15. Dívání se, naslouchání, ticho, mlčení

Dívání se

Když si řekneme, že se při liturgii máme dívat, neznamená to, že bychom teď měli bedlivě sledovat, kdo má co oblečeného, jak v tom vypadá nebo jestli mu to ladí, ale jde o to, abychom, vnímali symboly, slova a atmosféru Boží. Abychom vnímali atmosféru Božího domu a to, co se při liturgii právě děje a přichází ke mně skrze mé oko. Oko se při liturgii nemůže dívat stále do země nebo na nějaké konkrétní místo a já si pak promítám v hlavě své vlastní myšlenky, nápady, vzpomínám nebo plánuji a nepustím do toho Boha. Při liturgii má oko sledovat konkrétní liturgické dění či liturgický prostor. To pomáhá k tomu, že se lépe soustředím na to, co se děje při liturgii. Na co se dívat, když se čte některé čtení při ambonu? Nejenom na toho, kdo to čte: kněz, jáhen, lektor, ale zároveň se dívám na ambon, který mi něco říká, na obětní stůl, svatostánek, oltář, na nějaký obraz nebo fresku v kostele nebo na rozžaté svíce atd. a při tom samozřejmě naslouchám. Dívání se je při liturgii velmi důležitá věc. Nemůže to dopadnout, tak jak to známe z filmu Lotrando a Zubejda, když se sultán ptá toho strážce: „Díváš se?“ A on říká: „Dívám, dívám“, a při tom se dívá so toho svého kukátka. A vidí tam své vlastní obrazy, pro své vlastní uspokojení. Není to dívání se do dálky, někam mimo mne dál.

Oko má důležitou roli v meziosobním styku. Je to jakési zrcadlo člověka, zrcadlo toho, co se děje v jeho srdci. A také jeho vnitřního vztahu jak k sobě, tak k bližnímu i k Bohu. Oko je jako zrcadlo v koupelně, kdy se vidím ve skutečnosti, tak jak vypadám. Když jsem rozcuchaný, tak se upravuji…. zrovna tak je skrze oko bližního vidět do nitra. Součástí liturgie je proto i dívání se. Konkrétní pohled. Pozor, nesmí to nikdy stačit. Je to pouze součást liturgie. Samozřejmě se nebavíme o tom, že se díváme lidi nebo na sebe. Ale dívám se na Boha skrze slovo, gesto, věci, obrazy, které vidím v kostele. Skrze tyto „kostelové věci“ se při liturgii dívám na Pána. On je stále mezi námi zvláště ve svém domě. Úplně krásně to můžeme vnímat při proměňování, ne jenom skrze slova, gesta kněze, ale zvláště když kněz drží v rukou Tělo Páně nebo v kalichu Krev Páně a tato proměněná hostie nebo proměněné víno se stává středem bohoslužebného shromáždění. Právě tehdy se máme podívat. Nedívám se do země, ale dívat se jakoby Ježíši do očí s říct mu třeba: „Pane Ježíši, já věřím, že jsi tu teď přítomný v chlebě, vínu. Klaním se ti. Díky.“ Právě toto má ve mně uschopňovat rodící se slovo směrem k Ježíši. To je to konkrétní vnikání do Božích tajemství. Věříme, že jste aspoň trochu zvědaví. Zvědavost do liturgie patří. Je třeba ji uplatnit právě třeba i při liturgii. Nenechávejme ji pouze někde na ulici, že se vyptáváme nebo nasloucháme, aby nám nic neuteklo. Zvědavost patří skrze pohled do liturgie. Skrze konkrétní pohled ve mši svaté si uvědomujeme blízkost Boží. A také to, že já jsem blízko Bohu. Z Písma svatého víme, že někteří apoštolové se stali učedníky jenom proto, že se na ně Ježíš podíval a řekl jim: „Pojďte za mnou.“

Pohledem sděluje člověk člověku svůj vztah k němu. Skrze oko se sděluje hlavně láska. Ať už toho člověka mám rád, a když ho příliš nemusím, tak se do jeho očí příliš dívat nebudu, spíš se vyhnu pohledu, který nás má propojit. Jinými slovy můžeme říci, že oko vidí čistě, když je samo čisté. Každý křesťan skrze křest je schopen se čistě podívat na Boha. Vidět Boha. Při liturgii vidíme to, co hledáme, po čem toužíme. Nebo, jak jsme si to říkali před chvílí, uspokojujeme svoji zvědavost nebo touhu. To patří také do liturgie. Oko je vynikající komunikátor toho, co se děje v mém srdci. Ne jenom toho, co se tam rodí, co tam přebývá, ale také po čem srdce touží. Člověk má dvě oči k tomu, aby se díval, a tím přijímá lásku Boží, ale také obdarovává své bližní. Když se díváme na základní dvě části mše svaté bohoslužbu slova a bohoslužbu oběti, tak při bohoslužbě slova je důležitý ambon, slovo a kniha. Při bohoslužbě oběti je důležitý oltář, materie, tj. chleba a víno a patena s kalichem. Mše svatá je pro nás velkým tajemstvím víry, které nás obohacuje, naplňuje, dává nám celou řadu impulzů do života a to se děje tehdy, když se skutečně dívám, mám kontakt a ten kontakt je živý, komunikační nebo to také může být prázdný nic neříkající kontakt, kdy jsem zahleděný do sebe ať ve zlém, nebo dobrém.

Naslouchání, ticho a mlčení

Tyto skutečnosti k nám promlouvají několikrát během mše svaté, docela důležité jsou přede mší svatou, ale také po mši svaté. Pak se nás dotknou po úkonu kajícnosti, po promluvě, vždy když kněz řekne: Modleme se, měla by být chvíle ticha a zvláště po svatém přijímání. Musíme říct, že ticho patří do každé mše svaté a také, že ticho patří do každé modlitby. Bůh nepotřebuje upovídané křesťany. Avšak často ani nevíme, co v tichu dělat. Okamžitě nám v hlavě začnou běžet myšlenky z minula, nebo plánujeme, co bude dál, nebo kujeme pikle proti konkrétní osobě, ale málokdy využijeme té příležitosti k tomu, abychom naslouchali skrze mlčení a ticho, které nás obklopuje, samému Kristu.

Mlčení se nikdy nesmí zaměnit s prázdnotou. Prázdnota nevydrží sama. Chce se stále něčím zaplňovat, a to je to, co si při liturgii pleteme. Prázdnotu s mlčením. Liturgické mlčení není nutné překonávat v nějaký akčnější děj. Řekli jsme, že při liturgii není nucené mlčení. Co to je? Nucené mlčení je například u zkoušky, když dostanu otázku a nemám odpověď. Mlčím před člověkem, před kterým mám strach, bojím se ho nebo s ním nechci mluvit. Mlčení, které naplňuje, je mlčení, když čekám na člověka, kterého mám rád, naslouchám člověku, kterého si vážím, skrze mlčení vyhodnocuji cokoliv. Když myslivec čeká někde na posedu, tak má mlčet, aby viděl nebo slyšel. I dva lidi, kteří se mají rádi, většinu času nemluví, ale také mlčí. Malé dítě, když začne plakat nebo se bojí a dostane se do náruče maminky, často zmlkne, když se snoubenci nebo manželé obejmou, také často mlčí. Slova v těchto okamžicích jsou kolikrát trapná a zbytečná. Mluvíme stále o něčem tak, kde je ve vztahu kamarádství, jenom tak trochu nebo, kde ještě vztahy úplně nedozrály. Kdežto u přátelství se jedná o plnější vztah, tam se tolik nemusí povídat, jde se k věci. A toto je právě smysl toho, mlčení, naslouchání při liturgii. Bůh je přece pro nás ještě něco více než přítel. Boha uctívám právě mlčením. Jak říká Svatý otec František, dovolím Bohu, aby se díval na mne, a já se dívám na něho. Mlčení pomáhá vyslovit intenzivní touhu lidského srdce, - touhu po tom, aby Bůh přišel. Toto je ten okamžik, kdy se rozvíjí můj osobní vztah k Bohu, dovolit Bohu rozvinout se on se umí rozvinout právě skrze touhu. To je to mlčení v plnosti. Ne v prázdnotě. Jde o touhu v tom tichu, očekávání a připravenost.  

Krásně to vidíme při zvěstování anděla Páně Marii. Anděl k nim mohl promluvit, protože Marie mlčí. Stále si nepovídá s lidmi. Stále někam nespěchá. Proto k ní, když byla sama, promluvit anděl. A ona mlčela. Pouze říká: „Vždyť nepoznávám muže“, reaguje na slova anděla a pak říká: „Ano, ať se mi stane podle tvého slova“. Neví, nemá, ale naslouchá a dokáže v tichosti mlčet. Ticho při liturgii není prázdný čas, který je třeba zaplnit nějakým duchovním plácáním. V tomto tichu ke mě touží promluvit Bůh - osobně. Ticho je to opravdové, co vyžaduje Bůh pro setkání s člověkem. Když se trochu zahalím do ticha při liturgii, tak jakoby v nás ožívala dívka z Nazareta a Bůh on k nám přináší zprávu, chce nás uvést na cestu, dává nám nabídky. Nezůstávejme na povrchu nebo u nějakých chvilek ticha. Protože zde se teprve začínají tvořit slova. Pokud se ticho nerozvine, nemůžeme uslyšet celé boží poselství. Slyšení v tichu máme přijímat a rozvíjet, ne odsunovat: to se mne netýká, to až někdy jindy. K tomu samozřejmě potřebujeme jakýsi vnitřní klid a to je těžké. Dnešní člověk je nemocný spěchem a tím se tolik odcizujeme sami sobě. Vše právě tím spěchem odplouvá, ani se mne to nedotkne, ani jsem se toho nevšiml, že se mne to chtělo dotknout. Jde to úplně mimo mne, a tak se náš život stává planým bezpodstatným. Měli bychom skutečně vědět, že mlčení prohlubuje, rozlišuje a vede k osobnímu setkání s Bohem, protože Bůh tě, človíčku, chce milovat osobní láskou. Nebojme se ticha a učme se naslouchat plnému tichu.

Text katecheze (pdf)

Prezentace katecheze (ppt); Prezentace katecheze (pdf)

Kartička barevně; Kartička černobíle