2. Zdroj Ježíšovy modlitby: láskyplný vztah k Otci. Dvanáctiletý Ježíš v Chrámě (KKC 2599)
V této katechezi se podíváme na Ježíše a jeho modlitbu, která se vine celým jeho životem. Ježíš bez modlitby nemůže existovat. Díky modlitbě jsou jeho vztahy, gesta, život stále víc a více napřímeny k sebedarování podle láskyplného plánu Otce. Ježíš je učitelem i mojí modlitby. On je vždy oporou v mém obrácení se k Otci. Už minule jsme si řekli, že modlitba je zjevena a uskutečňuje se pouze v Ježíšovi. Proto je potřeba objevovat postavu Ježíše v evangeliích. Nejen jak se modlí, ale také jak díky posile, kterou nachází v modlitbě, reaguje vůči apoštolům, učedníkům a zástupům. Ježíš prožívá díky modlitbě velmi vroucný vztah a zároveň jednotu se svým Otcem. Přesto ale žil také jako člověk, a proto se od něj můžeme učit.
Jak jsme řekli v minulé katechezi, Ježíš se naučil modlitbě podle Marie a Josefa a to formami a výrazy židovské modlitby, v synagoze se učil poznávat bohoslužbu svého lidu a chrámě se modlil s nazaretskými poutníky a také s ostatními židy z celého světa. Při jeho první návštěvě chrámu, když se stal ve 12 letech dospělým, se poprvé ukázal hlubší, skrytý pramen jeho modlitby. Svým rodičům, kteří ho se strachem hledali, dvanáctiletý Ježíš říká: „Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?“ (Srov. Lk 2,49.) Kdo je jeho Otec? Kdo je Ježíš, že může nazývat Boha: „Abba“ – „Tati“? Od tohoto viditelného projevu modlitby ve dvanácti letech při rozhovoru o svém Otci se Ježíš modlí až k poslednímu zvolání na kříži: „Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha.“
Ježíš musí být v tom, co je jeho Otce. Zde se ukazuje novost modlitby, kterou přináší Ježíš. Je to modlitba, ve které se projevuje láskyplnost vztahu. Je to modlitba plná důvěry a odevzdání, kterou Otec očekával od svých dětí už při stvoření. A právě až Ježíš začíná být konečně tím, kdo takto modlitbu prožívá jako člověk s lidmi a pro lidi. Křesťanská modlitba, to není modlitba starozákonního člověka, který se bojí, musí se modlit a nevidí v modlitbě láskyplný vztah. Ježíš nám ukazuje, že modlitba – rozhovor, popovídání si s Otcem – je prostor pro naplňování mého srdce Boží láskou, jejímž prostřednictvím potom dokáže překonávat nejenom hřích, ale jakoukoliv podobu života, která mě vzdaluje od Boha. Modlitba přitahuje k Bohu, a když se modlit nebudu, tak nemám za nějaký čas potřebu vůbec Boha oslovovat, natož s ním vést nějaký dialog.
Ježíš, tím že byl Syn Boží, zahájil novou fázi vztahu k Bohu. V ní ten lidský vztah k Bohu získává nový rozměr. Nechápejme to tak, že je to útok proti SZ, proti zbožnosti Izraele, tak jako na druhou stranu tato nová fáze vztahu k Bohu není ani nic liberálního, novátorského. Ježíš nám ukazuje bez jakýchkoliv zábran vztah mezi Synem a Otcem. V tomto vztahu vidíme, že je plný svobody, nenásilnosti, ale je také skutečně zbožný. Přináší novou svobodu. Nikoliv nevázanost, ale svobodu toho, který je zajedno s vůlí Otce. Kdo hledá tuto vůli Otce. Touží ji uskutečnit a také pomáhá lidem, aby tuto svobodu a zároveň jednotu také nacházeli. Ježíš nepřichází, aby něco rušil, ale on naplňuje, doplňuje, a právě tuto novost křesťanské modlitby nacházíme v příběhu dvanáctiletého Ježíše v chrámě.
Josef s Marií, spolu s ostatními Izraelity, každoročně putovali do jeruzalémského chrámu. Tato pouť symbolizovala putující lid, který je stále na cestě ke svému Bohu a svůj vztah k němu znovu a znovu přijímá ze setkávání s ním v Chrámě. I my jako křesťané jsme zde na zemi putující lid Boží. Jsme Boží děti. Proto modlitba je také určité putování svobodného člověka, který hledá cestu dál svým životem a tuto cestu skrze modlitbu konzultuje s Tím, který jej miluje. Podobně také když putujeme na různá poutní místa, tak je to symbol putujícího Božího lidu, který má svůj cíl v Božím království.
Svatá rodina putující do jeruzalémského chrámu se zařadila do velkého společenství Izraelitů, kteří přišli načerpat sílu na své cestě k Bohu. Výraz pro tuto skupinu je v řečtině synodia = společenství cesty. Tento termín se užívá také pro karavanu, která kráčí ke konkrétnímu cíli. Dnes bychom mohli říci, že by se tento termín dal používat pro společenství ve farnosti. Na zpáteční cestě se stane cosi překvapivého. Ježíš se nevrací s ostatními. Jeho rodiče to zjišťují až později. Pravděpodobně předpokládali, že je někde s ostatními v jiné skupině. Možná se divíme, že Maria a Josef tak pozdě zjistí, že Ježíš tady není s nimi, na tomto úseku cesty. Ale Lukáš nám pěkně ukazuje, že ve Svaté rodině se prolínala svoboda a poslušnost. Dvanáctileté dítě mělo povoleno putovat spolu se svými kamarády vrstevníky, všichni patřili do jednoho společenství cesty. A večer na ně čekali rodiče. To, že Ježíše neobjevili, nemá nic společného s neposlušností, ale ukazuje jinam, k jeho božskému poslání. Toto poslání proměňuje jakýkoliv lidský pohled na tuto událost. Ježíš se ptá: „Vy jste mě hledali? Nevěděli jste, kde dítě musí být? Že musí být v Otcově domě? V tom, co je Otcovo?“ Ježíš říká rodičům, jsem právě tam, kam patřím – u Otce, v jeho domě. V této odpovědi Ježíš říká, že jeho Otcem není Josef, ale někdo jiný, sám Bůh. On k němu patří. Zde se jasně projevuje Ježíšovo synovství a také my bychom si při modlitbě měli uvědomit, že jsme děti Boží, ne jenom děti svých rodičů. Bůh nám dal život a k němu bychom měli svůj život také směrovat. Ježíš také říká, že dělá, co musí. Syn, dítě, musí být u Otce. A tak je vidět, že to, co vypadá jako neposlušnost, nebo divná svoboda ve vztahu k rodičům, je ve skutečnosti právě výrazem jeho poslušnosti. On v tom chrámě není jako rebel vůči rodičům, ale on je poslušný, a to tak, že tato poslušnost ho vede až ke kříži a ke zmrtvýchvstání.
Maria tomu všemu příliš nerozumí, a tak Písmo říká, že Maria všechna tato slova věrně uchovávala ve svém srdci. Maria v ten okamžik Ježíšovu slovu nerozumí, ale uchovává je v srdci a nechává je tam pomalu zrát. Ježíšova slova jsou často větší než náš rozum. Přesahují naše chápání. A tak se projevuje také moje modlitba. Hovoříme s Bohem. Ale kolikrát mu rozumíme? Jde o to, abychom všechny podněty, které skrze modlitbu přichází, uchovávali ve svém srdci, ve svých myšlenkách. My máme ale kolikrát pokušení je umenšovat, tvarovat si je podle sebe. K opravdové modlitbě patří pokora. Protože při modlitbě přichází často příliš velké podněty. Ale my je pak často deformujeme. Není důvodu se ptát, co je reálné, co já můžu, co já zvládnu. Tím bychom tento postoj modlitby dvanáctiletého Ježíše degradovali. Nebojte se, když Bůh od vás očekává veliké věci. Modlit se znamená vrůstat do této velikosti. Pomalu, kolikrát nenápadně, ale vytrvale a trpělivě.
Potom se s nimi vydal na zpáteční cestu do Nazareta a poslouchal je. Můžeme říci, že když skončila ta „větší poslušnost“ Ježíšova, tak se vrací do normální situace do své rodiny, k pokoře svého života a poslušnosti vůči svým pozemským rodičům. I my, když se modlíváme, tak během modlitby se dostáváme do „větší poslušnosti“ vůči Bohu. A tady hraje právě tu důležitou roli pokora a poslušnost a já díky tomuto setkání s Bohem posvěcuji svůj běžný každodenní život a v jeho síle se jej snažím žít tak, tak jak ho mám skutečné prožívat.
V tomto textu z Lukášova evangelia vidíme jeden ze základních prvků naší modlitby. Je to jakoby útěk od lidí, od rodiny k Bohu, kdy se setkám se živým Bohem, který mě naplní, povzbudí, vyslechne, nasměruje. Ale to není žádný útěk. U křesťana je to potřeba setkání se s Láskou, abych na své cestě umožnil Bohu milovat své stvoření. Těchto aspektů modlitby si postupně v následujících katechezích ukážeme více.
Modlitba na závěr:
Můžete se pomodlit desátek růžence „kterého jsi v chrámě nalezla“, kdy za slovo „který“ dosadíte vlastní myšlenku, která vás oslovila během katecheze. K této rozjímavé modlitbě se můžete připravit předchozím sdílením a diskusí na probrané téma a jeho nosné akcenty.
Text katecheze (doc);
Prezentace katecheze (ppt); Prezentace katecheze (pdf);
Kartička barevně; Kartička černobíle