Úvod > 17. Události u hory Sinaj (KKC 2577)

17. Události u hory Sinaj (KKC 2577)

15.09.2016 11:08

Úvodní modlitba:

Můžete si rozsvítit svíci – znamení zmrtvýchvstalého Krista, nechat ji kolovat a ten, kdo ji právě drží, se může nahlas nebo potichu vlastními slovy pomodlit. Pak předá svíci sousedovi.

Mojžíš plně důvěřoval Bohu a odevzdal se mu cele do služby. Měl k Bohu opravdový důvěrný vztah. Hospodin k němu promlouval a Mojžíš mu rozuměl. Jako když člověk mluví se svým přítelem, kterého si váží a těší se na něj. Před tím, než Mojžíš začal jednat nebo cokoliv říkat lidu, odcházel do ústraní a tam se modlil. Proto je jeho modlitba vzorem rozjímavé modlitby, ale také modlitby přímluvné. Modlit se znamená myslet s láskou. Je to pozornost duše zaměřené na Boha. Čím více Boha milujeme, tím lépe se modlíme. A toto můžeme pozorovat také u modlitby Mojžíše.

Izrael po vyjití z Egypta putuje pouští. Mojžíš se modlí – komunikuje s Hospodinem – vede lid a prosí za něj: Prosí o pokrm, když mají hlad, prosí o vodu, když nemají,co pít, prosí za ně v boji, když je napadnou nepřátelé. Tato jeho úloha však nejlépe vyniká tehdy, když lid pod horou Sinaj žádá po Áronovi, aby odlil zlatého býčka. A to ve chvíli, kdy Hospodin uzavřel s Izraelem smlouvu o tom, že Izrael je skutečně vyvoleným národem. Hospodin je bude chránit a žehnat jim. Lid jednomyslně souhlasí s tím, že bude dodržovat tuto smlouvu. Poté Mojžíš odchází na horu pro desky Zákona. Lid mezitím Hospodina zrazuje – porušuje smlouvu.

Izraelský lid má tábor dole - pod horou. Lidé v táboře mají vše pro svoji obživu, prožívají světskou radost a pohodlí. Naproti tomu Mojžíš vystupuje na horu, musí při tom vynaložit určitou námahu, aby vystoupil až na vrchol hory. Zde na hoře se 40 dní a nocí postí. Čtyřicet dní v bibli znamená plnost zkušenosti. Půst ukazuje na to, že život pochází od Boha a on jej udržuje. Lid v táboře přijímá potravu, která jej živí. Tuto potravu si připravuje sám. Když se Mojžíš postí, vyznává Bohu, že je živ nejenom chlebem, ale každým slovem, které vychází z Hospodinových úst. Zříkat se jídla v tomto smyslu dostává náboženský význam. Postem se chce očistit a připravit pro dar Zákona, který má být zdrojem života pro něho i jeho národ. Tento Boží zákon živí srdce člověka duchovní stravou a umožňuje uzavřít smlouvu s Hospodinem, kdy Bůh slibuje svému lidu ochranu a požehnání.

Půst nepatří jenom k Popeleční středě nebo Velkému pátku. Půst je součástí života křesťana. Půst je prostředkem očištění, vnitřního sjednocení, projevem pokání a cesty k vnitřní svobodě, je projevem touhy po Bohu, pokory před Bohem a ve spojení s prosebnou modlitbou i projevem lásky k druhým. Půst má být vždy doprovázen modlitbou, ale také vztahem k druhým lidem (tzn. že půst ze mě nemůže udělat nevrlého člověka). Půst neznamená nejíst pouze maso, postit se můžeme různými způsoby. Postit se můžeme například tak, že neřeknu, všechno, co mě napadá: kritika, lamentování, výčitky, poučování…, ustoupím od svého nápadu ve prospěch nápadu někoho jiného … nebudu tolik času trávit u televize, surfováním po internetu, neužitečným tlacháním… Postit se znamená z lásky k Bohu se ovládat, krotit své pudy, vášně tak, aby přestalo mluvit moje ego, aby se vytvořil prostor pro naslouchání Bohu.

Hospodin na vrcholu hory odevzdává Mojžíšovi Zákon. Dole pod horou lid Hospodina zrazuje. Nechtějí už čekat na nepřítomného prostředníka. Žádají od Árona: udělej nám boha. Jsou unaveni cestou s neviditelným Bohem. A když prostředník mezi člověkem a Bohem – Mojžíš – zmizí, žádá tento lid hmatatelnou, dotknutelnou přítomnost Hospodina. V býčkovi, kterého odlil z kovu Áron, nachází konkrétního, smysly uchopitelného, manipulovatelného boha.

Tato pokušení se vyskytují u věřícího člověka takřka nepřetržitě. Uhýbáme před božským tajemstvím. Vytváříme si sobě vlastního boha. Chceme Boha dostat do svých vlastních témat a své velikosti, do svých plánů. Právě při události, která se děje pod horou Sinaj, můžeme vidět pošetilost a marnost tohoto nároku.

Hospodin na to reaguje tak, že přikazuje Mojžíšovi, aby sestoupil z hory, a zároveň mu říká, čeho se lid dopustil. Podobně jako když Abrahámovi říká, co se stane se Sodomou a Gomorou. Říká, aby mu nebránil, ať vzplane jeho hněv a vyhubí je. Právě slova „nebraň mi, ať vzplane můj hněv“ byla řečena proto, aby Mojžíš zasáhnul a požádal Hospodina, aby to nedělal. A tím vyšlo najevo, že Božím přáním je vždycky spása. Stejně jako v případě Sodomy a Gomory, tak i pod horou Sinaj ukazuje na závažnost spáchaného hříchu. Opět se ukazuje, že zlo musí být potrestáno, zlo musí být zničeno. A zde se projevuje se Mojžíšova přímluva, díky které Pán odpouští. Avšak odpouští těm, kteří uznají svou vinu a litují. Pouze ten, kdo uzná a odmítne hřích a zlo, kdo lituje svého provinění, může přijmout odpuštění, a takto také dovolí Bohu, aby v něm působil, nechává se od něj přetvořit. Právě přímluvná modlitba umožňuje Božímu milosrdenství, aby vstupovalo do srdcí lidí a proměňovalo je. Mojžíšova prosebná modlitba se soustředí na věrnost a milost Hospodina.

Ukazuje na sliby dané praotcům, připomíná sliby, které dostal sám Mojžíš od Hospodina. Tak i my, když se modlíme, nezapomínejme na svůj křest, na zaslíbení, které jsme dostali (křtem jsme se stali Božími dětmi, kdy stejně jako vyvolený národ, máme Boží příslib, že se o nás bude starat, že nás bude chránit) na svátost biřmování a opět na přísliby, které jsme při něm dostali (Pán Ježíš slibuje apoštolům Ducha Svatého jako Přímluvce, jako toho, kdo je uvede do plné pravdy, povede je, bude vyučovat, dává pomazání k novým službám a úkolům). Nezapomínejme na svátosti smíření (v níž nám jsou odpuštěny hříchy a získáváme v ní posilu do dalších duchovních bojů, obnovuje se náš vztah, naše společenství s Bohem) a eucharistii (v němž k nám přichází Pán Ježíš, aby v nás a skrze nás působil). Započaté dílo spásy musí být přece dokončeno.

Mojžíš prožil konkrétní zkušenost s Bohem spásy. Byl vyslán jako prostředník Božího vysvobození z otroctví, nyní předkládá Hospodinu vše, čím prochází. Dělá si starosti o lid, který mu byl svěřen, ale také mu velmi leží na srdci Boží čest a sláva, kterou již tak důvěrně zná. Když se přimlouvá, chce, aby byl člověk – lid zachráněn, ale také proto, že chce, aby takto byl Bůh oslaven. Může se takto přimlouvat jen díky tomu, že zná Boží lásku, milosrdenství a věrnost. Láska k Bohu a láska k lidem se v přímluvné modlitbě vzájemně prostupují, jsou neoddělitelné. Mojžíš, přímluvce, je člověk mezi těmito dvěma láskami, které v modlitbě vytvářejí jedinou touhu po dobru, pokoji a lásce.

„Když se Mojžíš přiblížil k táboru a uviděl býčka i tance, vzplanul hněvem, odhodil desky (desatera) z rukou a pod tou horou je roztříštil. Potom vzal býčka, kterého udělali a spálil ho v ohni, rozemlel na prach, nasypal do vody a dal pít Izraelitům.“ (Ex 32,19n)

Rozbití desek desatera se stává gestem symbolizujícím přerušení smlouvy, k němuž došlo ze strany lidu, protože si vytvořili svého boha, vlastní modlitby, své nové rituály. Nepotřebovali neviditelného Boha. Vidíme absolutní bezmocnost býčka, který je udělán lidskýma rukama, vůči Mojžíšovu hněvu. Co bylo uděláno člověkem, je zničeno. Opět se objevuje na scéně voda jako očišťující symbol. Lidé v táboře ztratili vzájemnou soudržnost a jednotu. Vytratila se vlastní náboženská opora, zmizela věrnost a objevila se vzpurnost.

A Mojžíš opět vystupuje k Hospodinu, aby vyprosil usmíření pro lid, a nabízí jako oběť sám sebe. Mojžíš po Hospodinu žádá, aby se ukázal silnějším než hřích a smrt a svou intenzivní modlitbou toto Boží rozhodnutí pomůže uskutečnit. Mojžíš se sjednocuje se svým lidem a touží pouze po spáse, kterou si přeje sám Bůh. Mojžíš se nedívá vůbec sám na sebe, ale vidí lid, jeho hřích a jeho vinu bere na sebe i se všemi jeho důsledky. A když přišel na horu po zničení zlatého telete, aby znovu vyprošoval Izraeli spásu, říká: „Můžeš ještě smazat jejich hřích? Jestliže ne, vymaž mě ze své knihy, kterou píšeš.“ Mojžíš stojí na vrcholu hory tváří v tvář Hospodinu jako přímluvce za lid a nabízí sám sebe: „Vymaž mne“.

Církevní otcové zde vidí předobraz Krista, který na kříži skutečně stojí před Bohem, nejen jako přítel, ale jako Syn. A On nejenom, že nabízí: „Vymaž mne!“ On se svým probodnutým srdcem nechává vymazat. Stává se, jak říká sv. Pavel, hříchem. (srov. 2 Kor 5,21.) Nese na sobě naše hříchy, aby nás spasil. Jeho přímluva je nejenom solidaritou, ale ztotožněním se s námi. Každého z nás nese ve svém těle. Toto vše je dílo spásy, skrze odpuštění, které přetváří a obnovuje. Nebojme se přímluvné modlitby za druhé. Tím připravujeme cestu Bohu do srdcí lidí, kteří se vůči němu otočili zády. Bůh se raduje z naší pomoci, když mu pomáháme přetvářet srdce druhých. Tím se spolupodílíme na dějinách spásy. K tomuto jsme pozvání a Bůh s námi počítá. Skrze náš křest, biřmování a přijímání eucharistie do našeho srdce a do našeho života.

Závěrečná modlitba: Bůh na každé negativum odpovídá pozitivně

Na mnohé negativní věty, které si v životě říkáme, má Bůh kladnou odpověď.

Říkáš: Je to pro mě nemožné.

Bůh říká: Co je nemožné lidem, je možné Bohu. (srov. Lk 18,27)

Říkáš: Jsem příliš unavený.

Bůh říká: U mě najdeš odpočinek. (srov. Mt 11,28-30)

Říkáš: Nikdo mě skutečně nemiluje.

Bůh říká: Miluji tě. (srov. Jan 3,16 a Jan 13,34)

Říkáš: Nemůžu dál.

Bůh říká: Moje milost stačí, aby se projevila tvá síla. (srov. Kor 12,9 a Ž 91,15)

Říkáš: Nedokážu vyřešit tolik věcí.

Bůh říká: Povedu tvé kroky. (srov. Př 3,5-6)