2. Místo modlitby (KKC čl. 2562 – 2565)
Úvodní modlitba
Náš dobrý Bože, chválíme a děkujeme ti za tuto skupinku, která se zde na tvoje pozvání sešla. Děkuji ti za všechny, kteří ve svém srdci uslyšeli tvé pozvání a svou účastí na ně odpověděli. Prosíme tě, otevři naše srdce pro svoje slovo. Prosíme tě, sešli do nich svého Svatého Ducha, který by nám je vysvětlil a pomáhal uvádět do našich životů. Amen.
Odkud vychází modlitba člověka?
Je to srdce, které se modlí. Když Boží slovo chce označit místo, odkud modlitba vychází, mluví o duši, ale nejčastěji o srdci. Je-li toto srdce od Boha vzdálené, pak slova modlitby jsou prázdná, marná, mnohdy až nic neříkající a z modlitby postupem času zůstane jen povinnost. Ale čistá povinnost nezahřeje, nedá naději, z povinnosti se nedá růst.
Zkusme se proto čas od času v tichu podívat do svého srdce. Zadívat se do něj jako do prostoru v němž se mám setkávat s Bohem. Hledejme Boha především ve svém srdci. V tichu naslouchejme jeho hlasu.
V křesťanství je cílem modlitby proměna v Bohu, která probíhá tváří v tvář jako láskyplné spojení dvou osob. Hluboké spojení, které však respektuje odlišnost osob, právě proto, aby zde mohlo existovat vzájemné obdarování v lásce. Při modlitbě se nezištně a svobodně Bůh daruje člověku. Všechno spočívá na základech Boží iniciativy a jeho milosti. Svoji vlastní modlitební technikou nikdy nedojdeme k Bohu, který je láska. Není dobré, když propadneme pokušení zbudovat si svůj vlastní duchovní život pouze na svém vlastním úsilí. Je třeba budovat svůj vztah k Bohu na Božím milosrdenství.
Často při pohledu do svého srdce, při delší chvíli ticha, při modlitbě nebo četbě se nám začínají hlavou honit různé myšlenky – vzpomínky na prožité události či imaginární rozhovory, v nichž často může převažovat to negativní. Nebojme se zavolat Boha do těchto svých myšlenek. Pozvěme ho do prožitých i imaginárních situací svěřme mu naše negativní pocity – on je může svou přítomností uzdravit a proměnit. Žehnejme v těchto chvílích osobám, na které jsme si ve zlém vzpomněli. Tímto způsobem Bůh může proměňovat realitu mého života, může naplňovat můj vztah k němu, můj vztah k druhým lidem.
Modlitba je velmi úzce propojena s vírou. Ten, kdo se modlí, přestává žít jen ze sebe, pro sebe a z vlastních sil. Díky modlitbě si člověk uvědomuje, že Bůh existuje a já s ním můžu hovořit a tak se mu i víc svěřovat, víc mu rozumět. Proto je dobře, když ke každodennímu životu křesťana patří modlitba. Modlitbě se ale nedá naučit tak, jako nějaké technice. Modlitba je totiž vždy darem, který člověk dostává právě tím, že se modlí.
Setkání mezi Bohem a člověkem
Modlitba je setkání mezi Bohem a člověkem. Nachází se v srdci životního příběhu víry každého z nás. Modlitba je místo v srdci, kde objevuji a získávám jistotu pro své osobní poslání. V tichém setkání s Bohem v srdci ptejme se Boha: Co jsi pro mě přichystal? Kam mě voláš? Co mám dělat? Nebojme se těchto otázek. Bůh je naším Otcem, který nás nekonečně miluje a vše, co pro nás v tomto životě přichystal, připravil s velkou láskou.
Modlitba mi také dává příležitost pochopit, jak je v křesťanském životě důležitá láska. Modlitba volá po lásce a láska volá po modlitbě. Bůh je Láska. Jsou však někdy velmi hořké chvíle v životě člověka, kdy je nesnadné tomuto uvěřit. V těchto situacích nám vyvstává otázka? Proč jsi mi to Bože udělal? Ale věřme tomu, že v těchto těžkých chvílích se Bůh neraduje a pláče spolu s naším srdcem. Současně však se svojí velkou uzdravující láskou čeká, až jej do těchto těžkostí zavoláme. Modlitba nám dává pochopit a přijímat tuto Boží lásku. Získáváme při ní také schopnost tuto lásku projevovat navenek.
Když se modlím, tak mě to nasměřuje k následování Krista. Modlitba není jenom pocit, jenom chvíle samoty s Bohem, které se pak už netýkají mého každodenního života. Ale naopak modlitba přechází do života a vede mě k následování Krista, vede k tomu, že ve svém životě budu uskutečňovat zásady evangelia, i ty, které společnost, v níž žijeme, neuznává a posmívá se jim. Bez tohoto následování Krista by se stal můj vztah k Bohu, moje modlitba povrchní záležitostí.
Vstoupit do láskyplného dialogu s Bohem
Pokud má modlitba vycházet ze srdce, je nezbytné, abychom mohli vstoupit do láskyplného dialogu s Bohem. Modlitba by měla následovat vztah lásky mezi člověkem a Bohem. Když vstupuji do modlitby, předstupuji před Boha takový, jaký jsem, a ne takový, jaký bych chtěl být. Během modlitby si přiznám, jaký jsem. V modlitbě – setkání s Bohem se také učím přijímat sebe takového, jaký jsem. Vím, že mě Bůh takovéhoto miluje. A jedině skrze toto sebe přijetí můžu pak rozvíjet plný vztah s Bohem i s lidmi. Dokud nepřijmu sebe (neustále si něco vyčítám, shazuju se…), nebude v mém srdci prostor ani pro zdravé přijetí Boha a lidí.
Právě skrze modlitbu přijímám skutečnost, že vše dostávám od Pána, učím se ho znát a milovat. A tím skrze modlitbu stavím Boha na první místo. Následně se tento životní postoj promítá do všech mých gest a skutků, které během dne vykonávám. Probouzí to také chuť dělat dobré skutky. V tomto sebe přijetí (uzdravení prostoru já), které mi modlitba nabízí, se naučím přijímat i celý život jako dar od Boha a děkovat za něj. Tento postoj díků vnáší do mého srdce radost.
Srdce je jako čistá studánka
Modlitba vychází ze srdce člověka a ústí v Bohu. Samozřejmě mezi tvorem a Tvůrcem je veliká propast. Člověk se může setkat s Bohem pouze v jeho obrazu. Nejdokonalejší Boží obraz je lidské srdce. Srdce je jako čistá studánka, ve které se odráží nebe, vidíme v ní slunce a neoslepí nás. Modlit se tedy znamená být na prvním místě dobrý, chtít dobro, snažit se o to, abychom se ve všem podobali Bohu. Modlitba je taková, jaký je život. Sv. Tomáš Akvinský říká, že modlitba je pozdvižení mysli k Bohu. Dodává, že „mysl“ není pouze rozum, teorie, ale i praktické skutky. Nestačí se tedy pouze modlit, číst evangelium, nebo duchovně přemýšlet, to je spíš jakési biblické studium. Doopravdy se modlit začínáme až v tom okamžiku, kdy se zároveň rozhodujeme milovat Boha. Toužit po něm, podobat se mu. Modlitba je tedy neoddělitelná od dobrého života. Ale také dobrý život je neoddělitelný od modlitby.
Závěrečná modlitba
Nyní na závěr této katecheze v tichu a osobní meditaci můžete naslouchat následující písni, jejíž reprodukci naleznete na uvedené internetové adrese, nebo můžete závěrečnou modlitbu vložit do společné písně ze zpěvníku Koinonia a zakončit vlastními slovy.
K. Řežábek: Jsem ti blízko: https://www.youtube.com/watch?v=hHqc9IbiPg8
Přijď, Pane, do našich srdcí (Koinonia, č. 42)
Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému, jako byla na počátku, i nyní i vždycky a na věky věků. Amen.
Text katecheze (doc);
Prezentace katecheze (ppt); Prezentace katecheze (pdf);
Kartička barevně; Kartička černobíle
