23. Vyznání víry a přímluvy
Vyznání víry
O slavnostech a nedělích se po homilii recituje nebo zpívá Credo = vyznání víry. Vnitřním smyslem toho, proč se tento text společně říká nebo zpívá je, že všichni souhlasíme s texty Božího slova, že chceme rozvíjet svůj osobní vztah ke Kristu a k církvi, ale také na druhou stranu je to chvalozpěv na trojjediného Boha, který nám skrze svého Syna daroval spásu. Máme dva texty tohoto vyznání víry. Ten delší text se nazývá nicejsko-cařihradský a kratší je apoštolské vyznání víry. Tento text je v eucharistické slavnosti vždy připomínkou křtu a výzvou ke křestní obnově. Společný zpěv nebo recitace tohoto textu je určitým způsobem vyznáním víry před svědky. Opravdu věřím v to, co je napsáno, nebo řečeno v tomto textu? Tento text každého katolíka skutečně zavazuje. To jsou slova naší víry. Takto my věříme. Kdyby se nás někdo zeptal, jaká je tvoje víra, co je to za náboženství, můžeme mu odrecitovat tento text Creda. Tam je všechno. Bylo by dobře kdybychom pochopili, že víra mě nikdy neomezuje, ale naopak otevírá dalším věcem a rozšiřuje moje srdce.
Víra, to je zázrak milosti v naší duši. Je o zázrak, který dostávám zdarma. Když říkáme slova vyznání víry v jednoho Boha Otce Všemohoucího, můžeme říci, že doslova uzavíráme smlouvu s tímto Bohem Otcem, protože věříme v jednoho Boha a tím se mu otevíráme. Víra je základem každé duchovní stavby. Bez osobního vztahu k Bohu, bez víry se žádný vztah nemůže rozvíjet, pak stojíme pouze stále na zápraží, na počátku a o víru se nemohu opřít. Toto vyznání víry má být radostný zpěv nebo radostné recitování. Přece věříme. Jsme, nebo měli bychom být přesvědčeni o tom, že to tak opravdu je. Opět se vracíme k tomu, že tato odpověď nebo společná řeč bohoslužebného shromáždění nemůže být sotva slyšitelným šepotem, nebo že někteří neříkají nic. (Řekněte si ve vaší skupince, jak vypadá recitace nebo zpěv tohoto textu ve vaší farnosti.) Tím, že věřím, stávám se současně vyznavačem – učedníkem, ne posluchačem nebo tím, kdo cosi vykonává. Nejkratší vyznání víry je, když řeknu: „Ježíš je Pán“. Přicházíme na mši svatou proto, že Ježíš je můj Pán a já se s ním chci setkat, jak skrze jeho slovo, tak skrze jeho tělo. Chci se povzbudit, jakoby dobít na příští týden.
Častokrát můžeme slyšet, že je to pořád jedno a to samé. Pořád se to modlíme dokola. Nemohl by se tento text aspoň trochu změnit, abychom se tolik nenudili? Odpověď je celkem jasná. Pokud vím nebo objevím, proč je toto vyznání víry právě v neděli nebo o slavnosti. Neděle je den Pánova vzkříšení a my se shromaždujeme v tento den proto, že oslavujeme toto Pánovo vzkříšení, velikou noc, paschu. Velikonoce, to je svátek vzkříšení, svátek křtu. Protože ti, kteří zemřeli spolu s Kristem, s Kristem budou také vzkříšeni. Slova vyznání víry mají svůj původ v trojí otázce, kdy na počátku křesťanství se kněz ptal katechumenů, jestli věří v Otce, Syna a Ducha Svatého a také v církev a to všechno je jakoby zabaleno do lásky Stvořitele. I dnes máme tyto texty při křtu dětí, ale zvláště při křtu dospělých, když se postupně probírají jednotlivá skrutinia. Tyto otázky a odpovědi křestního vyznání vždy obnovujeme také při velikonoční vigilii, kdy celé bohoslužebné shromáždění vykonává obnovu křestního vyznání. (Zde doporučujeme probrat celý obřad tohoto vyznání. Ke stažení zde: https://www.farnoststrasnice.cz/doky/e-knihovna/obnova-krestniho-vyznani.pdf)
Při obřadu křtu, když společně vyznáme víru, kněz se ptá a zároveň říká: „My všichni jsme nyní vyznali víru celé církve. Chcete, aby ... byl pokřtěn?“ Pokud je společný souhlas s tímto křtem, kněz křtí tohoto člověka. A říká: „…já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Duch Svatého. Celá křestní liturgie zde: https://www.liturgie.cz/krest/liturgie-krtu-deti-krok-za-krokem/
Takže naše vyznání víry, jak se ho modlíme v průběhu nedělní mše svaté, má svůj původ v trojí otázce a odpovědi křestního obřadu. Recitace Creda je znamení vyznání víry všech křesťanů a zároveň je pro každého z nás vždy připomínkou je křtu. Když recitujeme tato slova, máme si uvědomit, že jsme dětmi Otce, tělem Ježíše Krista, chrámem Ducha Svatého, údy církve. Takže vyznání víry není pouze připomínka našeho křtu, ale i vyjádření jednoty církve, která je založena na této svátosti křtu, ale také eucharistie. Eucharistie je svátost jednoty, proto tento text každou neděli nás má propojovat jak s Bohem, tak mezi sebou navzájem.
V závěru pro shrnutí můžeme říci, že recitace či zpěv vyznání víry při mši svaté je pro nás 1. vyjádření křtu, 2. vyjádřením jednoty církve, farnosti, rodiny, společenství, 3. je to, co nás sjednocuje s Kristem a 4. aktem, kdy i já se svými bližními se podílíme na víře církve. Toto je velmi důležité si uvědomit, protože i když se někde já sám budu modlit, obětovat, postit, nikdy to nebude mít tak výsostnou otevřenost vůči Bohu, jako když se spolu s druhými účastním bohoslužebného shromáždění a vyznávám spolu s nimi svou víru. Život ve společenství je více než intenzivní individuální život.
Přímluvy
Závěrem bohoslužby slova jsou přímluvy. Můžeme také říci jakási všeobecná modlitba nebo modlitba věřících. Přímluvy na konci bohoslužby slova měly již od počátku křesťanství velký význam. Od prvopočátku se na přímluvách účastnili pouze pokřtění, nikdy se jí neúčastnili katechumeni a už vůbec ne nepokřtění. Věřící se totiž modlí na základě svého všeobecného kněžství. Tento dar všeobecného kněžství jsme získali při křtu a vykonáváme ho vždy, když se vědomě modlíme za svět, za církev, za potřebné, za všechny lidi, za spásu světa. Proto se tato modlitba přímluv nazývá modlitbou věřících. V této modlitbě přímluv se farnost nebo obec věřících modlí za všechny lidi. Zde se konkrétně uskutečňuje všeobecné kněžství. Tato modlitba je svěřena lidu, ne pouze představenému. Proto kněz se modlí pouze úvodní a závěrečný text. Jednotlivé přímluvy by měli říkat jednotliví věřící a odpovědi všichni, kteří se účastní mše svaté. Je daný i obsah těchto přímluv. 1. měli bychom prosit za církev, za záležitosti církve, 2. za ty, kteří nám vládnou, 3. za spásu světa, 4. za všechny trpící, nemocné umírající a potom intenzivně za místní společenství, za jeho potřeby.
V této modlitbě předkládáme své osobní záležitosti Bohu, ale i záležitosti všech, kteří jsou na této modlitbě zúčastněni. Nejčastěji odpovídáme: „Prosíme tě, vyslyš nás“. Opět modlitba má být živá, aktuální a má v ní být zapojena účast věřících. Je docela vhodné praktikovat tuto modlitbu i mimo mši svatou, např. když začínáme nebo končíme jakýkoliv typ setkání ve farnosti, tak se tento typ modlitby může využít. To znamená, že animátor řekne úvod a pak jednotlivě přikládáme své prosby. Tzn. odevzdáváme to Bohu. Animátor pak uzavře závěrečnou modlitbou. Tato modlitba nás neomezuje, ale naopak otevírá po vyznání víry, kdy se sjednotím s Bohem, sjednotím svou víru a pak svůj život a život těch, se kterými žiji, odevzdám Bohu a těm se ukáže šířka života, hloubka citlivosti našeho srdce a také vnímavost pro lidské potřeby. Jde vždy o to, že já a my předkládáme naše záležitosti Bohu, neřeším to pouze já sám nebo my. Vždy prosby všeobecné za ostatní, mají přednost před mými osobními. V této modlitbě se představuje život se všemi jeho potřebami a starostmi a také tím, že já vyslovím prosbu, se takto otevírám druhým. V závěrečném shrnutí této modlitby mají být slova, která nám říkají, že se za to za všechno modlí celá církev a to skrze Ježíše Krista. Ne my sami. Protože on je tím největším přímluvcem, který se za nás vždy přimlouvá u svého Otce. Největším příkladem této modlitby jsou velkopáteční přímluvy, které se modlíme tehdy, když církev rozjímá o Ježíši, který je přibitý na dřevo kříže a nabízí svůj život Otci za spásu světa. Touto modlitbou přímluv končí první část mše svaté - bohoslužba slova, skrze to, co jsme odevzdali Bohu svými slovy, tím, že jsme se otevřeli jeden druhému a všechno jsme nesměrovali Otci, nyní dáváme na oltář, kdy Ježíš všechno proměňuje u svého Otce.
Prezentace katecheze (ppt); Prezentace katecheze (pdf)
Kartička barevně; Kartička černobíle