19. Hymnus „Sláva na výsostech Bohu“ a vstupní modlitba

Jedná se o starokřesťanský hymnus, kterým oslavuje bohoslužebné shromáždění v Duchu Svatém Otce a Syna. Tímto hymnem, můžeme říci, pokračuje „Kyrie“ jako hold Bohu a zároveň jako prosba. Tento hymnus se má zpívat, pouze ve výjimečných případech recitovat. Užívá se v liturgii o nedělích (mimo dobu adventní a postní), o svátcích a slavnostech a také v oktávu vánočním a velikonočním. Jinými slovy můžeme říci, že se nezpívá nebo nerecituje v době, která vyjadřuje pokání, ztišení, duchovní přípravu na velkou událost, ať jsou to Vánoce, nebo Velikonoce. Je to jakýsi sváteční hymnus církve.

Původně, u prvních křesťanů, tento hymnus se užíval jako jitřní modlitba. Až později byl zařazen do liturgie. V prvních křesťanských staletích se tuto modlitbu modlil pouze biskup, a bylo to vždy o Vánocích a až postupně se tento hymnus rozšiřoval na ostatní slavnosti, hlavně na slavnost Ježíše Krista. Až zhruba po 12. století se tento hymnus rozšířil na celou církev a směli ho zpívat i kněží s bohoslužebným shromážděním a zůstalo to tak až do dnes. Tento hymnus, jak jsme již dříve řekli, se má skutečně zpívat. Ale pokud to v některé farnosti není možné, tak se doporučuje recitace, aby se tento slavnostní zpěv nestal spíše fraškou, ale byl skutečně slavnostní a krásný. Je to hymnus obce věřících, proto ho má zpívat celá obec, ne kněz sám nebo sólista z kůru. Tento krásný hymnus je také jakýmsi pokladem pro osobní modlitbu nebo modlitbu ve společenství. Ani při mši svaté nejde o toto bezmyšlenkovitě jej přerecitovat nebo přezpívat, ale to, co zpívám či recituji, má vycházet ze mne. Aby to vyjadřovalo, že skutečné „Sláva Bohu na výsostech“ a na zemi a lidem kolem sebe přeji odpuštění a radost. Pokud takto nežiji, jsou to pouze slova, která vyslovuji, a s mým životem se nic neděje. Pak nemohu Boha chválit. Ale cosi si říkám pro sebe, možná abych si splnil nějakou podivuhodnou povinnost. Tento chvalozpěv může být i podnětem pro osobní modlitbu a to tak, že každý řádek nebo slovo této modlitby v kancionálu mohu osobně okomentovat nebo rozšířit. Třeba: “Chválíme tě“, a mohu dodat, za co Boha chválím, stejně tak velebím a takto mohu pokračovat celým tímto hymnem až po „Amen.“

Sláva na výsostech Bohu je magnificat církve, magnificat každého z nás. Sláva na výsostech Bohu, to je řada slavnostních zvolání oslovujících Krista a Otce v Duchu Svatém. Kristus takto vstupuje do shromáždění své obce, která ho chce konkrétně oslovit, je připravena mu naslouchat a spolu s ním kráčet životem. Tento hymnus vychází z Lukášova evangelia, kdy při události narození Ježíše v Betlémě došlo k protržení ticha betlémské noci anděly, kteří se ukázali pastýřům a vzdávali chválu Bohu. Kdy Boží láska skrze narození Mesiáše přichází spasit lidi a darovat jim svoji lásku. Toto je úvodní zpěv.

Pak hymnus pokračuje adorací, kdy Boha opravdu adorujeme skrze slova: „Chválíme tě, klaníme se ti, oslavujeme tě, vzdáváme ti díky pro tvou velikou slávu.“ Skrze tato slova k Pánu jásáme, plesáme, adorujeme. Každé toto slovo může být názvem k jednotlivým blokům adorace, kterou můžeme udělat mimo mši svatou. Je to jakýsi vzor, jak adorovat eucharistického Krista.

Dál pak následuje oslovení: „Pane a Bože, nebeský Králi, Bože Otče všemohoucí.“ Je to oslovení Boha Otce, které je oslovením v plnosti. Skrze toto oslovení se můžeme na Boha obracet kterýkoliv den a jakoukoliv prosbou. Otec si nás nenechává pro sebe. Ale hned nás obrací ke svému Synu. Krásně vidíme, že člověk skrze Krista dostává všechny božské tituly. Je to Pán, jednorozený Syn, Beránek, Syn Otce, Spasitel, který sedí po pravici Otce a smilovává se nad námi. Pak následuje další invokace, ve které se zrcadlí naše hříšnost, to že bez Boha jsem doslova chuďátko, které se zde plahočí, a to je řečeno v invokaci „ty, který snímáš hříchy světa“. Tento hymnus vrcholí slavnostním zvoláním: „Ty jediný jsi svatý, ty jediný jsi Pán, ty jediný jsi svrchovaný.“

Když shrneme tento hymnus, vyvstane nám několik bodů:

• hymnus andělů při Kristově narození a oznámení této události pastýřům;
• oslava Otce a jeho Syna Ježíše, skrze Ducha Svatého;
• litanie ke Kristu s trojičným zakončením;
• slova, která můžeme využít při adoraci eucharistického Krista;
• může v něm být vyjádřen můj osobní vztah k Bohu;
• je to pozvání Boha, kdy mohu vstoupit do Božího jednání vůči člověku;
• všechno je zabaleno do lásky a tou láskou je Bůh, který se daruje a on nás chce naučit tuto lásku objevit a milovat jeho i lidi.

Hymnus nás vychovává k opravdové lásce, přijetí všech dober od Pána, zapomínat na sebe a tuto lásku, kterou přijímám do svého srdce, darovat všem kolem sebe.   

Vstupní modlitba

Této modlitbě se říká také collecta. Je to poslední část vstupního obřadu. Kněz jako předsedající bohoslužebnému shromáždění zve všechny přítomné skrze oslovení: „Modleme se“ k modlitbě. Všichni v té chvilce ticha by si měli uvědomit, že stojí před tváří Boží a mám si připravit alespoň jednu konkrétní prosbu, kterou mám vůči Bohu. Zde se mohou přednést moje vlastní úmysly. Kněz potom všechny tyto úmysly shrne do vstupní modlitby. Do této chvíle šlo o to, aby se věřící, kteří přišli na slavení mše svaté, shromáždili, dali se dohromady, očistili se, sjednotili své myšlenky, city, pohledy, chválili Boha skrze hymny „Pane, smiluj se“ a „Sláva na výsostech Bohu“, a vlastně se připravili k naslouchání Božímu slovu. Toto všechno je úvod, nebo můžeme říci uvedení do mše svaté. K výzvě „modleme se“ můžeme ještě říci, že je to pokyn, abych si udělal místo v srdci pro Kristovu modlitbu, aby se ke mně jeho slovo skutečně dostalo. Jak vyplňujeme toto krátké ticho, které následuje po tomto oslovení? Vím, co mám dělat? Jde o vnitřní ztišení, dát pryč vše, co mě zahlcuje, a oslovit Boha konkrétní prosbou. Mám se s ním skutečně setkat, nalézt ho, doslova stanout před Kristem v jeho domě s postojem: „Zde jsem, Pane“. Je to skutečně modlitba a je třeba myslet srdcem. Jde o cestu k Bohu, aby byl u něho a mohl s ním hovořit, to je modlit se. Nejde pouze o ta slova, ale o to, že se dívám na svého Pána a on se dívá na mne. Učme se při mši doslova vychutnat tuto chvíli soukromé i společné modlitby, kterou kněz uzavírá vstupní modlitbou. Tato vstupní modlitba nám také má připomínat, že modlitba je potřebná pro můj život. V této modlitbě je vždy vyjádřena stěžejní myšlenka z liturgie toho dne. Má to být také moje upřímné, živé, vlastní oslovení Boha. Jde o to, aby se mše svatá stala jednou velkou chválou Boha Otce. V této modlitbě je vyjádřena hlavní myšlenka svátku či neděle. Je tam shrnuto Boží slovo z liturgických čtení pro daný den. Proto pozorně naslouchejme. Máme se s touto modlitbou doslova ztotožnit. Kněz tuto modlitbu říká i místo nás – tvým jménem. Tato modlitba vždy také končí delší formulí a to „skrze tvého Syna, Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny veky věků.“ Tím se jasně naznačuje struktura liturgické modlitby: Vždy se obrací na Boha Otce skrze jeho Syna, který je prostředník mezi Bohem a člověkem v Duchu Svatém. Takto zřetelně je to ještě řečeno při závěrečné doxologii, kterou končí každá eucharistická modlitba. Takže vstupní modlitba začíná oslovením, tichem, kdy se máme soustředit k prosbě, k oslovení Boha. Tyto soukromé modlitby kněz shrne do hlavní myšlenky dne a dá Bohu skrze oslovení Otce, Syna a Ducha Svatého. Tato vstupní modlitba je stejná i v denní modlitbě církve, tj. breviáři při ranních a večerních chválách. Takže tato vstupní modlitba při mši svaté toho dne připojuje jakoby všechny modlitby církve, sjednocuje je a odevzdává Bohu.

Text katecheze

Prezentace katecheze (ppt); Prezentace katecheze (pdf)

Kartička barevně; Kartička černobíle