16. Jít na mši svatou?
V tomto bloku liturgických katechezí se pomalu blíže a blíže dostáváme k samotnému slavení mše svaté. Jistě se každému z vás stalo, že přišla myšlenka: „Mohl bych jít na mši svatou.“ A hned pak jsme zaváhali: jít – nejít? Člověk má v této chvíli velkou chuť zůstat radši doma nebo dělat něco “užitečnějšího“. A nakonec se rozhodne, že... Ta myšlenka „jít na mši“ není ale ze mě. To byl Bůh, kdo mě zval k tomuto rozhodnutí. Byl to Bůh, který mě přiměl, abych vyrazil na mši svatou. Bůh nás chce jakoby vysvobodit z naší osamělosti a izolace a chce z nás vytvořit Boží lid, který žije z víry a skrze Ježíše je sjednocován s Trojjediným Bohem. I když se nám vůbec nezdá, že jsme nějak osamělí nebo izolovaní, než jdeme do kostela, tak stejně si každý z nás hrajeme na vlastním písečku: škola, záliby, rodina - to je můj píseček. A z tohoto mého mikrosvěta mě chce Bůh jakoby vytáhnout a vložit mezi Boží lid. Křesťané jsou vždy zváni na mši svatou Bohem. Duch Svatý je shromažďuje v jedno bohoslužebné shromáždění. V podstatě můžeme říci, že eucharistii slaví církev, ne konkrétní jedinec.
(obrázek: život za malým krásným zamřížovaným okýnkem)
Žijeme ve společnosti, ve které se člověku stále nabízí něco atraktivního, ať si on sám vybere něco dle libosti, ať si to koupí a zkonzumuje. V supermarketech, obchodech jsou plné regály zboží, které láká zákazníka, přizpůsobuje se jeho chuti a zájmu a to všechno proto, aby získalo a uspokojilo zákazníka a udrželo si zájem kupujícího. A toto možná někdy podvědomě čekáme i od církve, od křesťanského společenství, aby nám byl i v kostele kdykoliv k dispozici široký sortiment náboženské spotřeby, přizpůsobený poptávce každého jednotlivce. Ano, tak by nám to vyhovovalo. Avšak praktikující věřící nemůže být kupující zákazník ze supermarketů a ani mše svatá není služba těm, kteří sem přicházejí a ani není možné přizpůsobovat ji požadavkům těch, kteří sem přicházejí. I když by se nám to tolik líbilo. Na mši nechodíme proto, abychom uspokojili své náboženské cítění nebo nedělní povinnost. Ani proto, že zrovna teď třeba i ve všední den mám chuť jít na mši svatou.
Ano, je pravda, že dnes někteří chodí na mši do toho a toho kostela nebo do té a té farnosti nebo do toho a toho střediska, protože se jim tam líbí nebo že tam je dobrý kněz, příjemná atmosféra. A myslí si, že za tuto atmosféru mohou kněží a ti ostatní, ne já. Takovéto myšlenky pouze dokládají, jaký pokrok ve víře zbývá ještě udělat těmto učedníkům Kristovým, aby se stali katolíky v plnosti. Bůh nás totiž každou neděli zve do kostela proto, aby svůj lid učinil viditelným a vytvořil ho skrze svátost eucharistie. Takže nejde o nějaký můj osobní názor na mši svatou, na kněze, na společenství, které se tam vytváří, ale jde o to, že já odpovídám na Boží nabídku a jdu na setkání s Bohem, který je láska, který se mi daruje skrze Boží slovo a tajemství eucharistie tak, abych spolu s ním a přítomnými vytvářel mystické tělo Ježíše Krista.
Všichni, kteří se setkáváme při mši svaté, tak jsme si sebe navzájem nevybrali. Je třeba říct, že si nás takto vybral Bůh. Toto společenství, které je přítomno při mši svaté a tuto mši slaví má svůj význam. Zvláště nedělní mše svatá je veřejný akt církve. Místní církev, to je diecéze, se shromažďuje kolem svého biskupa, farnost kolem kněze, který svému biskupovi pomáhá a toto dění je viditelným projevem katolické jednoty Božího lidu. Viz podobenství o těch, kteří byli pozváni na svatební hostinu (Mt 22, 1-14). Tito všichni jsou pozváni a mají být patřičně připraveni - oblečeni.
Mše svatá je shromáždění otevřené každému bez výběru. Samozřejmě. Ale je to shromáždění především pokřtěných. Mše, přestože na ni mohou přijít i nevěřící, je především shromážděním pokřtěných. Jedině pokřtění mohou vejít ve spojení s tímto tajemstvím, kterým je eucharistie. Kristus se daruje, aby je sjednotil svou obětí, a to lze jedině skrze křest a iniciační svátosti. Dříve ti, kteří nebyli pokřtěni, museli před bohoslužbou oběti odejít pryč, a ti, kteří žili v těžkém hříchu a nemohli přistoupit ke svatému přijímání, odstoupili také. Takže při slavení eucharistie ve druhé části mše svaté, byli přítomni pouze ti, kteří mohli přijmout Ježíše do svého srdce ve svatém přijímání.
Mše svatá bez účasti kněze nebude nikdy mší svatou. Posvěcený služebník - biskup, nástupce apoštolů, nebo kněz, jeho spolupracovník, dává lidu, který si shromažďuje Bůh, přijmout samotného Krista a ten jedná skrze kněze při mši svaté jako hlava svého těla, to je církve. Kněz je pro církev nezbytnou zárukou a ujištěním, že toto slavení eucharistie je slavení Kristovo, že slovo, o které se dělí je dáváno Kristem, že jednota tohoto shromáždění je jednota Krista, který odpouští a miluje.
Každou neděli máme přicházet do kostela a účastnit se mše svaté a je dobře, když přicházíme i ve všední den. V kostele zůstává „program“ stále beze změny. Při mši svaté nedochází k nějakým překvapením, že by se mše svatá dnes sloužila nějak jinak. Při mši je tomu právě naopak. Nejde o žádné opakování nebo nudu. Jde o pevnou formu, kde mají svůj důležitý význam slova, gesta i postoje, a kde je především neustálá přítomnost živého Boha, který takto komunikuje se svým lidem. Už sv. apoštol Pavel píše v 1 Kor: „Co jsem od Pána přijal, v tom jsem vás vyučil“ (1 Kor 11, 23n). A ta slova, která Ježíš řekl apoštolům ve večeřadle při poslední večeři, používáme dodnes při proměňování. Slavení eucharistie zpřítomňuje shromážděným Kristovým učedníkům to, co konal sám Ježíš. Nejde o to do nekonečna opakovat slova, jako když se s dětmi pořád dokola omílá nějaká říkanka. Jedná se o to umožnit, aby se tato Ježíšova slova, tyto Ježíšovy činy uskutečnily tady a teď. Uprostřed těch, kteří jsou přítomní v bohoslužebném shromáždění v jeho jménu. Ježíš nám dnes dává to, co dával před 2 tisíci lety apoštolům. Ježíš nám dává to, co dal předešlým generacím, minulou neděli, minulou mši svatou. Ježíš nám dává sám sebe jako posilu na naší cestě do Božího království. Ježíš nám odpouští hříchy a naplňuje nás milostí.
Při mši svaté slavíme to, co Ježíš konal ve večeřadle a jak se Ježíš modlil, když žil v nazaretské rodině. Dá se říci, že vstupujeme do modlitby samotného Krista. Mše svatá je skutečně křesťanská modlitba. Je to modlitba, která je tak bohatá, že ji nejsme schopni obsáhnout nebo vyjádřit. První část mše svaté, to je, můžeme říci, liturgie synagogy. Každou sobotu se totiž židovská komunita shromažďuje ke konání své liturgie a ta se skládá ze zpěvu žalmu, prosebných modliteb, díkuvzdání a hlavně z pravidelného předčítání Božího slova – SZ – seřazeného podle uspořádaného cyklu. Není možné číst cokoli nebo na co je právě ten den nálada. Ten, kdo v židovské komunitě vede shromáždění, má sedadlo na předním místě, je tam pult nebo ambon a z něho se předčítá Boží slovo. A takto je sestavena i první část mše svaté – bohoslužba slova, která má svůj vzor v liturgii synagogy, kde bylo důležité slovo Tóry, které se předčítalo a potom následně vykládalo. Druhá část mše svaté, můžeme říci, že je velikonoční hostinou. Je to slavností hostina, která má svůj vlastní řád. Ani zde není místo pro žádnou improvizaci. Všechno je přichystáno velmi pečlivě a je zařízeno předem. (Lk 22). Židé měli k velikonocům předpisy velmi přesné a to jak pro přípravu jídla, tak pro to, co se při této velikonoční večeři říkalo, jak se jedlo i pilo. Vše mělo a má své přesné místo.
Toto jsou dva základní body: liturgie synagogy a velikonoční hostina lidu Izraele, ze kterých vyrostla struktura mše svaté. Takto to konal Ježíš se svými apoštoly, když se zúčastňoval modliteb v židovských synagogách a sám bral do ruky Písmo a vykládal ho a následně i apoštolové přicházeli do synagogy a vykládali Písmo, potom hlásali Krista. Ježíš se také zúčastnil velikonočních rituálů a stejně jeho učedníci. A od prvních křesťanských dob jak apoštolové, tak další učedníci slavili večeři Páně, kdy jim Ježíš řekl: „To konejte na mou památku.“
Na počátku slavení eucharistie jsou dvě liturgická židovská shromáždění, kterých se i Ježíš účastnil. Z tohoto základu vychází křesťanská liturgie, tzn. liturgie pocházející od Krista. Z křesťanského pohledu naslouchání Písmu svatému a svátostná hostina jsou jedno. Je to Ježíš, kdo nám dává slovo, a on sám je Slovem, které se stalo tělem. Mezi těmito dvěma částmi mše svaté existuje nejen návaznost, ale i duchovní a svátostná jednota.
Proč tedy chodíme na mši svatou?
S kým se zde chceme potkat?
Co od ní očekáváme?
A co při ní prožíváme?
Prezentace katecheze (ppt); Prezentace katecheze (pdf)
Kartička barevně; Kartička černobíle