit na obětní misku a přidat se ke knězi, který přináší tuto oběť Bohu. V této chvíli kněz říká: „Požehnaný jsi Hospodine, Bože celého světa. Z tvé štědrosti jsme přijeli chléb – víno, který ti přinášíme. Jsou to plody země a také plody lidské práce. Ať se nám stanou chlebem věčného života.“ Právě v tomto okamžiku máme Bohu dávat, odevzdávat plody svého života, své práce, svého studia a skrze tuto svoji lidskou činnost se můžeme stát chlebem, místem, cestou věčného života.
Je zde také ještě jeden moment. Když přineseme do mše svaté ještě něco svého, ze sebe, pak nám již nebude připadat, že se mně mše svatá netýká, že je to něco cizího, že tomu nerozumím. Nemělo by to tak být, protože jsme do mše svaté přinesli sebe, svůj život, potom je to také moje oběť a také moje dílo, které se přede mnou odehrává a já se stávám účastníkem, a ne jenom divákem nebo posluchačem. Naše oběť, náš dar bude přenesen do věčnosti. Ale do věčnosti může být přeneseno pouze to, co skutečně daruji a kolik toho daruji. A to se může stát pouze skrze mé osobní a svobodné rozhodnutí. Myslím tedy na to, co je položené na obětní misku z mojí strany? Vnímám to? Uvědomuji si to? Protože při proměňování ve mši svaté bude proměněno pouze to, co jsem byl schopen položit na tuto misku. Nemůžeme se divit, že často je v našem životě všechno při starém, že se to málo obměňuje a že nás to moc nebaví, že se nic nemění, nebo velmi málo. Že nerosteme, neproměňujeme se. Nedivme se. Bůh totiž může proměnit pouze to, co mu k proměnění nabídneme. On se nám do života neplete.
Když chci někoho pozvat na oběd, na večeři nebo na kafe, jedná se většinou o mé známé, lidi, které máme rádi, na které se těšíme. Šli byste na oběd jenom tak si popovídat s člověkem, se kterým se vůbec neznáte? Je vám cizí, nebo dokonce protivný? Ježíš tě zná velmi dobře. A má tě rád - v každý okamžik tvého života. Proto tě zve ke svému stolu, kde chce s tebou prožít dar společného stolování. Ale nejde jenom o nějaké lidské spolčo u stolu. Ježíš ti zde nabízí pokrm, který dává věčný život. Pokrm, který je plodem jeho sebeobětování z lásky k tobě. Pokrm, který je pokrmem na cestu do Božího království.
Při slavení mše svaté zachováváme Kristův odkaz poslední večeře, kdy řekl: „To konejte na mou památku.“ Ruku v ruce s tímto však odkázal také: „Milujte se navzájem, jak jsem já milovat Vás.“ (Jan 13,34.) Proto účastnit se eucharistie a nežít láskou, to je doslova zrazení Krista. Co se stalo tomu, který zradil při poslední večeři? Co se stalo Jidášovi, který zradil jeho lásku a dokonce si posloužil o znamení lásky, tím že Krista políbil? Ježíš se ho ptá: „Proč jsi přišel?“ A zrovna tak se ptá každého z nás: „Proč jsi přišel na mši svatou? Když nejsi ochoten milovat. Z povinnosti? Abys uklidnil svědomí? Abych měl pokoj od rodičů, nebo od babičky? O co ti opravdu jde?“ Zamysleli jsme se nad tím někdy? Bůh, kterého bychom měli milovat, tě stále posílá k lidem, ne k sobě samému, ale k bližním. K věcem, které Bůh skrze nás vytváří. Chceš to? Vztah k Bohu, jaký opravu v nás je, se otiskuje ve vztahu k bližnímu. Je to doslova kopie, nebo zkouška, jak na tom opravdu jsem, se svým osobním vztahem k Bohu. Tato část mše svaté, to je praktikovaná láska. Skutečná láska se totiž projevuje službou. To je to nesení darů. A také symbol mytí nohou před večeří ve večeřadle. Máš-li něco proti svému bratrovi, nech svůj dar, běž se s ním smířit a teprve potom přines svůj dar na oltář.
Prezentace katecheze (ppt); Prezentace katecheze (pdf)
Kartička barevně; Kartička černobíle