21. Bohoslužba slova II.
Křesťané od prvních dob ve svých bohoslužbách vycházeli ze synagogální liturgie. Pro židy byly klíčové texty Bible. U prvních křesťanů se také nejprve četly texty ze SZ, potom se v jednotlivých křesťanských obcích četly listy apoštola Pavla a jiných apoštolů. Když začali v prvním století vystupovat různí heretici, vzrostla starost o čistotu nauky. V této době bylo ustanoveno, že pouze biskupové, kněží a jáhni mají právo jednat v řádu liturgie. Z 2. století ze spisů sv. Justýna víme, že na počátku večeře Páně je bohoslužba slova, při které se předříkají „pamětihodnosti apoštolů“ a spisy proroků. O Velikonocích se četla zpráva o Ježíšově smrti a jeho vzkříšení. Po té následovala promluva předsedajícího a prosby věřících. Nejstarší, po dnes živá forma původní křesťanské bohoslužby slova, je uchována v dnešních velikonočních čteních, mezizpěvech a modlitbách, zvláště vyniká tato bohoslužba v první části slavnosti Velkého pátku. Ve 3. století se tato bohoslužba začíná skládat z více částí a tvoří s bohoslužbou oběti jednotu. Takto se v podstatě ustálila bohoslužba slova od prvních staletí až do dones, kdy se čtou 2 nebo 3 čtení a na podkladě těchto biblických textů je přednášena homilie.
(obrázek: svatý Pavel)
Velkou liturgickou reformou a také co se týká bohoslužby slova, byl Druhý vatikánský koncil, kdy se tyto texty začínají číst v národních jazycích a spolu s homilií jsou součástí mše svaté. Knihy, ze kterých se čte Boží slovo při této bohoslužbě, jsou sepsané pod vlivem Ducha Svatého, proto se nazývají Písmem svatým nebo Božím slovem. Také SZ a NZ. Boží slovo není v liturgii hlásáno pouze jedním způsobem ani nemá vždy stejný účinek na srdce posluchačů, vždy však je v něm přítomen Kristus, který uskutečňuje tajemství spásy, posvěcuje lidi a vzdává Otci dokonalou poctu. Boží slovo předkládané v liturgii je působením Ducha Svatého stále plné života a síly.
Hlavní část bohoslužby slova tvoří čtení z Písma svatého proložená mezizpěvy. Biblická čtení, která jsou určena pro konkrétní dny, není dovoleno vynechávat ani zkracovat ani je nelze zaměňovat za jiná čtení nebiblická. Bohoslužba slova vrcholí vždy čtením evangelia, na které připravují shromážděný lid jiná čtení v tradičním pořadí od SZ k NZ. Během tří let se v těchto čteních přečte téměř celá Bible.
Texty k bohoslužbě slova jsou shromážděny v knihách, které nazýváme lekcionář. Lekcionář má 6 dílů. První díl tvoří tři cykly ABC nedělních čtení, v druhém díle jsou čtení na dobu adventní a postní, třetí a čtvrtý díl tvoří texty na všední dny během liturgické doby, v 5 díle jsou texty pro slavnosti a svátky a k památkám jednotlivých svatých a k různým příležitostem a 6 díl tvoří texty také k různým příležitostem během liturgického roku.
Pokud se čtou tři čtení v bohoslužbě slova, tak první čtení je vždy ze SZ, pouze ve velikonočním období se čte ze Skutků apoštolů, druhá čtení se čtou z NZ a jako třetí čtení se čte evangelium. První čtení bývá vždy sladěno s evangeliem a ve druhém čtení se čtou opět důležité texty z listů NZ. (Kdo chce, tak tyto věci se dají prohloubit a více rozebrat podle Úvodu ke všeobecným směrnicích pro bohoslužbu slova, které jsou k dispozici v Lekcionáři IA.)
Texty se čtou vždy od ambonu. Místo, odkud se předčítá Boží slovo, tj. ambon, má být umístěno v blízkosti oltáře, v přední části presbytáře. Aby byla zvýrazněna souvislost stolu slova a stolu chleba (eucharistie) ve mši svaté. Jde o propojení slova a svátostí. Umístění ambonu v blízkosti oltáře není věcí jenom libovůle, ale viditelného symbolu. Lektorem, který předčítá, má být někdo z bohoslužebného shromáždění. Text si má dopředu připravit, aby mu sám rozuměl a aby si uvědomoval, že čte Boží slovo a neukazuje sám sebe. Bohoslužebné shromáždění i celebrant naslouchá. Evangelium čte vždy jáhen nebo kněz.
Responzoriální žalm, který následuje po prvním čtení je důležitá součást bohoslužby. Tento žalm zpívá kantor nebo schola. Ve výjimečných případech se může recitovat. Responzoriální žalm vždy obsahově doplňuje jednotlivá čtení, zvlášť první čtení a evangelium. Žalmy vždy zaujímali v životě lidu Izraele důležité místo. Zrovna takt oplatí i pro křesťany. Je dobré se naučit je znát, je to brána do Písma svatého a také možnost jak Božímu slovu lépe rozumět.
Před evangeliem se zpívá nebo opět ve výjimečných případech recituje alelujový verš. Je to bezprostřední příprava na evangelium. Je to jakési zvolání ke Kristu. Proto jej zpíváme ve stoje a tento zpěv je zakončen chvalozpěvem aleluja, pouze v postní době a adventu se vynechává aleluja. Je to jakési první vyznání víry v toho Boha, který se zjevil v dějinách spásy.
V evangeliu k nám promlouvá sám Ježíš Kristus. Proto je kolem evangelia vždy určitá slavnostnost. Jde o slovo, které se skutečně stalo a evangelisté o tom vydali osobní svědectví. K evangeliu byla vždy v církvi velká úcta. Proto také vznikala celá řada evangeliářů, které byly zvlášť ve středověku bohaté na ilustrace a měly nádherné vazby. Bohoslužba slova vrcholí čtením evangelia. Vše před tím je příprava na tento nejdůležitější text v bohoslužbě slova. Už při alelujovém verši jsme si řekli, že se všichni postaví. Je to symbol úcty a také postoj člověka vůči vzkříšenému Kristu. Ježíš byl do hrobu položen a vstal. Už tam není. Proto by se člověk měl při evangeliu postavit, napřímit jako vzkříšený Kristus. Když lid stojí, je to obraz Božích dětí, které jsou vzkříšeny s Kristem a jím jakoby neseny do Božího království.
Četbě evangelia předchází modlitba před evangeliem, kterou se modlí kněz sám, a pokud čte evangelium jáhen, kněz nebo biskup mu dává před tím požehnání skrze tuto modlitbu. Pokud je při bohoslužbě přítomný biskup, kněz tuto modlitbu neříká, ale jde k biskupovi a žádá biskupa o požehnání, aby se tuto modlitbu pomodlil a požehnal mu. Tato modlitba zní: „Očisť mi srdce i ústa, Bože, abych dobře zvěstoval tvé svaté evangelium.“
Ten, kdo čte evangelium, je připodobněn ke Kristu. Kristus skrze něho hlásá své slovo. Pokud je slavnost, jáhen bere evangeliář z oltáře, kam jej při vstupním průvodu položil. Tento evangeliář bere do svých rukou, dává ho nad hlavu a nese v průvodu s kadidlem a rozžatými svíce k ambonu. Zpívá se buď alelujový verš, nebo vhodná píseň. Kadidlo a rozžaté svíce symbolizují přítomnost Boha v tomto slově. Zrovna tak svíce jsou umístěny u eucharistie, nebo když se podává svaté přijímání nebo se kadidlem okuřuje monstrance, ciborium, když se proměňuje při mši svaté nebo při adoracích. Vidíme jasnou souvislost mezi Božím slovem a eucharistií. Oběma stolům (slova a chleba) se prokazuje stejná úcta.
Když kněz přijde k ambonu, pozdraví stojící lid slovy „Pán s vámi“. Lidé odpoví: „I s tebou.“ Toto oslovení lidu „Pán s vámi“ nás má naposledy vyburcovat k tomu, že k nám teď bude skutečně mluvit samotný Kristus. Pak následuje další zvolání: „Slova svatého evangelia podle N“. Při tom kněz nebo jáhen znamená křížem knihu a sebe na čele, ústech a prsou a lid volá: „Sláva tobě, Pane“. Malý křížek na knihu a sebe na čele, ústech a prsou je symbolem toho, aby Ježíš se opravdu dotkl mé mysli, toho, co říkám, a mé vůle, mého srdce. Jsem připraven k přijetí, k uskutečnění a hlásání. Odpověď lidu naznačuje radost z toho, co mě Pán bude říkat. Jakmile kněz nebo jáhen dočte evangelium, říká: „Slyšeli jsme slovo Boží“. Lidé odpovídají: „Chvála tobě Kriste“. Po přečtení evangelia kněz/jáhen evangelium políbí a říká: „Radostná Boží zvěst ať nás osvobodí od hříchů“. Člověk by měl mít z evangelia skutečně radost a svobodu. A tímto chválím Krista. Bůh ke každému hovoří, zjevuje tajemství vykoupení a spásy a nabízí pokrm. Sám Kristus je svým slovem přítomen mezi shromážděnými na mši svaté. Je to konkrétní poselství pro tvůj současný život. Jde o to živit svoji víru, živit svůj osobní vztah k Bohu. Při čteních jde také o dynamiku, kdy vstáváme, sedíme, díváme se. V presbytáři se přechází a i oko má naslouchat. Jde o uvolnění, abychom se nechali naplnit. Jsou to jakési vlny, slova, která navazují na rytmus našeho života.
Prezentace katecheze (ppt); Prezentace katecheze (pdf)
Kartička barevně; Kartička černobíle