17. Ústní modlitba (KKC, čl. 2700 - 2704)

Modlitba je hovor s Bohem. To je pravda. A ke každému rozhovoru potřebujeme ústa, jazyk, myšlenku a trochu srdce. Také Bůh hovoří k člověku svým slovem. Skrze slova pronášená v duchu, anebo nahlas, nabývá naše modlitba konkrétní formy. Určitě daleko důležitější než slova, která říkáme potichu nebo nahlas je, aby se moje srdce sjednocovalo s tím, co ze mě vychází. Sv. Jan Zlatoústý říká: „To, jestli bude naše modlitba vyslyšená, nezáleží na množství slov, ale na vroucnosti naší duše.“ Ústní modlitba je skutečně nezbytnou složkou křesťanského života. Při modlitbě se nemáme pouze oddávat zbožným myšlenkám, popřípadě zbožným vzdechům, měli bychom vyslovit všechno, co máme na srdci a přednést to Bohu. Ať je to nářek, stěžování si, vztek, tak i prosbu, chválu, dík, radost, jásot.

První modlitby, které jsme se v mládí naučili, byly staré texty, které najdeme v evangeliích, ať je to Otče náš, Zdrávas Maria atd. Říkáme slova, která dal dohromady někdo jiný. Ať to byl Ježíš nebo Alžběta a jiní. My jsme si skrze modlitbu tato slova přivlastnili a ona se stala našimi slovy. Vyslovujeme je ústy, nahlas nebo potichu, a proto této modlitbě říkáme ústní modlitba. Ústy mluvíme k lidem, aby nás slyšeli. Můžeme ovšem namítnout, že Bůh mluví do srdce a už dopředu ví, co řekneme, takže modlit nahlas se už nemusíme. Známe to ze mše svaté, kdy kněz řekne Pán s vámi a slyšíme ticho, nebo sotva znatelnou odpověď. Je to tak lepší? Malé dítě se učí mluvit jak? Opakuje slova po mamince, po tatínkovi. Opakuje to, co říkají druzí. Teprve až později dokáže skládat vlastní slova, věty, myšlenky. Modlitba je rozhovor s Bohem, na který nejsme zvyklí z denního života. Proto je dobré napodobovat jiné, kteří to už umí. Modlitby, které jsme se naučili od druhých, vyjadřují zážitky v styku s Bohem. Např. Ježíš se styku se svým Otcem (modlitba Otče náš), nebo svatí, kteří napsali konkrétní modlitby (např. Zdrávas královno).

Proč je dobré myšlenku, která míří k Bohu, vyslovovat nahlas? Proč ji neříkat jenom v duchu? Když se modlím nahlas, jsem já sám více pozorný, jsem do modlitby více zapojený. Je dobře, když nezůstane jenom u modlitby v duchu, ale modlím se nahlas a lépe je, kdy se přitom dívám na kříž, obraz nebo rozžatou svíci a pak si o tom s někým (s knězem, s dalšími lidmi, kteří se modlí) povídám. Takto se celý zapojuji do modlitby a svou modlitbu rozvíjím dál. Jistě každý z nás udělal tu zkušenost, že se třeba i modlíme nahlas, ústa vyslovují slova, ale myšlenka jde úplně někde jinde. S nesoustředěností máme zkušenost všichni. A týká se i modlitby. Nebojme se toho, že nám myšlenky utíkají. Je třeba se vrátit trpělivě k textu, k myšlence, která nám utekla. Je to pouze otázka cviku a také otázka lásky. Čím více mě to baví a mám to rád, tím méně mi myšlenky utíkají.

I ústní modlitby může být mnoho. Jak to udělat, aby slov nebylo moc? Sv. Tomáš Akvinský říká, že jídla jíme tolik, kolik stačíme strávit a kolik prospívá k životu. Zrovna tak i ústní modlitba se měří dávkou toho, kolik jsem schopen zužitkovat, proto nemá smysl odříkávat tolik modliteb, že mě to unavuje, myšlenky neustále někam utíkají a já se pouze trápím. Už jsme si řekli v minulé katechezi, že je dobré při ranní a večerní modlitbě různě proměňovat formy po dohodě s duchovním doprovázením. Tak i modlitby v církvi vznikají a zanikají. Některé se opráší po staletích a znovu se začnou užívat. Jiné se stanou součástí liturgie, jiné patří spíše k soukromým modlitbám. Jde vždy o osobní výběr, o dané období, které prožívám a na které reaguji. Pokud bychom měli ústní modlitby nějakým způsobem seřadit, na první místo určitě patří Otče nás. Protože je to modlitba, kterou nás naučil sám Ježíš. Pak žalmy, protože jsou z Písma svatého. Je v nich tisíciletá zkušenost jak SZ tak NZ, až potom následují liturgické texty, protože vycházejí ze života církve.

K ústní modlitbě patří také zpěv a hudba, které prohlubují myšlenku a dávají jí proniknout do srdce. Většina z nás zná to rčení. Kdo zpívá, modlí se dvakrát. Ale i hudba a text musí tvořit jednotu s mým srdcem a s mým osobním vztahem k Bohu. Je celá řada písní, nejenom z kancionálu, ale také z Koinonie, Hosany nebo zpěvníků komunit, které můžeme zpívat nebo také používat jako text k osobní modlitbě.

Vrcholem ústní modlitby je moje účast na mši sv. Tady se rozehraje celá škála typů modlitby. Střelná modlitba, modlitba vlastními slovy, ve skrytosti, mezi řádky textů, které slyším, společná ústní modlitba, zcela zřetelná modlitba nahlas nebo zpívaná, zvláště intenzívní tehdy, když kněz říká tělo Kristovo a já odpovídám: Amen. Každá odpověď v dialogu s knězem při mši sv. je odpověď celého shromáždění, ale také je to moje osobní ústní modlitba.

Potřeba ústní modlitby souvisí také s tím, že jsme tělo a duch. Proto se nemůže modlit jenom duch, ale tělo a duch dohromady. Půdou, z níž naše modlitba vyrůstá, je klid, ticho, mlčení. Ale aby mohla růst dál, je třeba začít užívat slova. Když jsme se narodili, ze všeho nejdřív jsme se projevovali křikem. A maminka na nás začala mluvit. Každý člověk se narodil s řečí a do řeči, s její potřebou. Vyrůstá v ní a je jí ovlivňován. Řeč, slova, proniká ke kořenům osobního života. Člověk skrze svá ústa myslí, cítí, prostřednictvím slov se stýká s lidmi, učí se rozumět věcem a užívat jich. Formulovanou řečí se stává člověk člověkem. To platí i pro modlitbu.

Řekli jsme si, že nejprve Bůh oslovil člověka. Protože jsme bytostmi tělesnými i duchovními, promlouvá k nám Bůh skrze naše smysly a my takto zase odpovídáme. Vnitřní modlitba se chce projevit, vyjádřit vnějškově. Setkání s Bohem, které probíhá v srdci člověka, , nemůže stačit k vyjádření mého vnitřního já, jelikož Bůh je nekonečný a neohraničitelný. Toto setkání touží vyjít na světlo, chce se vyjádřit, sloužit, hovořit, žít.

V dnešní době se nám může zdát, že na spontánní a svobodnou modlitbu, která z nás vychází, pohlížíme jako na pravdivější, zbožnější a svatější než na modlitbu naučenou, předem zformulovanou. Někdy si při modlitbě vlastními slovy myslíme, že to je moje modlitba a jsme na ni patřičně hrdí. Ovšem je třeba si skromně přiznat, že i když aktuálně skládám, tvořím text svojí modlitby sám, tak ji z větší části přijímám odjinud, od druhých lidí, které jsem dříve slyšel modlit se, z různých textů, ze mše svaté.

Jistě, naučeným modlitbám hrozí, že se mohou stát kolovrátkem, mechanickým odříkáváním. To ale nesvědčí proti ponoření se do známých modliteb. „Otče náš“ každý z nás zná. Tato modlitba nám byla předem dána a všichni ji důvěrně známe. Někdo protestuje, proč se má pořád modlit ten Otče náš. Ale když je mi v životě nejhůř, ocitnu se v krajní životní situaci, tak po čem sáhnu? Po střelné modlitbě: Bože, pomoz! Nebo vyslovím slova modlitby Otče náš. V těchto okamžicích, ale nejen v těch vyhrocených, i v těch běžných, když se začínám nahlas, vnějškově modlit, stane se má modlitba vnitřní modlitbou srdce. Jsem v srdci církve.

Text modlitby vyslovený skrze ústa, působí zpětně na srdce modlícího se člověka a formuje nás k dobrému. Protože platí i opak, zneužití slov modlitby k osobním cílům, ke zlému, věnujme slovům modlitby, která vyslovujeme, skutečně pozornost. Učme se, hledejme, ptejme se.

Modlitba k Duchu Svatému:

Dýchej ve mně Duchu svatý, abych svatě myslel!

Pobízej mě, Duchu svatý, abych svatě jednal!

Nadchni mě, Duchu svatý, abych svatost miloval!

Posiluj mě, Duchu svatý, abych svatost ochraňoval!

Ochraňuj mě, Duchu svatý, abych svatost nikdy neztratil!

(sv. Augustin) 

Text katecheze (doc);

Prezentace katecheze (ppt); Prezentace katecheze (pdf);

Kartička barevně; Kartička černobíle