18. Rozjímání (meditace) (KKC, čl. 2705 - 2708)
Rozjímání (meditace) je modlitební uvažování, především na základě Božího slova v Písmu svatém (ale může vycházet také z jiných duchovních textů). Rozjímání uvádí v činnost myšlení, představivost, city, touhu, aby prohloubilo naši víru, obrátilo naše srdce a posílilo naši vůli následovat Krista. Je přípravnou etapou ke spojení s Pánem v lásce. Podstatou této modlitby je hledání a uvažování, kdy člověk pátrá po Boží vůli, znamení a přítomnosti.
Každý člověk přemýšlí nad tím, co slyší (a možná někdy i nad tím, co říká:-)), tedy medituje. Je docela přirozené, že uvažujeme o slovech modliteb, když je recitujeme. Meditace ale není o tom, že se zastavíme pouze u rozumových úvah. To by bylo studium a ne modlitba. V meditaci se snažíme přemýšlet prakticky. Pokoušíme se pochopit z textu, který čteme, jaké důsledky má jeho dopad na můj život. Co mi říká do budoucnosti, popřípadě jakou dává odpověď na moji minulost. Co by mi pomohlo, kdybych rozuměl všemu, co se čte v evangeliu, co říká Ježíš, pokud bych neměl úmysl podle toho žít?
Výraz „meditovat“ – hebrejsky hagah znamená bručet, šeptat, vyslovovat polohlasitě. Židé tento hagah užívají při čtení Tóry; věděli při tom, že text je zapsaným zjevením Boží vůle. A právě biblická meditace si klade za cíl vůli Boží poznat, aby ji člověk mohl uskutečňovat, podle ní žít a popřípadě plánovat, rozhodovat se. Latinský výraz meditatio mluví o cvičení, opakování, při kterém si člověk ukládá do své paměti myšlenku skrze slovo. Zde nejde pouze o pochopení toho, co říká text, ale o prožívání tohoto textu, se kterým se postupně ztotožňuji. Při rozjímání (meditaci) jde o to, aby se čtené slovo „vtělilo“ do mého života a proměňovalo ho. První církevní otcové říkali, že takto meditující člověk pojídá Boží slovo. Jde skutečně o činnost duchovní. Už ve starověku rozjímání znamenalo, že čtu text nebo je mi tento text předčítán, já se ho učím nazpaměť a toto slovo mě skutečně proměňuje. Křesťané vnímali, že rozjímání prochází skrze ústa, která toto slovo pronáší, ukládá se v paměti, která ho uchopí, skrze rozum pochopíme smysl a svou vůlí ono rozjímání toužím naplnit skrze konkrétní skutek. Rozjímání má vést ke spojení mezi tělem, životem a rozjímaným textem.
Křesťanské rozjímání vycházelo v raném křesťanství z Písma svatého. Byly to první texty evangelistů, listy apoštolů, které byly předčítány v křesťanských obcích, nebo ti, kteří uměli číst, si je sami četli. Oni nad nimi meditovali – tak jak jsme si ukázali výše - a tyto texty uskutečňovali ve svém životě. Takřka je znali zpaměti. Později, jak se křesťanství rozšiřovalo po tehdejším světě, se od tohoto postupu meditace ustoupilo. Místo Písma svatého se užívaly různé texty svatých nebo jiná duchovní literatura. A zvlášť pak v baroku se rozmohly rozmanité meditační formy, které byly propracované do detailů, až meditujícího člověka takřka izolovali od ostatních. Vznikala různá bratrstva, meditační školy, celý meditační proces upadl do složité vyumělkovanosti. Až se z rozjímání stalo psychologické cvičení.
Rozjímání ve své podstatě tedy vychází z četby, ale rozvíjí se a dorůstá k modlitbě a ztotožnění se s Bohem. Typickým příkladem rozjímavé modlitby je lectio divina. Tato modlitba se skládá z několika částí:
1. Pros o Ducha Svatého
2. Naslouchej Bohu skrze četbu textu: čti pozorně, pomalu, vícekrát. Naslouchej textu celým svým srdcem i rozumem.
3. Přemýšlej o přečteném textu. Pomoci ti mohou různé komentáře a výklady.
4. Odpověz Bohu: díky, chvály, prosby.
5. Uchovej si toto slovo ve svém srdci.
Tento druh rozjímavé modlitby vzešel z klášterů a rozšířil se mezi laiky. I dnes je velmi doporučován k osobnímu rozjímání, osobní modlitbě.
Při rozjímání jde o duchovní kroky, které inspiruje Duch Svatý a uskutečňuje je člověk, skrze své tělo a mysl. Všechno má svůj začátek v naslouchání slovu, které nás uvádí k odpovědi. Svou odpověď dáváme Bohu jak v modlitbě, tak v životě, když vnímáme a přijímáme jeho vůli právě skrze slovo Písma, které čteme.
Rozjímání je především hledání. Člověk se snaží pochopit proč a jak vést křesťanský život. Hledám, co Bůh po mě žádá, protože mě má rád, a hledám, protože ho chci mít také rád. Jistě, to vyžaduje určitou pozornost, spíše soustředění, které je v dnešní době velmi těžké uskutečňovat. Existují různé praktické věci, které nám pomáhají ukáznit se, soustředit se. (Je těžké zde uvádět obecné věci, doporučujeme si o tomto popovídat v každé katechetické skupince samostatně. Odpověď nám dá kněz, katecheta nebo animátor ve farnosti.)
Při rozjímání se také ukazuje, jaká je moje víra a pokora vůči Bohu. Protože to jsou okamžiky, kdy Duch Svatý se mnou skutečně hýbe a já docházím k rozlišování, které po mě chce konkrétní kroky v mém životě. Buď začínám postupně rozlišovat, a tím se proměňuji, nebo se zastavím v půli cesty a více a více se namáhám, aby moje rozjímání bylo stále přesvědčivé. Pokud je ovšem vůlí nedotáhnu ke konkrétnímu kroku v životě, pak raději od rozjímání uteču, protože je pro mě obtížné. Nevydržím. Doporučujeme modlit se tímto způsobem také ve společenstvích, scházet se ve farnosti a učit se rozjímat. Tato modlitba není původně soukromá, ale vychází z klášterů, kde se vždy modlilo více lidí pohromadě.
Nejjednodušším rozjímáním je, když si například sednu nebo kleknu a dívám se na kříž. Skrze tento pohled přicházejí myšlenky. Nepotřebuji žádný text, pouze se dívám a přemýšlím o ukřižovaném Kristu. Takové rozjímání může trvat např. několik minut. Rozjímáním můžeme také nazvat modlitbu křížové cesty. Jak vypadá? U každého zastavení jde o úvodní pozdrav (píseň) a pak slyšíme slova, která nám popisují jednotlivá zastavení, nebo si je čteme. V mysli se nám oživená událost odehrává a přemýšlíme nad jejím významem a propojením s našim životem. Na závěr každého zastavení bývá krátká modlitba jako odpověď na krátké rozjímání. Něco podobného se děje vždy i nad konkrétním biblickým příběhem, kdy si tento příběh přečtu, pak v duchu tyto události vidím, prožívám je, uvažuji, co se vlastně v tom příběhu stalo. Potom uvažuji, jak já budu reagovat na to, co na mě z textu zapůsobilo a pomodlím se v závěru modlitbu – hovořím s Bohem skrze daný text. Rovněž tímto rozjímáním můžeme nazvat o Vánocích náš pobyt u jesliček nebo o Velikonocích u Božího hrobu.
Dobře rozjímat se nenaučím během jednoho týdne nebo jednoho měsíce. Rozjímání je třeba se trpělivě učit. A ve chvíli, kdy si člověk myslí, že už to umí, zjistí, že je právě na začátku. Během doby, kdy rozjímám – tímto způsobem jsem s Bohem, dovoluji Bohu vstupovat do mého života - jde o věrnost tomuto způsobu modlitby. V člověku musí být určitým způsobem hlad po pravdě, po tom, abych žil podle evangelia. Rozjímavá modlitba je pro život věřícího člověka velkým obohacením. Můžeme skrze ni lépe rozumět Písmu svatému, lépe je aplikovat na svůj život, také díky rozjímavé modlitbě lépe rozumím sám sobě, více se otevírám Bohu a důvěřuji mu. Člověk si pak užívá více radosti a pokoje a tuto radost a pokoj může zřetelněji kolem sebe rozdávat, protože ví, kde je jeho jistota: vztah já a Bůh; a ne, co o mě říkají lidé.
Text katecheze (doc);
Prezentace katecheze (ppt); Prezentace katecheze (pdf);
Kartička barevně; Kartička černobíle