20. Bohoslužba slova – čtení z Písma svatého, žalm a evangelium
Skrze křest jsme se stali Božími dětmi a Bůh nás chce sytit, abychom byli schopni dojít do Božího království. Sytí nás svým slovem a eucharistickým tělem. Každý člověk se živí pokrmem, tj. eucharistie, ale k životu nám pomáhá také slovo, kterému nasloucháme. Už jako malé děti jsme se skrze slovo naučili zavazovat tkaničku, držet příbor, poděkovat, pozdravit a pak ve škole jsme se mnohému skrze slova učili. Jako děti jsme byli rádi u rodičů, kteří nás měli rádi, povídali jsme si, bylo nám dobře, v dospělosti máme přátele, vstupujeme do manželství, žijeme v různých komunitách, společenstvích, všude tam hraje slovo důležitou roli, zvláště tam, kde se lidé mají rádi. Slovo vede k dobru. Ale slovo může vést také ke zlu, když vznikají různé pomluvy, nactiutrhání, hříchy. Skrze slovo se dá odpustit, ale také proklet. Bohu záleží na tom, aby každý z nás byl čestný. Proto chce jít s námi do kontaktu také skrze své slovo. Proto také bohoslužbu slova nazýváme stolem Božího slova. Tato část mše svaté má svůj kontemplativní charakter. Často se přirovnává, když Ježíš přichází do Betánie k Lazarovi a Marie seděla u jeho nohou, všeho nechala a zklidnila se. Kdežto Marta pobíhala pořád kolem, ještě musela něco dodělat. (Lk 10, 38-42.) Pro Marii, která seděla u Ježíšových nohou to ostatní, i když to bylo ještě potřebné, v tu chvíli to neexistovalo. Tak nějak by to mělo být i při bohoslužbě slova. Naslouchám Kristu, který mě chce skrze své slovo oslovit, nabídnout konkrétní pomoc do mého života. Boží slovo je vždy aktuální, živé, konkrétní v daném okamžiku pro daného člověka.
Hospodin už v ráji rozmlouvá s prvním člověkem Adamem (Gn 1,26n), kterého stvořil ke svému obrazu. K Božímu obrazu jej stvořil. Stvořil jej jako muže a ženu. Dále jim Bůh řekl: „Buďte plodní, rozmnožujte se, naplňte zemi a podrobte si ji. Dám vám všechno...“ A stalo se tak. Bůh viděl vše, co učinil, a bylo to velmi dobré. Bůh před hříchem rozmlouvá s člověkem. Člověk mu rozumí. Člověk má své touhy a tyto touhy mu Bůh plní. Když se cítí sám a říká to Hospodinu, stvoří člověka jemu podobného. Člověk se těšil na každé setkání s Hospodinem. Toto setkání jej naplňovalo. Pak přišlo porušení zákona, první hřích. A když v této situaci člověk uslyšel krok Hospodina, jenž se procházel v zahradě, tak před ním utíká, skryje se, stydí se. A Bůh ho volá: „Kde jsi, Adame?“ A Adam odpovídá: „Když jsem tě slyšel, tak se tě bojím, proto jsem se choval.“ Člověk pro svůj hřích přestává Hospodinu rozumět. Aby se toto porozumění obnovilo, je třeba spasitelný čin Ježíše. A i dnes, když chceme rozumět Božímu slovu, je třeba mít čisté srdce, úmysl naslouchat a vše to musí být zabaleno do naší svobody a dobrovolnosti. Když se podíváme například na osobu Abraháma, ten Hospodinu také nerozumí, ale věří mu. Dochází do nové země Kanaán, tam staví Hospodinu oltáře a věří mu až tak, že obětuje svého syna Izáka. V tom jej však Hospodin zastavuje a nabízí mu jinou oběť - je to oběť beránka. Hospodin stále navazuje dialog s člověkem, jak v SZ, tak v NZ. Vrcholem tohoto dialogu je narození jeho Syna, život, smrt a vzkříšení. Tento dialog je jiný, než byl ten prvotní v ráji. Člověk se od Boha velmi vzdálil. V SZ to na mnoha místech znázorňují, když se Hospodin přibližoval k člověku, hromy, blesky (Sinaj), velké světlo, na které se nebylo možné podívat, nebo také zářící obličej Mojžíšům. Lid má strach, přímo hovořit s Hospodinem, proto Hospodin posílá Mojžíše skrze setkání u hořícího keře, kde vede Hospodin velký dialog s Mojžíšem. Lid poslouchá Mojžíše, je vyveden z otroctví zpět do zaslíbené země. Mojžíš se stává prostředníkem mezi člověkem a Bohem. V tomto je předobrazem Krista. V SZ je stále prostředník mezi Hospodinem a člověkem: Abrahám, proroci, Mojžíš. Od okamžiku vzkříšení je to pro každého člověka Ježíš Kristus. My, křesťané, komunikujeme s Bohem skrze Ježíše Krista.
Ježíš přijímá lidský způsob vyjadřování a hledá způsob, jak promluvit tím nejschůdnějším způsobem do dané situace. Skrze něho i k nám přichází Boží slovo. A to opět skrze prostředníka při bohoslužbě slova. A tím je kněz, jáhen nebo lektor. Skrze ústa těchto osob k nám promlouvá Bůh. Ne ten člověk, který čte text, ale ten text je nám sdělován ústy těchto osob. Je dobré si tuto věc uvědomit. Když se dočte čtení, tak ten, který předčítá, říká: „Slyšeli jsme slovo Boží“ a my odpovídáme: „Bohu díky.“ On nám říká, že jsme fakt slyšeli Boží slovo a my děkujeme Bohu za Boží slovo. Ten, kdo čte, tak neříká: „Toto jsem vám teď řekl já.“ A neděkujeme tomu knězi, jáhnu, lektorovi, za to že nám to přečetl.
Abychom dobře porozuměli a přijali Boží slovo, musíme je vztahovat konkrétně na sebe. Tím je myšleno na moji konkrétní životní situaci. Co právě prožívám, jak uvažuji do budoucna. Bůh mi vždy skrze slovo odpovídá konkrétně. To, co pochází od Boha, nikdy nesměřuje do prázdna. Ale ani ne do nějaké všeobecnosti, že se to týká všech nějak. Bůh má skrze své slovo vždy konkrétní cíl. To jsi ty, to jsem já, můj život, mé úmysly, má rozhodnutí. Je to okamžik, když Bůh dává odpověď také na různé pochybnosti nejistotu, rozpory, otázky. Nám se někdy možná zdá, když slyšíme Boží slovo, že se to týká těch druhým a mě jenom tak trochu. Ale to je úplně naopak. Boží slovo se vždy dotýká tebe a trochu těch ostatních. Pokud se mě jenom tak trochu dotkne Boží slovo nebo je to pro mě hodně obecné nebo tomu nerozumím, tak je to Boží slovo pro mě nečitelné, neúčinné. Nedokážu rozlišit, co po mě opravdu Bůh chce, a to je potom o čistotě srdce, o tom dobrovolném nasazení se pro Boha. Celý život se budeme stále učit číst a naslouchat, co mi chce Bůh říct. Jinak se Boží slovo bude vůči mě rozmělňovat a nebude vůbec zaostřené a já nikdy neuvidím skrze Boží slovo jakoukoliv cestu do mé budoucnosti. Proto tento úvod k bohoslužbě slova, abychom byli schopni se zaposlouchat do tohoto Božího slova. Jsme děti své doby a neumíme vypnout, neumíme se zklidnit, ztišit. Vzájemně si nenasloucháme. Je pro nás dost těžké se soustředit, ztišit. Boží slovo totiž touží, aby bylo hlásáno, aby Bůh promlouval do ticha, do pokoje. A my se tolik stále zaobíráme sami sebou. Jsme nepozorní tím, že stále myslíme na všechno možné kolem sebe. Učme se zaposlouchat do Božího slova, abychom byli jako Lydie, když slyšela Pavel hlásat Boží slovo. Toto slovo proniklo Lidii do srdce a ona se obrátila, pozvala Pavla a je ho bratry k sobě, obrátila se, stala se z ní křesťanka. Vše kolem nás je v neustálé proměně. Móda se mění, auta jsou každých několik let jiná. Domy se staví jiné, ideologie končí a začínají jiné, ale Boží slovo zůstává stejné už více jak 2000 let. Možná poroto je to pro nás tak těžké. Učme se stálému kontaktu s tímto slovem. Ne jenom při mi svaté. Svatý otec František vybízí, abychom měli stále v ruce evangelium, četli si v něm, a tím rozuměli, co nám Bůh tím chce říct. Boží věci jsou vždy na počátku těžké, nerozumíme jim, možná až nepříjemné. Později však přinášejí radost, odpočinek, pokoj, smysl života. Věci světa jsou na počátku lehké, příjemné, ale později vyblednou.
Boží slovo ukazuje vždy na přítomný okamžik a do budoucna, vede mě dál. Vede k překonávání, k novým vykročením. Pokud mně Boží slovo nic z těchto věcí nepředkládá, tak mě nemůže bavit, pak mi nic neříká. Když se náhodně usadím ve svém živote, jako v nějakém měkkém křesle, přichází Bůh se svým slovem, a chce mě z toho pohodlného křesla jakoby vytáhnout. Žádný z lidí není rád, když je vytahován ze svého pohodlí, z toho, co rád dělá. Ať jsou to hry na počítači nebo nějaký koníček nebo také nic nedělání. To jsou ty naše nářky, že všechno je dnes převrácené vzhůru nohama, že se zase musíme přizpůsobovat novým situacím, atd. Ale Bůh ví, co dělá. Bůh zná ten nejlepší cíl svého života a chce mě tam dovést. Je třeba mu důvěřovat. Boží slovo znamená vždy světelný bod pro můj život, může znamenat i otřes pro můj život a to je dobře. Potom mu rozumím, chápu, přijímám a žiji.
Prezentace katecheze (ppt); Prezentace katecheze (pdf)
Kartička barevně; Kartička černobíle