19. Vnitřní (kontemplativní) modlitba (KKC, čl. 2709-2719)
Nejde o žádný špičkový modlitební výkon, ale o vnitřní důvěrný vztah k Bohu, který se týká všech pokřtěných a k němuž chce Ježíš vést všechny své učedníky, protože takový je i jeho vlastní vztah k Otci. Kontemplativní člověk je ten, kdo se snaží vidět ve všem Boha. To můžeme nejenom v klášteře, ale i ve škole, na pracovišti, doma – a tam je to nejtěžší. Jistě, že ho nemůžeme vidět očima, protože je neviditelný. Nemůžeme ho vidět ani rozumovou úvahou, protože je nepochopitelný. Můžeme ho vidět skrze své čisté srdce a přebývání s ním. Kontemplace vidí a pozoruje události jako všichni ostatní. Jde však více do hloubky. Skrze kontemplaci vnímám, co zamýšlel Bůh skrze konkrétní věc, událost, setkání v mém konkrétním životě.
Kontemplativní modlitbu můžeme rozdělit do třech základních bodů: 1. usebrat se; 2. uvědomit si živou přítomnost Krista ve svém nitru nebo ve své blízkosti a 3. hovořit s ním od srdce k srdci.
1. Je dobré, když usebrání začneme zpytováním svědomí, prosbou Boha o odpuštění a současně i já sám odpouštím lidem, kteří se provinili proti mně. Tímto způsobem se očistí moje srdce a připraví k modlitbě. Usebrání znamená, že se snažím ztišit – a to vnějškově (jsem v tichém prostoru), ale především vnitřně: všechny své myšlenky, obrazy, nápady, vše, co se mi honí hlavou, nyní odevzdám Bohu, opustím to, abych nadále mohl být s ním jenom já sám. Bez těchto rušivých myšlenek a nálad. A nyní jsem tu jenom já a milující Bůh. Samozřejmě i k tomuto usebrání je třeba Boží milosti, ale také lidské snahy a vytrvalosti.
2. Uvědomuju si přítomnost Krista. Nemusím o něm nějak mnoho přemýšlet. Jde o setkání, na kterém stačí jenom být a dívat na toho, s nímž se zde setkávám – ať už se zavřenýma očima, prostřednictvím obrazu či zapálené svíce. A neustále Bohu odevzdávám všechny své myšlenky, ať už ty pěkné – modlitební, nebo ty, které mě z modlitby vyrušují, všechno to řeknu Bohu. S pokušením roztržitosti nemá cenu bojovat, ale mám hned tu danou myšlenku odevzdat Bohu a pokračovat v modlitbě.
3. A z tohoto důvěrného tichého setkání náhle vytryskne touha také mluvit, sdílet vše, co prožívám, co jsem s tím, který tady s velkou láskou sedí se mnou a dívá se na mne. Vypovědět mu všechnu bolest i radost svého života. Cílem a závěrem kontemplace není nikdy hodně přemýšlet, ale hodně milovat. Milovat však neznamená být naplněný pocity obdivu vůči velkému a krásnému Bohu, vděčnosti a důvěry, ale především a hlavně je to ochota podřídit se Boží vůli, sjednotit se s touto vůlí a z lásky a s láskou tuto vůli plnit, přestože mi to na první pohled není zrovna příjemné. Kontemplace není jenom prožívání pěkných pocitů, velké radosti a naplněnosti, ale často obsahuje také pocity prázdnoty, marnosti, nicoty. Právě v těchto chvílích se projevuje opravdovost mojí lásky, v těchto chvílích se očišťuje a rozšiřuje mé srdce, aby v další životní etapě modlitby mohlo přijímat a také rozdávat daleko více a lépe ryzí Boží otcovskou lásku.
Vnitřní modlitba je modlitbou dítěte, hříšníka, jemuž bylo odpuštěno a který se otevírá k přijetí lásky a svojí láskou na ni odpovídá.
Jeden z farizeů pozval Ježíše k jídlu. Vešel tedy do domu toho farizea a posadil se ke stolu. V tom městě byla žena hříšnice. Jakmile se dověděla, že Ježíš je u stolu v domě farizeově, přišla s alabastrovou nádobkou vzácného oleje, s pláčem přistoupila zezadu k jeho nohám, začala mu je smáčet slzami a otírat svými vlasy, líbala je a mazala vzácným olejem. Když to spatřil farizeus, který ho pozval, řekl si v duchu: „Kdyby to byl prorok, musel by poznat, co to je za ženu, která se ho dotýká, že je to hříšnice.“ Ježíš mu na to řekl: „Šimone, chci ti něco povědět.“ On řekl: „Pověz, Mistře!“ – „Jeden věřitel měl dva dlužníky. První byl dlužen pět set denárů, druhý padesát. Když neměli čím splatit dluh, odpustil oběma. Který z nich ho bude mít raději?“ Šimon mu odpověděl: „Mám za to, že ten, kterému odpustil víc.“ Řekl mu: „Správně jsi usoudil!“ Pak se obrátil k ženě a řekl Šimonovi: „Pohleď na tu ženu! Vešel jsem do tvého domu, ale vodu na nohy jsi mi nepodal, ona však skropila mé nohy slzami a otřela je svými vlasy. Nepolíbil jsi mne, ale ona od té chvíle, co jsem vešel, nepřestala líbat mé nohy. Nepomazal jsi mou hlavu olejem, ona však vzácným olejem pomazala mé nohy. Proto ti pravím: Její mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velikou lásku. Komu se málo odpouští, málo miluje.“ Řekl jí: „Jsou ti odpuštěny hříchy.“ Ti, kteří s ním byli u stolu, začali si říkat: „Kdo to jen je, že dokonce odpouští hříchy?“ A řekl ženě: „Tvá víra tě zachránila, jdi v pokoji!“ (Lk 7, 36 – 50.)
Ví, že lásku, kterou odpovídá, mu vlévá do srdce Duch Svatý (srov. Řím 5,5). Vnitřní modlitba je pokorná a prostá odevzdanost do láskyplné vůle Otcovy.
Přátelství s Bohem, jako každé přátelství vyžaduje čas, kdy jde všechno ostatní stranou a my jsme tu jen pro to, abychom byli spolu. Známe tu příhodu, kdy se farář Arský ptá sedláka, co dělal v kostele a on mu odpovídá: „Já se dívám na něho a on se dívá na mne.“ Toto byla sedlákova modlitba před svatostánkem. To je ten pohled od srdce k srdci. Moje srdce hledí na Pána a tady mizí egoismus. Srdce se skrze tento pohled očišťuje. Jde o tiché naslouchání, přebývání v milující přítomnosti, v tichu a mlčení, kdy mě dochází spousta věcí a dostávám chuť a naději být křesťanem. Takto se Ježíš modlil ke svému Otci stále. Ježíš byl ve stálé kontemplaci se svým Otcem.
V běžném životě kontemplace nevyžaduje žádné zvláštní umění, ale jde pouze o jednoduchý dětský vztah k Bohu. Můžeme si být takřka jisti, že je spousta lidí, kteří aniž by o tom věděli a uměli to pojmenovat, prožívají tuto hlubokou modlitbu, plnou důvěry k Bohu.
Na rozdíl od rozjímání může člověk vnitřní modlitbu prožívat všude a v jakémkoliv stavu. I když je nemocný a mozek nefunguje. Vnitřní modlitba není pěkná a dlouhá, ale je hluboká a opravdová a proměňuje moje nitro, proměňuje můj život.
Text katecheze (doc);
Prezentace katecheze (ppt); Prezentace katecheze (pdf);
Kartička barevně; Kartička černobíle