16. Přechod Rudým mořem II (KKC 2577)
Úvodní modlitba:
„Pojďme, klaňme se Bohu, poklekněme před svým tvůrcem Hospodinem! Neboť on je náš Bůh.“ (Žl 96,6-7)
Všemohoucí Bože, opatruj nás – svůj lid – s otcovskou láskou; a protože nemáme oporu jinde než v naději na tvou milost, chraň nás stále svou mocí. Skrze tvého Syna našeho Pána Ježíše Krista, neboť on s Tebou v jednotě s Duchem Svatým žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.
(Vstupní antifona a vstupní modlitba z 5. neděle v mezidobí)
Biblický úryvek
Bible nám popisuje událost, kdy Izraelité procházejí Rudým mořem. Utíkají před Egypťany, před faraonem. Tento přechod následuje po slovech, kdy Hospodin říká Mojžíšovi: „Proč ke mně voláš? Řekni Izraelcům, ať táhnou dál. A ty zdvihni svou hůl, vztáhni ruku nad moře a rozděl je, aby Izraelité mohli projít středem moře po souši.“ (Ex 15n.) A pak se popisuje, jak Izrael v klidu kráčí dál. Vody jsou po pravici a po levici. Bůh chce ukázat, že vše je snadné, když mu uvěříme a když mu řekneme: „Zde jsem, Pane, abych konal tvou vůli. Chci jít za tebou, Pane, ale nevím. Nabízím se Ti …“ A pak události života jdou celkem jednoduše, v pokoji.
Izraelité byli pokřtěni v Mojžíšovi, říká sv. Pavel (srov. 1 Kor 10,1n). To znamená, důvěřovali mu. V důvěře Izraelité vtáhli do moře, vstoupili do vody. Bůh jim řekl: „Jděte.“ Byla tma. Určitě měli strach, jak to dopadne, co se jim stane. Být pokřtěn v Mojžíšovi znamená, vzít na sebe nebezpečí Mojžíše, nejistotu Mojžíše. To uvidíme při dalším putování, že se tímto problémy nevyřešily, ale vyvstávají další. Pro nás, pro křesťany, to znamená, že vezmeme na sebe riziko Ježíše: „Chci jít za tebou, Pane. Chci žít, tak jak ty žiješ.“ Znamená to, že se rozhodnu žít velikonočním životem (to znamená: přijímám i kříž, ale prožívám i zmrtvýchvstání – spásu), žít podle jeho Ducha (tak jak nás to Pán Ježíš učí skrze evangelium).
Přechod Rudým mořem znamená, že všechno nechám na Bohu. Dám se jím vést. Chci se nechat zachránit Bohem. Nejde mi o sebeuskutečňování, které by mě přibližovalo faraonovi, ale jde o důvěru, o vztah k Bohu, kdy věřím, že to dílo života, které se skrze mne uskuteční, je jeho dílo, a ne moje. Bůh skrze mne může a chce konat! Někdy ale čeká, jako u Mojžíše, až na to budeme připraveni, až uznáme, že to, co se skrze mne děje, je skutečně dílo Boží a já na něm nemám žádnou zásluhu. Být od něho pokřtěn znamená dovolit mu, aby ve mně přebýval jeho Duch. Přechod Rudým mořem učí křesťana, aby celý svůj život vsadil na evangelium proti tomu, co nabízí svět. Nevěří a nedůvěřuje horoskopům, kartářkám, pověrám ani „zbožným“ pověrám o konci světa, o tom, že odříkávání nějaké jedné konkrétní modlitby mu zajistí spásu, apod. Na prvním místě v mém životě není televize, seriály, mými přáteli nejsou seriálové postavy, ale živý Bůh, který mě neskonale miluje a chce mi pomoct projít Rudým mořem, a moji bližní.
Hospodin řekl Mojžíšovi: „Co ke mně voláš? Poruč Izraelitům, až táhnou dál. A ty zdvihni svou hůl, vztáhni ruku nad moře a rozděl je. A já… Mojžíš vztáhl ruku nad moře a Hospodin… Izraelité šli středem moře po souši a vody jim stály jako zeď po pravici i po levici.“ (Ex15 - 23) Hospodin se ptá Mojžíše, proč ke mně voláš? Ty si nevíš rady? Přišli za tebou Izraelité? Stěžovali si? Ptali se? Křičeli? A ty si nevíš rady? Také my kolikrát voláme k Bohu, nevíme si rady. Mojžíšova a také naše prosba, která vyplývá z takovýchto postojů v životě, se upíná k Boží věrnosti vůči člověku. Bůh vyvádí Izrael z Egypta díky své věrnosti, díky starobylému příslibu danému praotcům. Pán uskutečňuje spásu danou izraelskému lidu skrze vysvobození z otroctví. Kdyby Bůh nechal zahynout svůj lid, mohlo by to být interpretováno jako znamení božské neschopnosti naplnit plán spásy. Takový ovšem Bůh není. Bůh je dobrým pastýřem, který zachraňuje. Mojžíš udělal osobní zkušenost víry s Hospodinem u hořícího keře. Proto volá k Hospodinu. Protože vidí, že není v lidské moci zachránit se před Egypťany. A Hospodin díky věrnosti slibům zasahuje. Potřebuje tuto Mojžíšovu zkušenost víry. Potřebuje Mojžíše jako prostředníka. Jako prostředníka božského vysvobození z otroctví. Toto Mojžíšovo volání k Hospodinu je modlitbou. Je to prosba. Má starost o lid, který vede. Ale také ví, že vše patří Pánu. Mojžíš jako přímluvce chce, aby byl zachráněný izraelský lid, protože patří Hospodinu. V rozhovoru s Bohem je vidět, že Mojžíš přímluvce je člověk mezi dvěma láskami: láskou k Bohu a láskou k člověku. A ty se stékají do jediné touhy po dobru. Bůh říká Mojžíšovi, ať jdou dál. Potřebuje svého služebníka Mojžíše, aby zdvihl svou hůl, aby jeho víra byla první v Izraeli, aby on byl příkladem víry mezi ostatními a vtáhnout ne jenom hůl, ale také svoji ruku, a potom koná Hospodin. Bez tohoto Mojžíšova úkonu by Hospodin nemohl konat.
A zrovna tak to platí i dnes pro nás, naše společenství, farnosti, rodiny. Potřebujeme služebníky, „Mojžíše“, kteří zde budou držet hůl víry a svou ruku a díky svému vztahu k Bohu půjdou první. Ne tak, že oni to vymyslí, ale umožní Hospodinu, aby on to uskutečnil v našich životech, srdcích. Každý animátor, tatínek, maminka se má podobat Mojžíšovi. Je dobře, když uděláme zkušenost víry u hořícího keře, abychom, když pak dojdeme k okamžiku, který se podobá okamžiku Izraele u Rudého moře, věděli, že máme volat k Bohu a potom také konat. Tzn. jít dál, nezastavovat se, vzít hůl, zvednout ruku a dál koná Bůh.
Mojžíš je předobraz Ježíše Krista. I Ježíš stojí před Boží tváří a prosí. Jeho modlitba na kříži je pro všechny lidi současná. Je současná i pro mne. On se za mne modlí. Trpěl a trpí pro mne. Ztotožnil se se mnou tím, že se stal člověkem. A nabízí nám, abychom se s ním sjednotili. Ježíš nám už nepřináší z kříže nové zákony, ale sebe sama. V podobě eucharistie jako novou smlouvu. Tím opakovaně stvrzuje, že jsme se stali sestrami a bratry Božího Syna.
Kam nás vede přechod Rudým mořem? Určitě nás nevede do snadné, zajištěné existence, že vždycky všechno po svatém přijímání, po svátostí smíření, po modlitbě, bude skutečně ideální. Tento přechod nás vede do skutečně evangelního života. Je to život, kdy kráčíme dál, je to život služby, život, který dávám pro sestry a bratry. Je to život, kdy počítám s Bohem.
Závěrečná modlitba:
1. Palec je prst nejbližší. Začni se tedy modlit za ty, kteřé jsou ti nejblíže. Jsou to lidé, na které si vzpomenete nejsnadněji. Modlitba za naše drahé je "milá povinnost."
2. Dalším prstem je ukazováček. Modli se za ty, kdo učí, vzdělávají a pečují o druhé. Sem patří učitelé, profesoři, lékaři a kněží. Potřebují podporu a moudrost, aby ostatním ukazovali správný směr. Vždy na ně pamatuj ve svých modlitbách.
3. Další prst je největší. Připomíná nám naše vůdce. Modli se za prezidenta, poslance, podnikatele a další zodpovědné. Jsou to lidé, kteří řídí osud naší vlasti a ovlivňují veřejné mínění. Oni potřebují Boží vedení.
4. Čtvrtým prstem je prsteníček. Mnozí se budou divit, ale je to náš nejslabší prst, což může potvrdit každý učitel hry na klavír. Tento prst nám má připomínat modlitbu za slabé, zkoušené a nemocné. Oni potřebují tvé modlitby ve dne i v noci. Modliteb za ně nebude nikdy dost. Prsteníček nás zve i k modlitbě za manželské páry.
5. Nakonec přichází malíček, nejmenší ze všech. Podobně malými se máme cítit před Bohem a před bližním. Bible říká, že „poslední budou prvními.“ Malíček ti připomíná, aby ses modlil za sebe. Poté, co se pomodlíš za všechny ostatní, lépe pochopíš, jaké jsou tvé potřeby, a uvidíš je správným úhlem pohledu.
Papež František
Text katecheze (doc);
Prezentace katecheze (ppt); Prezentace katecheze (pdf);
Kartička barevně; Kartička černobíle