14. Postoje při liturgii
Stání
Společné postoje, které všichni účastníci při mši svaté zachovávají, jsou znakem vzájemného společenství a jednoty bohoslužebného shromáždění. Vyjadřují totiž smýšlení i city účastníků a podporují je. Toto jsou slova ze všeobecných pokynů ke sloužení mše svaté. Z římského misálu dále v těchto pokynech je řečeno, že při každé mši svaté, není-li řečeno jinak, ať věřící stojí od vstupního zpěvu nebo od příchodu kněze k oltáři až ke vstupní modlitbě. Dále ať stojí po zpěvu aleluja před evangeliem, při četbě evangelia, při vyznání víry, při přímluvách, od modlitby nad dary až do konce mše svaté.
Při liturgii, když stojíme, je to vyjádření radosti, že jsme zde spolu s Ježíšem. Zůstáváme stát, protože máme před sebou někoho, koho máme rádi, na kterém nám opravdu záleží, kdo dává páteř, určitou plnost mému já. Když je člověk před svým Bohem, povstane a stojí, aby mu tímto postojem vyjádřil, že on je můj jediný Pán. Tento postoj člověka před Bohem je vždy vyjádřen postojem už v SZ. Abrahám stojí před Hospodinem. Mojžíš stojí u hořícího keře. A ještě mu Hospodin říká: „Vyzuj své opánky, stojíš na posvátné půdě.“ Představme si, že přijde někdo, koho mám rád, na kom mi záleží, nebo mám k němu velkou úctu. Když v této chvíli sedím nebo ležím, jakmile tohoto člověka spatřím, vstanu. Je to moje přirozená, okamžitá reakce. Vstávám proto, abych mu projevil úctu, abych mu naslouchal, abych mu odpověděl na jeho příchod, vyjádřil radost a lásku. Pokud mi na té osobě nezáleží, tak klidně ležím dál a dívám se na televizi, dívám se do počítače a je mi úplně jedno, kdo přišel.
Stání je postoj člověka před Bohem. Je to určitý symbol pozornosti, změny. Také izraelité při modlitbách stáli. Tím, že stojíme v určitých částech mše svaté, má to velký význam, zvláště ve chvíli, kdy vyznáváme víru v credu. Tímto gestem prohlašujeme, že pravda, která teď přichází, a já se jí zúčastňuji, je mým světlem a je to jakési pouto přátelství mezi mnou a Kristem. Tím, že stojím, zvláště na začátku mše svaté, to je jako když vyskočím ze židle, protože právě vstoupil někdo, komu na mě záleží. Doslova vyskočím, abych vyjádřil svým bytím vděčnost. Když stojím, tak jsem schopen vykročit. Tzn. jsem schopen se vzchopit a uvědomit si, že tento postoj ovládám, že já jsem skrze svou vůli dal pokyn ke změně svého těla, ovládám ho, mám své tělo ve svých rukou, zpozorním. Jsem bdělý, doslova napnutý, pohotový k činu. Není mi to jedno, nebo nejsem někde vyvalený na židli či v lavici. Stání při liturgii je vyjádřením bdělosti, činnosti, připravenosti. Vyjadřuje to z mé strany určitou akci.
Zkoušeli jste se modlit ve stoje? Jinak se modlí, když stojím, jinak když klečím a jinak když sedím. Když člověk stojí a modlí se, tak jej to určitým způsobem uvolňuje, ale také více sjednocuje myšlenky.
Když řekneme, že stojíme, znamená to, že stojíme pořádně - ne, že se opírám. Je to stání, které skutečně ovládám, a taková by měla být také moje modlitba. Uctivá, uvolněná, ale také zároveň pevná, připravená k činu. Stání při mši svaté vyjadřuje radost ze setkání, že jsme spolu, že jsem skutečně sám sebou v živém rozhovoru s Bohem. Můžeme říci, že je to oslavné gesto. Stání je výrazem ústy a ochoty vůči Bohu.
Sezení
Opět začneme všeobecnými pokyny ke sloužení mše svaté, kde se říká, ať se sedí při čteních před evangeliem, zpěvu responzoriálního žalmu, při homilii a přípravě darů; a podle okolností též při posvátném mlčení po svatém přijímání. K sezení je dobré si také říct, že se sluší, aby se tyto úkony konaly důstojně a s určitou pozorností, že jsem v Božím domě a jsem účasten na jedné velké modlitbě, tj. mši svaté, tzn. že hovořím s Bohem.
V prostoru každého kostela jsou vždy místa k sezení. Sezení je gesto, výraz klidu a důstojnosti. Něco očekávám, naslouchám. Sezení je výraz pohody, uvolněnosti, možná i odpočinku. Apoštolové seděli u nohou Ježíšových a naslouchali. Také Maria naslouchala Ježíši, seděla u jeho nohou. Sezení je vždy o naslouchání, zlidnění se a přijímání druhého. Také při čteních mše svaté sedíme u nohou Ježíšových a nasloucháme, jako apoštolové. Sezením vyjadřujeme touhu, že Bůh může ke mne promlouvat a já ho slyším. Abych načerpal to, co se dotýká mého srdce. Jsou to hodnoty, na kterých můžu budovat svůj život. Když k nám přijde návštěva, nabídneme jí místo k sezení, přisedneme k nim a povídáme si, popřípadě jim něco dobrého nabídneme. Sezení vyjadřuje určitou touhu po společenství. Je to úplně něco jiného, když si povídáme ve dveřích nebo s někým na chodníku na ulici. Na mnoha místech v evangeliích se píše, že Ježíš se posadil, posluchači se také posadili a učil a ostatní mu naslouchali. Když sedíme v kostele, při mši svaté, tak prožíváme určitý pokoj, a to v nás má povzbuzovat právě tento pokoj, který přichází od Pána. Toto zastavení se a dotyk, vztah mezi člověkem a Bohem nás má oživovat. Služebník před Pánem vždy stojí, to je ten postoj prosby, díkuvzdání, rozhovoru, jako když bratr a sestra spolu sedí, když si spolu povídají. V SZ sedí ten, kdo je svobodný vůči Bohu. Pán sedí na svém sedadle. Služebník stojí a naslouchá. Hospodin sedí na trůně. Proto židé při modlitbě vždy stojí. Hospodin jako soudce také sedí a při rozsudku se vstává. My, křesťané, jsme bratři a sestry. Ježíš je nás bratr, ale také pán, proto se střídá sezení a stání při mši svaté.
Když si sednu, tak touto pozicí vyjadřuji, že něco očekávám. Usnadňuje to naslouchání a přijímání slova od druhého, ať přichází odkudkoliv. Podporuje to také určitou pozornost, vnitřní usebranost. Sezení tako vyjadřuje pocit odpočinku, do kterého se tělo ponoří, zvlášť když jsme unavení, také při mši svaté zdřímneme. Když se posadíme v Božím domě, ať je to při mši svaté, nebo tehdy když se v kostele nic neděje, tak tím projevuji touhy, aby ke mne Bůh mluvil. Je to určité pozvání, aby Pán přišel a zjevil se. Mimo to přichází také určitý pocit klidu a odpočinku, který mi umožnuje vytvořit podmínky, abych mohl přijmout Božího ducha s otevřeným srdcem. Je to dá se říct nejpříznivější pozice pro přijímání slova, myšlenky atd. Tento postoj také přechází následně v klidné rozhodnutí konat dál. Sezení také vyjadřuje touhu po společenství. Např. v Janově vyprávění o setkání se samařskou ženou, kdy se unavený Ježíš podsadí u studny. Odpočívá, aby mohl sdělit pravdu tomu, kdo je ochoten naslouchat. Když je srdce naplněno čímkoliv, má potřebu, takřka naléhavou potřebu, si sednou s kamarádem, kamarádkou a říct to. Jakoby toužíme, prahneme, abychom to řekli druhému. Usednutí také vyjadřuje jakoby to konečné společenství v Bohu. Po akci si sedneme, odpočívám, je nám dobře. Je to symbol touhy po věčnosti. Víme, že po slově, které slyšíme při liturgii, bude následovat (mela by) plnost radosti, protože duše je spojena s Bohem. A na věčnosti to tak bude stále.
Když končí mše svatá, po svatém přijímáni, kdy jsme přijali Krista do svého srdce, tak je dobré si sednout a povídat si, vylít mu doslova své srdce a tehdy jsme skutečně intenzivně připraveni jak k naslouchání, tak i ke sdílení. Byl jsem pozván na mši svatou, slyšel jsem, přijal jsem Krista a povídám si s ním. A když přijde závěrečné požehnání, vstanu, abych přijal toto požehnání a šel do světa. Tak jak jsme si povídali v minulé katechezi o tom, že kněz sedí na sedes a naslouchá a pak vstane a modlí se, tak zrcadlovitě je sezení a stání všech, kteří jsou na bohoslužebném shromáždění přítomní.
Klečení
V pokynech k římskému misálu se říká, že máme klečet při proměňování. Klečení je pozice, která naznačuje ducha pokory, kterým zvláště při proměňováním se necháváme proniknout. My jsme zde teď v Boží přítomnosti. Jsem pouze člověk a přede mnou je nekonečný Bůh, který mne miluje.
V prvotní církvi bylo klečení symbolem pokání, hříšníka. Dnes je to spíše postoj pokory, kdy si měl křesťan uvědomit: bez tebe, Ježíši, na to nemám; dále postoj lítosti a úcty. Je to také výraz soukromé modlitby, při které se doporučuje klečet, ale také klečením se klaním před eucharistií. Každý z nás neustále bojuje s pýchou, která nás neustále doslova žene dál, jak jsme to dobře vymysleli, čekáme na pochvalu od druhých, já to dokážu sám, apod. Pokleknutí je pravým opakem, je projevem pokory. Nejde o to, abychom vyhodnocovali, jak kdo klečí nebo neklečí, tak není moc zbožný, nebo ten klečí tak, že je to už moc zbožné... Všechno začíná při vstupu do kostela, kdy ponořím ruku do vody v kropence a mám pokleknout v úctě a pokorou před Boží tváří a mám si uvědomit svůj křest, že „patřím tobě, Pane“, jsem dítě Boží, ale také „co jsem bez tebe“. Toto pokleknutí nemá být pouze jakýsi prázdný úkon, že to děláme automaticky, ale měli bychom tomuto gestu vdechnout život. Je to první úkon při pohledu do kostela. Je dobré tam dát svoje srdce a dovolit několika slovy, např. „věřím, že jsi zde přítomný“, nebo „klaním se ti“. Potom toto pokleknutí není prázdné gesto nebo jakási pokora, ale je to konkrétní pravda o mě, o mém vztahu k Bohu a i tím to gestem rostu a připravuji se pro život, pro Boží království.
Klečení je výrazem člověka, který není svobodný, ale podřízený vůči někomu, kdo je víc než moje já. Tím se ve dřívějších dobách prokazovala a také prosba. Když máme někoho rádi a chceme mu prokázat úctu, i dnes si před ním s radostí klekneme. A na druhou stranu, když máme strach, tak řekneme, že se nám klepou kolena, což je určitý výraz strachu, hrůzy, úzkosti. Když se modlím a klečím, je to gesto silného odevzdání se Kristu a když se ještě skloním, je to skutečně nastartování intenzivní modlitby. V pokleku se ve mně lépe usidluje Boží pravda a na druhou stranu z člověka vychází touha být v souladu s Pánem, abych mu rozuměl, abych se do toho pustil, co mi nabízí Pán. Pokleknutí je také výraz uznání vlastní hříšnosti, ubohosti. Křesťané v prvotní církvi neklečeli. Jak jsme řekli na počátku této katecheze, klečení bylo na počátku spojeno s pokáním a až ve středověku to bylo ve spojení s úctou. Ve mši svaté je pokleknutí, klečení spojeno s úctou vůči eucharistii, při příchodu a odchodu ze mši svaté, při proměňování z úcty klečím. Je to úkon víry. Je to určité vyznání, že Bůh je mým Pánem a já chci jít za ním. Při křtu jsme ponořeni do vody, umíráme, abychom mohli vstát a zrovna tak i pokleknutí je symbolem smrti mého já, abych mohl opět vstát s Pánem a žít jeho život. Když vstoupím z pokleknutí, tak je to symbol účasti na smrti a zmrtvýchvstání Kristově, že se skrze mě šíří tato síla. Je to pohyb skrze mne: „Vzhůru srdce“ je to symbol života, vztahu s Kristem.
Text katecheze (pdf)
Prezentace katecheze (ppt); Prezentace katecheze (pdf)