18. Modlitba v Hospodinově domě: Anna, Samuel a David (KKC 2578- 2580)

Úvodní modlitba:

Jako úvodní modlitbu můžeme společně recitovat Annin chvalozpěv (viz níže) a po té, co animátor vysvětlí, že se jedná o poezii s obrazným pojmenováním, se můžete společně zamyslet nad významem této modlitby - básně.

Annin chvalozpěv

   Tu se Anna takto modlila:

„Mé srdce jásá v Jahvovi,

můj roh se pozvedá v mém Bohu,

má ústa jsou doširoka otevřena proti mým nepřátelům,

neboť se raduji z tvé pomoci.

Nikdo není Svatý jako Jahve,

(neboť kromě tebe není nikdo),

není skály, jako je náš Bůh.

Přestaňte s těmi zpupnými řečmi,

ať z vašich úst nevychází nadutost.

Bůh hlubokého vědění, toť Jahve,

na něm je, aby vážil skutky.

Luk mocného je zlomen,

leč slábnoucí jsou opásáni silou.

Sytí se dávají najímat za chléb

a hladoví přestávají pracovat.

Neplodná rodí sedmkrát,

leč matka četných dětí uvadá.

Smrt i život dává Jahve,

on dává sestoupit do šeolu a vyjít z něho.

Ochuzuje a obohacuje Jahve,

on ponižuje a také povyšuje.

On vyprošťuje slabého z prachu,

chudáka pozvedá ze smetiště,

aby jim dal zasednout se vznešenými

a vykázal jim čestnou stolici;

neboť sloupy země jsou Jahvovy,

on na ně položil svět.

On střeží krok svých věrných,

leč zlovolníci mizí v tmách

(neboť silou člověk nezvítězí).

Jahve, jeho nepřátelé jsou roztříštěni,

Nejvyšší hřímá na nebesích.

Jahve soudí končiny země,

dává sílu svému Králi,

vyvyšuje zdatnost svého Pomazaného.“ (1 Sam 2,1-10)

Ve Starém zákoně najdeme mnoho scén, které se staly předobrazem modlitby. I když Izrael žije v zaslíbené zemi a již neputuje, ale stává se z něho usedlý národ, náboženská tradice jej  vybízí stále k putování. Musí putovat do Silo, později do Jeruzaléma, tzn. na místa setkání mezi Izraelem a Hospodinem. Putují na místo, kde přebývá schrána úmluvy. A tam předkládají své prosby, díky, tam se modlí. Například Anna, manželka Elkany, která nemůže mít děti, prosí Hospodina ve svatyni v Silo, aby jí dítě daroval, (1 Sam, 1, 1-18) a tato Anna také zpívá Bohu děkovnou píseň za syna Samuela, jehož si od Boha vyprosila. Nejen příklad této biblické postavy Anny, ale i celé řady dalších biblických postav - Judit, Tóbit (kniha Tobijáš), tři muži v rozpálené peci (Přídavky k Danielovi), Zuzana, apod. (V těchto příbězích všude sledujeme, že po Božím zásahu, který se udál na prosbu lidí, následuje modlitba díků, opakuje se zde struktura: prosba - vyplnění slibu – modlitba díků). Na těchto postavách můžeme vidět, že se vyplatí Bohu „si postěžovat“, vyplatí se, říci mu, co potřebujeme, a je-li to jeho vůle, ať mi pomůže, ať se náš plán ztotožní s plánem Božím a vede ke spáse. Anna si Samuela vyprosila v slzách, slíbila, že ho odevzdá Bohu.

Bůh volá Samuela

Mladý Samuel tedy sloužil před tváří Eliho Jahvovi; v té době se zřídkakdy stávalo, že by Jahve mluvil, vidění nebývala častá. Nu a jednoho dne ležel Eli ve svém pokoji - oči mu začínaly slábnout a už špatně viděl -, Boží lampa dosud nebyla zhasnuta a Samuel ležel v Jahvově svatyni, tam kde byla Boží archa. Jahve zavolal: „Samueli, Samueli!“ On odpověděl: „Tu jsem,“ a běžel k Elimu a řekl: „Tu jsem, přece jsi mě volal.“ – „Nevolal jsem tě,“ řekl Eli, „jdi si zase lehnout.“ Šel si lehnout. Jahve ho opět zavolal: „Samueli, Samueli!“ On vstal a šel k Elimu a řekl: „Tu jsem, přece jsi mě volal.“ – „Nevolal jsem tě, synu,“ řekl Eli, „jdi si zase lehnout.“ Samuel ještě neznal Jahva a Jahvovo slovo se mu dosud nezjevilo. Jahve opět zavolal Samuela, už potřetí. On vstal a šel k Elimu a řekl: „Tu jsem, přece jsi mě volal.“ Tu Eli pochopil, že hocha volá Jahve, a řekl Samuelovi: „Jdi si lehnout a zavolá-li někdo na tebe, řekneš: Mluv, Jahve, neboť tvůj služebník poslouchá,“ a Samuel si odešel lehnout na své místo.

Jahve přišel a byl tam. Zavolal jako předtím: „Samueli, Samueli!“ A Samuel odpověděl: „Mluv, neboť tvůj služebník poslouchá.“ Jahve Samuelovi řekl… (1 Sam 3,1-11.)

Samuel je chlapec zasvěcený Bohu, kterého Pán poprvé volá, když leží v jeho svatyni. Samuel neví, kdo to je, nezná Hospodinův hlas - pouze se umí modlit naučené modlitby, pouze umí v tichu čekat, neví, jak má odpovědět. Hospodin však zve Samuela dál. Ani my nemůžeme zůstat u modlitby, která se jenom odříká, ale musíme se naučit také v tichu naslouchat, abychom se mohli učit odpovídat a mohli Bohu jako Samuel, dát své ano: „Mluv, Hospodine, tvůj služebník naslouchá“.

V tichu k Samuelovi přichází Hospodinovo Slovo a on se pod vedením zkušenějšího Eliho učí odpovídat: „Mluv, neboť tvůj služebník naslouchá“. Tato odpověď znamená, že jsem připraven k souhlasné odpovědi, jsem připraven ke konkrétnímu skutku, který Bůh po mě žádá. Bůh vždycky žádá člověka pouze to, aby umožnil průchod Božího slova skrze něj nebo jeho Božího skutku skrze lidské konání. Samuel tím, že naslouchá Bohu, slyší jeho hlas a rozumí mu, může dál jeho slovo šířit. A už nemluví a nejedná on, ale Bůh skrze něho. Jsme pouze služebníky, skrze které Hospodina těší promlouvat ke druhým lidem. Bible říká, že od tohoto okamžiku Samuel rostl a Hospodin byl s ním. A nový prorok nenechal padnout k zemi nic z toho, co mu Bůh řekl.

Ticho před Hospodinem tedy není neplodné, ale vede k činům.

Ticho při modlitbě

Ticho má pro náš duchovní život nesmírnou hodnotu. Také úzce souvisí s činy a se slovy, která po něm následují. Existují různé formy ticha, avšak ticho, které je setkáním s Bohem, vede k vnitřnímu řádu a dává váhu našim slovům.

Prožívání tohoto ticha má tři základní etapy:
1. vnímavé ticho, kdy člověk prostřednictvím mlčení vytváří prostor pro setkání s Bohem (také s bližními a se sebou samým.) A nejenom setkání, ale i porozumění. Proto mlčení je nejzákladnějším předpokladem k tomu, abychom mohli slyšet a vést vnitřní dialog. Proto bychom si denně měli najít čas na to, abychom byli jenom sami se sebou před Bohem a pokoušeli se zachytit, co nám našeptává mysl a srdce.
2. Komunikace beze slov. V tichosti stát v přítomnosti člověka nám něco odhalí z jeho osobnosti. Toto platí i o přítomnosti Boha. Proto duchovní autoři doporučují, abychom se takto stavěli před Boha a často si uvědomovali jeho přítomnost. Při tom se máme snažit – nejlépe za doprovodu někoho zkušenějšího – porozumět tomu, co mi v podobě různých událostí a zážitků chce říci, jaký pocit ve mně vyvolávají jednotlivé události dne, když je vnímám s vědomím Boží přítomnosti.

3. Nové uspořádání myšlenek, nitra. Mlčení a vnitřní komunikace nás vedou k novým postojům. Proto je důležité s velkou pozorností kultivovat své vnitřní ticho. Protože takto se proměňují moje slova, skutky, moje nitro, celý člověk. Proměňují se na obraz Toho, před kým stojím.

David

Další důležitou biblickou postavou pro život z modlitby je David. David je mužem činu, je nejprve pastýřem, pak vojevůdcem a nakonec králem celého Izraele.

Některé obrazy z jeho života ukazují srdce otevřené Bohu - jako například scéna, kdy David tančí před archou úmluvy. Tančí před Hospodinem (2Sam 6,13-23) a je mu úplně jedno, co si o něm myslí ostatní. Nestydí se, když jeho žena Míkal považuje takové tančení před lidmi za nedůstojné. Právě toto místo, tento biblický příběh nám zdůrazňuje, že není jedno, kde se modlíme, není jedno, kde dojde k setkání s Hospodinem, a také není jedno, jak se u tohoto setkání tvářím, co prožívám ve svém srdci. Je rozdíl modlit se před svatostánkem, nebo doma ve svém pokoji. Je rozdíl modlit se ve společenství farnosti nebo někde sám v přírodě. Je rozdíl jestli mám otevřené srdce vůči Bohu a raduji se z tohoto setkání nebo toto setkání odbudu, protože nemám čas, nebo jsem naštvaný, že se zrovna teď musím modlit, nebo jsem tak unavený, že u modlitby usínám. David v tomto okamžiku vidí pouze Hospodina a místo, kde Hospodin přebývá – archu úmluvy. Vše ostatní je až na dalším místě.

Můžeme vidět také obrovský zármutek Davida po cizoložství s Batšebou a po vraždě jejího muže Uriáše, kdy David říká Hospodinu: Smiluj se nade mnou Bože, pro své velké milosrdenství, pro své velké slitování zahlaď mou nepravost … jen proti tobě jsem se prohřešil, spáchal jsem, co je pře d tebou zlé (Ž 51) David žil v Boží blízkosti. To ale vůbec neznamenalo, že by nemohl zhřešit, ba těžce zhřešit proti lásce Boží. David si svoji chybu uvědomuje. Je ve stálém dialogu s Bohem i díky proroku Nátanovi, který mu pomáhá obnovit jeho vztah k Hospodinu, a David činí pokání. Aby mohl zpět nastartovat svůj vztah s Bohem. Opět je to to, co se může stát každému člověku: to, že díky svým rozhodnutím ztratí Boha. Nevidí Boží lásku, ale pouze sebe. David přichází ke stánku úmluvy a prosí o odpuštění. Ví, že toto místo je posvátné. (2Sam 12,15-23.)

David je pomazaný Boží, jehož modlitba je skutečným přilnutím k Božím zaslíbením. V jeho rozhovorech s Hospodinem můžeme vidět důvěru, lásku a radost z toho, který je jediný Král a Pán.

Jeruzalémský chrám

David chtěl Hospodinu vystavět chrám. Hospodin však rozhodne, že David mu chrám nepostaví, že tak učiní až jeho syn Šalomoun. Tento chrám je pak domem modlitby. Modlitba posvěcení chrámu (1Král 8,10-61) se opírá o Boží zaslíbení, o jeho smlouvu, o jeho přítomnost uprostřed jeho lidu a o připomínku velkých Božích činů exodu. Král pozvedá ruce k nebi a prosí Hospodina za sebe, za všechen lid, za budoucí generace, za odpuštění jejich hříchů, a za jejich každodenní potřeby. Aby všechny národy věděly, že Hospodin je jediný Bůh a že pouze jemu patří srdce člověka.

Jeruzalémský chrám při jeho otevření naplnil oblak dýmu tak silně, že kněží dál nemohli konat svou službu a král Šalomoun říká: Bůh se rozhodl bydlet v tomto chrámě.  V této královské modlitbě máme vzor pro svou modlitbu, je dobře, když modlitbu začínám vždy tím, že velebím Pána, a ne tak, že první na něho vykřiknu své požadavky. Když začnu Boží chválou, uvědomím si tak okamžiky ve svém životě, kdy mi požehnal, kdy byl se mnou a já jsem si to uvědomil. Právě tyto okamžiky mu předkládám. Pak je dobré pokračovat určitou historií svého života. Potom otevřu své srdce Bohu tak, že mu ukážu své plány, své sny, po čem toužím, ale dám mu tolik prostoru, aby je mohl změnit nebo jinak nasměrovat. I David měl myšlenku postavit dům, ale když ji předložil Hospodinu, on mu řekne: Ty mi dům nepostavíš, ale až tvůj syn. A David poslechl. (2Sam 7,1-29.) To ale neznamená, že se David přestal o to zajímat. Sháněl materiál a připravoval lidi a podmínky pro stavbu chrámu, aby v okamžiku, kdy to bude chtít Bůh, mohla začít.

 Také uprostřed našich farností stojí „dům modlitby“, kde je při každé mši svaté velebeno Boží jméno, připomínají se velké Boží skutky a znějí zde prosby za nás farníky i celý svět. V tomto vědomí můžeme přijímat požehnání a oporu do svého i života, i ve chvílích, kdy fyzicky nemůžeme být na mši svaté přítomni.  

Anna, Samuel, David, všichni otevírali své srdce před Hospodinem v Hospodinově domě. Bible nám na jejich příkladech ukazuje, jak se modlitba Božího lidu rozvíjí právě ve stínu Božího stánku, archy úmluvy a později Božího chrámu. Všechny tyto biblické postavy hovořily s Hospodinem, protože chtěly, aby je Bůh navštívil a proměnil jejich lidské srdce. Jde o nutnou potřebu lidského srdce nechat se naplnit Boží láskou, abychom dokázali stále znovu začínat a byli neustále otevření naději pro budoucnost, kdy nás očekává Boží království.

Závěrečná modlitba:

Dnešní modlitba může probíhat v tichosti, ve tmě, při rozžaté svíčce nebo před svatostánkem, kdy se každý v duchu snaží otevřít své srdce před Hospodinem. Může si přitom pomoci částí z předchozí katecheze:  

V Šalomounově královské modlitbě máme vzor pro svou modlitbu. Je dobré, když modlitbu začínám tím, že velebím Pána, a ne tak, že na něj nejprve vykřiknu své požadavky. Když začnu Boží chválou, připomenu si tak okamžiky ve svém životě, kdy mi požehnal, kdy byl se mnou a já jsem si to uvědomil. Právě tyto okamžiky mu předkládám. Pak je dobré pokračovat určitou historií svého života. Potom otevřu své srdce Bohu tak, že mu ukážu své plány, své sny, po čem toužím, ale dám mu tolik prostoru, aby je mohl změnit nebo jinak nasměrovat.

Modlitba může začít společným zpěvem, či nějakou modlitbou, a končit opět zpěvem či požehnáním.

Text katecheze (doc);

Prezentace katecheze (ppt); Prezentace katecheze (pdf);

Kartička barevně; Kartička černobíle