20. Boj o modlitbu I. (KKC, čl. 2725-2728)

Jistě jsme už ve svém životě zakusili, že modlitba je bojem, a to tvrdým. Proč? Modlíme-li se pouze tehdy, když nás to těší a máme zrovna chuť se modlit, budeme se modlit málo a modlitba se nám zakrátko odcizí. Proto je třeba v osobním životě skutečně bojovat o čas modlitby, o chuť se modlit, o to, že já chci prožívat určitý konkrétní přítomný čas s Bohem. A to ostatní dávám stranou - není to teď tak důležité. Je jedno, jestli má tato modlitba trvat 5 minut nebo půl hodiny nebo jdu na mši sv. Ale důležité je, že teď všechno opustím a jdu na setkání s Bohem – jdu se modlit. Modlitba je určitá milost, která přichází do mého srdce ze strany Boží, a já na tuto milost dávám odpověď, kterou buď dám, nebo odepřu. A právě o tuto svoji odpověď na myšlenku pojď se pomodlit, setkej se mnou, musím bojovat. Musím být na sebe náročný, abych všechno aktuálně přerušil, abych mohl vytvořit odpověď pro Boha. Tento zápas o modlitbu, stejně jako úsilí o život podle evangelia, probíhá po celý čas našeho žití. Modlitba předpokládá vždy úsilí ze strany člověka. Proti komu, nebo za co máme bojovat? Proti sobě samému. Proti myšlenkám, které přicházejí ze strany pokušitele. On bude dělat vždycky všechno možné, aby nás od modlitby odvrátil, abychom se nerozhodovali pro modlitbu, ale pro cokoliv jiného. Moje modlitba úzce souvisí s tím, jak žiji. Jestliže nechci nebo se nerozhoduji denně jednat podle Kristova ducha, nebo evangelia, nemohu se ani modlit v jeho jménu. „Duchovní boj“ křesťanova nového života, který se odvíjí od toho, jak zareaguji konkrétně v daném okamžiku, ať v myšlenkách,  skutkem nebo slovem, je neoddělitelný od boje o modlitbu.

Modlitba, ale to samé můžeme říci i o bohoslužbě, je pro mnoho lidí ztracený čas. Je zajímavé, jak snadno podléháme pokušení, že bychom tento čas mohli vyplnit něčím důležitějším. Je zajímavé, že právě v tom okamžiku, kdy si vzpomenu, že bych se mohl pomodlit nebo zajít na mši sv. ve všední den, se mi vynoří několik důvodů, co je třeba udělat právě teď. Proto se nemohu ani pomodlit, natož zajít na mši sv. Často nás také napadají myšlenky, kdy si říkáme, že bližnímu pomohu daleko víc konkrétním skutkem než modlitbou. Uzná-li člověk, že je Božím dítětem, že ho má Bůh rád, už z tohoto poznání vyplývá potřeba se pomodlit. Kdo by tuto potřebu popíral nebo zanedbával, popírá to, že je Božím dítětem. Tím, že se nerozhodnu pro modlitbu, vždy do určité míry popírám křesťanství v sobě, svůj vztah k Bohu. Čím více se rozhoduji nemodlit se, tím více vztah k Bohu ztrácím. I kdybych se modlil jen modlitbu prosebnou, kterou otcové duchovního života kladou na poslední místo, přece už i tím vyjadřuji svou touhu po Bohu. A cosi se ve mně přece jen proměňuje.

V tomto zápase o uskutečnění modlitby v našem životě čelíme různým mylným postojům. Modlitbu nemáme považovat za jakýsi psychologický proces. Zrovna tak nemůže být modlitba pouze úsilím o koncentraci, ani nemůže být omezena na nějaké obřadní zvyky nebo naučená slova. Dnes asi nejvážnějším důvodem, proč se nemodlíme, je čas. Kateřina Lachmanová v jedné své knize říká, že do místností, v nichž žijeme, jsme si místo křížů dali hodiny. A tak místo na kříž upíráme svůj zrak na hodiny. Místo toho, abychom nechali Boží prozřetelnost řídit náš život, přenecháváme tento úkol diářům.

Ti, kteří hledají Boha skrze modlitbu, rychle malomyslní, pokud se spoléhají pouze na sebe. Vrátíme se např. z nějakého setkání mládeže, konference, duchovní obnovy a chceme se také modlit tak, jak jsme to tam zažili. Dáme si dohromady svou modlitbu, nějak to promyslíme a ono to chvíli funguje. Zapomínáme ale na to nejdůležitější. Že modlitba pochází od Ducha Svatého a nemůže být nikdy mojí osobní záležitostí. Tak jako maminka učí své dítě mluvit, i nás učí Pán modlit se skrze Ducha Svatého. Je dobré, dříve než se začnu modlit, pozvat Ducha Svatého, obracet se k němu, ať nám pomůže modlit se a také, ať se za nás přimlouvá. Zrovna tak neuškodí pozvat k modlitbě anděla strážného, nebo ty svaté, kteří jsou nám nějakým způsobem blízcí. Bůh nechce, abychom zůstávali osamocení. Záleží na nás, koho k  naší modlitbě pozveme.

Je dobré si připomenout, že myšlení světa, ve kterém žijeme, nás nikdy nebude utvrzovat v přesvědčení, že modlitba je ten nejsmysluplněji strávený čas. Proto je třeba být bdělí, abychom se mohli dobře rozhodovat. Z běžného života vnímáme, že pravda je to, co si mohu ověřit rozumem, vědou, na co si můžu sáhnout, co mi potvrdí kamarádi. Modlitba je však tajemstvím, které mě vždycky bude překračovat, které nikdy plně nepochopím a o kterém se mi někdy bude zatěžko povídat s kamarády. Hodnotami v životě současného člověka jsou peníze, výkonnost, úspěch, kdežto modlitba vypadá naprosto neužitečně, nevede k nějakému úžasnému výkonu, natož k úspěchu. Modlitba je kolikrát neproduktivní, protože mně zabavuje čas – omezuje mě ve výkonu. Vidíme, že modlitba – rozhovor s Bohem – stojí v protikladu vůči tomu, čím dnešní společnost žije. Je to dané tím, že do společnosti není zvaný Ježíš. Chybí v ní a bez něj vymizela i rovina moudrosti a chápání přesahu duchovních záležitostí nad hmotou. Od toho jsme tady my, abychom Krista do společnosti přinesli. A budeme ho tam přinášet pouze tehdy, když si najdeme čas k modlitbě nebo bohoslužbě.

Často také musíme bojovat s daleko větší překážkou. Modlitba mně osobně nic nepřináší. Možná ještě uznávám, že to ztišení, které k ní patří, mi pomáhá posbírat, utřídit si myšlenky. Ale modlitba? Bůh se nám zdá být tak daleko. Zdá se, jako by žádný rozhovor neprobíhal. Zdá se, jakoby Bůh mlčel. Ale právě toto jsou chvíle věrnosti a očišťování, jak jsme o tom mluvili minule. Právě v těchto chvílích je důležité naše úsilí nevzdat, protože v nich se projevuje opravdovost mojí lásky, očišťuje a rozšiřuje se moje srdce, aby mohlo přijímat a také rozdávat daleko více a lépe poznané ryzí Boží otcovské lásky.

Jindy proti modlitbě mluví zase naše vlastní nevěra. Věříme vůbec, že modlitba může něčeho dosáhnout? Může změnit některé konkrétní události? Tak často o modlitbě pochybujeme. Tak málo věříme v její účinnost. A jak rychle ztrácíme odvahu vybojovat si pro ni čas. V závěru můžeme shrnout, že boj o modlitbu je bojem o moji víru. Když žiji v blahobytu, často nemám za co bojovat. Máme všechno, kolikrát netušíme, co je nouze. I proto je pro nás také těžké tyto boje podstoupit. Obracejme se na Krista, ať nám pomůže.

Text katecheze (doc);

Prezentace katecheze (ppt); Prezentace katecheze (pdf);

Kartička barevně; Kartička černobíle