2. Liturgie a společenství

Příběh na úvod

Slavení eucharistie přispívá k růstu společenství - společenství farnosti, malých společenství v rámci farnosti a také společenství rodiny. Eucharistie je místem sjednocení těchto společenství, místem, kde tato společenství společně načerpávají z Boží plnosti. A pak mohou teprve účinně evangelizovat, tj. hlásat a vydávat svědectví o radosti života s Ježíšem a přitahovat všechny, kteří jakýmkoliv způsobem touží po setkání a doslova žízní po Ježíšově lásce, dávat jim zakoušet přijetí a pomáhat objevovat Boží velikost, lásku, milosrdenství a odpuštění. Jako křesťané jsme poslání „do celého světa hlásat evangelium.“ V našich podmínkách to znamená například svým životem vydávat svědectví o naději, kterou v sobě nosíme. To vše ale začíná při společném slavení eucharistie, kdy společně s úctou a živou účastí předstupujeme před Boží tvář. Zde jako společenství a také každý osobně zakoušíme odpuštění, Boží lásku a povzbuzení k tomu, aby po skončení liturgie následovali dobrou, pravou a krásnou cestu, kterou nabízí evangelium.

Aby slavení eucharistie bylo zdravé a přispívalo k růstu společenství, je třeba si dávat pozor na:

- Sterilní prostředí. To nastává tehdy, kdy snad i rádi přicházíme do kostela, když tam přijdeme, tak se chováme, jak se sluší a patří, pěkně odpovídáme, usmíváme se na sebe i na kněze, jdeme ke svatému přijímání a ve chvíli, kdy vycházíme z kostela, tak náš život nabírá úplně jiné obrátky. To co bylo v kostele, to bylo, ale nyní jsem venku a tady je to už něco jiného. Tady už to s tou vírou nemusím zas až tak přehánět, vždyť za týden nebo zítra zase přijdu do kostela a tady budu zase zbožný. Tak to určitě ne. Slavení eucharistie nemůže zůstat odtrženo od života, ale vždy má do něj plynule přecházet: To co při liturgii načerpám, pak žiji dál ve svém osobním i společenském životě

- Zmechanizovanost. Přijdu na mši svatou, udělám kříž, aniž bych toho vůbec všiml, myslím na něco úplně jiného, říkám slova, která se říkají, aniž si uvědomuji, co jsou to za slova a proberu se někdy k závěru mše svaté, ve chvíli, kdy mám jít ke svatému přijímání. Zmechanizovaný přístup ke slavení vychází z povrchní víry, povrchního vztahu ke Kristu, nebo z jakési únavy, otrávenosti a znuděnosti životem: „Všechno je mi jedno.“ Přece při mši svaté mi nemůže být nic jedno. Tam dochází k setkání s milovanou osobou, které zde svěřuji vše, co jsem prožil, které naslouchám a očekávám naplnění pro další kroky života.

- Neužitečnost. Nic se mně nedotkne. Nechce se mi otevřít se něčemu. Toužím hlavně po tom, aby to bylo krátké, stručné a rychlé – jako zprávy na internetu, nebo spíš jako nadpisy těchto zpráv. Už aby to skončilo a kolikrát by bylo lépe, kdybych byl někde jinde než na mši svaté a vlastně tu mši svatou, k tomu svému životu ani nepotřebuji.

- Zbytečnost, stereotyp. Do kostela nepůjdu. Je to zbytečnost. Ale dělá se to tak. Nemusím tam být každou neděli. Stačí jednou za čas. Vymýšlet něco nového? To už vůbec ne. Zaparkuji do toho svého koutu a nechám se unášet. Už aby byl konec. Škoda uzavřeného srdce. To je něco, jako bych celý život chodil ve stejných botách. Boty je třeba vyměňovat, kupovat nové, ne protože vyšly z módy, ale jsou už rozbité. Aly my si kolikrát říkáme, to je dobré.

Liturgie je radost, společenství a život. Někdy se nám však zdá, jakoby liturgie byl smutek, izolace a umírání. Ti, kteří sem přicházejí, si sednou na své místo a stáhnou se do sebe: „Hlavně, aby si mě tu nikdo moc nevšímal, aby po mně nikdo nic nechtěl…“ Ale v liturgii jde o opravdové setkání s Bohem a lidmi. Celý náš život je odrazem mše svaté, zvláště život v manželství, kdy se manžel daruje manželce a ona zase jemu. A takto se ve společenství Božího lidu setkáváme při liturgii s naším Bohem. Nebojme se v těchto okamžicích doslova snít o tom, jak žít. Tím otevíráme srdce k Božím impulzům ke konání dobra.

Liturgie nemůže být soukromou záležitostí. Při liturgii se setkává společenství, které směřuje ke stejnému cíli (k oslavě Boží na cestě do Božího království), i když cesty jsou často různé. Liturgie provokuje účastníka, aby vystoupil z izolace, aby se přidal k bohoslužebnému shromáždění, a mohl takto komunikovat s Bohem: skrze modlitbu, odpovědi, zpěv. Jsme přece na oslavě a na oslavě se zpívá a baví s chutí, nahlas, s radostí, na oslavě se nekuňká nebo nemlčí. Proto také při mši svaté se zapojujeme do společného zpěvu, když skutečně nahlas odpovídáme, a takto sílí naše víra, takto se více začleňujeme do společenství Božího lidu, takto roste naše společenství. 

Setkání s tajemstvím. Liturgie je setkání u stolu slova a eucharistie – Těla a Krve Krista. Je to chvíle, kdy se prolínají realita nebe a země. Je to chvíle, kdy se odehrává tajemství naší víry. Tajemství, které nikdy plně nepochopím, ale kterému současně musím dovolit, aby se mně mohlo dotknout. Když k tomu dovolím, tak mohu odcházet se srdcem, které je plné, ne prázdné. Potom pro mne mše svatá nemůže být pouští, kde není žádná síla. Mše svatá není poušť, která vyčerpává, ale zdroj duchovní síly. Proto je třeba stále nově zkoušet, jak prožít mši svatou, přestože se nám možná nyní zdá, že to není možné. Slavení mše svaté je skutečným vrcholem, ke kterému musíme trpělivě krůček po krůčku vystupovat. Ti, kteří občas chodí po horách, vědí, že vystoupit na nějaký vrchol není snadné, je to často namáhavé, takže se u toho často zadýcháme, zpotíme, zastavujeme, abychom nabrali nové živiny (vodu, cukry, vitamíny…) a právě tato setkávání pro nás mohou být takovými zastaveními k načerpání živin a motivací. 

Tento vrchol a místo sjednocení se nazývá řeckým slovem liturgia, což znamená v překladu služba lidu. Je to pojem pro veřejnou službu pro lid nebo stát, který se užíval ve starém Řecku, a křesťané ho převzali a nazývali tím svoji bohoslužbu.

Při liturgii však nejde na prvním místě o konání člověka, ale na prvním místě zde působí Bůh. A až potom člověk spolu s Kristem jde k jeho Otci. Základem pro liturgii jsou velikonoční události: poslední večeře, dění v getsemanské zahradě, Ježíšovo odsouzení, celá křížová cesta a smrt na kříži a následné zmrtvýchvstání. Život Krista nekončí na kříži ani v prázdném hrobě, ale on pokračuje v dalších setkáních a těmi, které má rád po jeho zmrtvýchvstání. A on chce, abychom na této velikonoční události měli spolu s ním podíl: od poslední večeře, kde dostáváme posilu, přes sebeodevzdání Otci a až k zmrtvýchvstání k novému životu. Při každé mši svaté se zpřítomňuje tato velikonoční událost, vrchol dějin spásy a Boží lásky ke každému člověku. My se do tohoto zpřítomnění pokud chceme, můžeme doslova vrhnout a nechat se naplnit.

 Liturgie je živé společenství velekněze Ježíše a jeho církve. Ježíš je ten, který koná, který dává svůj život a my jako společenství se můžeme spoluúčastnit na tomto jeho spásném díle, ta tomto jeho díkůvzdání Otci, na této jeho velké lásce a důvěře v Otce, která vede k totální mu odevzdání a ústí do přijetí nového života. Avšak ne jako jednotlivce, ale jako člena společenství, v jehož čele stojí vítězný Kristus.

K závěrečné modlitbě můžeme využít kterékoliv okno powerpointu (nebo jenom jeden obrázek) a při pohledu na něj může každý říct Bohu jednu větu (prosby, chvály, díky, či cokoliv jej napadne) a zakončí společnou modlitbou „Otče náš“. 

Text katecheze (pdf)

Prezentace katecheze (ppt);  Prezentace katecheze  (pdf);

Kartička barevně; Kartička černobíle