21. Boj o modlitbu II. (KKC, čl. 2729 – 2745)
Roztržitost
Určitě se každý z nás při modlitbě setkal se svojí roztržitostí. Například při modlitbě Otče náš napadne dalších 10 myšlenek, které s touto modlitbou nemají vůbec nic společného. Podaří se nám někdy modlitbu Otče náš pomodlit tak, aniž bychom v myšlenkách odbočili jinam? Aniž bychom se duchem ocitli někde jinde? To se podaří opravdu málokdy. Často také ve svátosti smíření říkáme: nesoustředil jsem se v modlitbě. Říkáme si, že ten druhý asi tento problém nemá, nebo že je lepší než já nebo si říkáme: není jak tomu knězi, který slouží mši sv., ten má jistě soustředěné myšlenky. Určitě se nevyplatí bojovat s roztržitostmi příliš urputně. Důsledek tohoto typu boje je že padnu do pastí roztržitosti, místo toho, abych se vrátil do svého srdce. Roztržitost odhaluje, na čem lpím. A toto pokorné uvědomění před Pánem musí vyburcovat moji přednostní lásku k němu tím, že mu nabídnu své srdce, aby je očistil. Tomas Merton, trapistický mnich, říká: „Jestliže jsi nikdy netrpěl roztržitostí, pak nevíš, co znamená modlit se.“ Neměli bychom se proto roztržitostmi vyděsit. Když se docela lehce a radostně modlíme, snadno uvěříme, že už jsme pokročili dost daleko a že jsme v modlitbě docela dobří. Právě roztržitost nás nechává vystřízlivět, a to nám může na naší osobní cestě modlitby pomoci.
Ztišíme-li se a začneme-li se modlit, jednoduše nám na mysl přichází celá řada myšlenek, protože žijeme v rychlém světě. Toto není důvod, abychom modlitbu přerušovali, nebo od ní utíkali, ačkoliv se nám může zdát, že modlitbu jen vyslovuji a vůbec nevnímám. Proti tomu pomáhá pouze to, že setrvám a pokračuji v modlitbě tak dlouho, jak jsem si řekl, že se budu modlit. Duchovní učitelé doporučují neopouštět modlitbu ani o minutu dříve, i když mám v hlavě spoustu dalších myšlenek. Vytrváme-li v modlitbě, často na nás přichází množství myšlenek, představ a fantazií, které těžko ovládáme, a které se do ztišeného vědomí podbízejí. Možná se nám podaří nějakou myšlenku odehnat, ale ona přijde znovu. Daleko lepší je, intenzivněji se podívat na Boha. A o těch myšlenkách, které nás napadají mu říkat, předávat mu je: Ježíši, jak málo se dokážu soustředit, stále mi utíkají myšlenky… Právě ta touha po soustředěnosti, po setkání s Bohem, je vítězstvím nad roztržitostí.
Vyprahlost
Vyprahlost při modlitbě je protikladem při roztržitosti. Modlím se a nemám žádné pocity, žádné nadšení, žádné hluboké myšlenky. Pouze poušť, sucho, nic. Prázdná slova. I zde vytrvat je zkouška věrnosti a oddanosti vůči Bohu. „Jestliže pšeničné zrnko odumře, přinese hojný užitek.“ (Srov. Jan 12,24)
Izrael při svém putování zaslíbené země procházel také pouští. Právě poušť byla tou skutečnou zkouškou pro izraelský národ. Chce-li nás Bůh k sobě přitáhnout, míváme zpočátku obvykle zážitek silné radosti. Zážitek vroucnosti. Modlitba a vztah k Bohu jsou krásné. Ten, kdo se ale poctivě a pravidelně modlí dál, určitě brzy zažije nějakou zkušenost pouště. K modlitbě mě už netáhne nadšení nebo radost. Vnímám ji jako nevydatnou stravu. Do mých myšlenek se nasouvá všechno možné, co se zdá důležitější než samotná modlitba. Kladu si otázky: Kde je Bůh? Má mě vůbec rád? Jak to, že to bylo před tím tak krásné a teď to za nic nestojí? Poušť vždy osvobozuje. Proto Bůh připouští období duchovního suchopáru i v životě člověka. Když se nám Bůh jakoby vzdálí, měli bychom ho začít hledat. V modlitbě přece nehledáme sebe, ale Boha. Při modlitbě nemáme záviset na svých zážitcích a pocitech, ale na Bohu. Pokud je modlitba plná krásných zážitků, tak si sami před sebou můžeme připadat, že jsme fakt dobří. Ale když se objeví určité vyprahlosti, uvědomíme si snadněji svoji malost, neschopnost a to že bez Ježíše a jeho Ducha toho zase tolik nezmůžeme. Vyprahlost je cestou nezbytné pokory, očišťování od pýchy.
Další pokušení
Mezi pokušením, které nás odvádí od modlitby, je také nedostatek víry Nejde o nějakou otevřenou nevěru. Ale projevuje se tím, že ve svém vztahu k Bohu dávám přednost jiné činnosti. Např. se začnu modlit a napadne mě dělat to a to. Přeruším modlitbu a vrhnu se onu činnost, která mi připadá momentálně důležitější. Jde o to, čemu mé srdce dává přednost.
Jiným pokušením, kterému otevírá dveře domýšlivost, je omrzelost. Duchovní otcové v omrzelosti vidí určitý druh skleslosti. Přestávám vidět důvod, proč si ledasco odepřít, nedávám si pozor na to, co říkám, nevidím mantinely svého života. Duch sice chce, ale tělu, vůli se nechce. Omrzelost také můžeme nazvat určitým duchovním znechucením. Kořeny omrzelosti nejdeme také v pýše. A k poraženectví není daleko. Naproti tomu pokorný člověk se nediví své ubohosti, naopak vede jej k větší důvěře v Boha.
Důvěra a účinnost modlitby
Určitá obtíž při modlitbě může nastat, když prosím sám nebo ve společenství nebo ve farnosti za nějakou konkrétní věc a my si ji „nevymodlíme.“ Pokud se tato naše prosba neuskuteční, přestanou se někteří dokonce modlit, protože si myslí, že jejich prosba nebyla vyslyšena. I sám Ježíš se modlil, aby „Otec od něho odejmul tento kalich.“ Ale vždycky dodával, „avšak ne, jak já chci, ale jak ty chceš.“ Na tento Ježíšův postoj při modlitbě bychom neměli nikdy zapomínat. Můžeme s jistotou říci, že Bůh vyslyší každou prosbu, každou modlitbu. Ale ne tak, jak chceme my. Přesně tak, jak chce on. Bůh ví daleko lépe než my, co je v našem srdci, našich vztazích, v našem okolí. Když mu přednášíme skrze modlitbu své touhy, prosby atd., vynášíme je jakoby na světlo před Bohem a měli bychom lépe a jasněji vidět, co z našich proseb v tomto světle obstojí. Čím jsme otevřenější vůči Bohu, tím spíš mu s důvěrou budeme předkládat i věci nejmenší a potom i ty velké. Ale vždy s postojem: ne, jak chci já, ale jak ty chceš. V jedné mariánské svatyni byla děkovná tabulka a na ní bylo napsáno: „Maria, děkuji ti, že jsi mě nevyslyšela.“
Vytrvalost v modlitbě
V Písmě sv. najdeme verše, kdy zvláště apoštol Pavel říká: „Bez přestání se modlete.“ (1 Sol 5,17) Nebo „Děkujte stále Bohu Otci za všechno…“ (Ef 5,20) Horlivost v modlitbě může pramenit pouze v lásce. Bojovat proti určité těžkopádnosti nebo lenosti v modlitbě lze jedině skrze vytrvalou lásku ke Kristu. Tato láska otevírá naše nitro. Modlitba je pro křesťana životně důležitá, stejně jako dýchání a tlukot srdce. Vytrvat v modlitbě nám také pomáhá přítomnost ostatních ve společenství, v rodině, účast na mši sv. Nemysleme si, že k vytrvalosti dojdeme jenom svojí vlastní pílí a rozhodnutím. Velmi účinné je duchovní doprovázení, kde mohu zkonzultovat spoustu duchovních věcí, které se ve mně odehrávají, i třeba odpor nebo růst v modlitbě. Duchovní doprovázení mi pomůže zůstat vytrvalý, správně rozlišit pokušení, i jak mu vzdorovat. V závěru si podtrhněme, že bez láskyplného vztahu ke Kristu a k církvi, na kterém musím pracovat neustále, se zvláště vytrvalá modlitba nedá uskutečnit.
Modlitbu a křesťanský život od sebe nelze oddělit. Jde o jeden a tentýž vztah k osobě Trojjediného Boha, který má svůj původ v lásce. Uvědomuji si, že přichází od něho a já na tuto lásku odpovídám. V Jan 15 můžeme číst: Potom vám Otec dá všechno, oč ho budete prosit ve jménu mém. To vám přikazuji: milujte se navzájem! (Jan 15,16-17)
Text katecheze (doc);
Prezentace katecheze (ppt); Prezentace katecheze (pdf);
Kartička barevně; Kartička černobíle