14. Mojžíš – Cesta víry III (KKC 2575)

Modlitba na začátek:

Stojíme před Tebou, Pane, a rádi bychom porozuměli Tvému tajemství. Přišli jsme, abychom Tě hledali, Pane, ale jen proto, poněvadž Ty jsi nás hledal první. Chtěli bychom se s Tebou setkat, ale jsi to Ty, Pane, kdo bereš toto setkání do svých rukou. Dej se, Pane, poznat jako ten, v jehož rukou spočívá iniciativa mého života. Dej, Pane, abych toto tajemství nesnížil do každodenního stereotypu, abych nezůstal stát u věcí, o nichž si myslím, že jsem si je připravil, abych na nich neústupně netrval, ale abych se dal použít volně pro Tvé slovo. A dej, aby všichni, kdo se mnou toto tajemství uvažují a rozjímají, se mu přiblížili ve svobodě, v pohotovosti Marie, tvé Matky, svatého Augustina a všech svatých, kteří tě spolu s námi vzývají jako Otcova Syna, toho, který vstal z mrtvých a byl oslaven, tebe,  který žiješ a vládneš uprostřed nás, v církvi a ve světě, nyní i na věky. Amen.

(Modlitba převzata z knihy: Carlo Maria Martini – Tvá hůl mě vede.)

Biblický text

V každém vztahu mezi člověkem a Bohem má první iniciativu Bůh. On volá také Mojžíše z hořícího keře a Mojžíš vidí hořící keř a slyší Hospodinův hlas. Hospodin volá Mojžíše, aby ho vedl, doprovázel, spasil. Ale ne jako jedince, chce ho poslat k národu, a národ aby skrze něho kráčel za Hospodinem. Mojžíš dospěl k důležitému bodu svého života. Čtyřicetiletý pobyt na stepi, kde pase stáda svého tchána Jithra, midjánského kněze, ho postupně proměňuje. Už to není ten hrdý, pyšný Mojžíš z Egypta, který ví naprosto přesně, co se má udělat. Je to Mojžíš, který je pohotový, svobodný, je k dispozici. Chyby, které měl, jsou pryč. Je plný kázně a pozornosti. To vše díky starosti o stáda, která musí vodit na pastvu, chránit je. Musí se rozhodovat, kam půjde se svým stádem. Zde na stepi mu nikdo neporadí a za chyby v této krajině se tvrdě platí, mnohdy ani nejdou napravit. Mojžíš vidí, že keř hoří plamenem, ale neshoří. Řekl si: „Půjdu se podívat na ten zvláštní jev, proč keř neshoří.“ (Ex 3,3.) Mojžíš chtěl vidět. Mojžíš i ve svém vysokém věku dokáže žasnout a svobodně se rozhoduje. Jde od svého stáda, které má chránit, na horu, kde hoří keř a neshoří. Jde se podívat, jde se přesvědčit. Mojžíš není ten typ člověka, který neví, jestli se mu tam chce vůbec jít. Mojžíš není ten, který nemá čas se tam podívat. Mojžíš není ten, který by se soustředil pouze na námahy, problémy plynoucí z tohoto rozhodnutí. Jde.

Když Hospodin viděl, že se Mojžíš přichází podívat, zavolal z keře: „Mojžíši, Mojžíši.“ A on odpověděl: „Tady jsem!“ Bůh řekl: „Nepřibližuj se sem, zuj si opánky z nohou, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá.“ (Ex 3,4n.)

S podobným biblickým textem se setkáváme i v Novém zákoně, kdy se Ježíš po svém zmrtvýchvstání setkává s Marií Magdalskou v zahradě a ona ho nepozná. Neví, kdo to je a on se jí ptá: „Ženo, proč pláčeš, koho hledáš?“ Ona myslela, že je to zahradník. Ježíš ji oslovuje: „Marie,“ a ona ho okamžitě pozná, ale Ježíš jí říká: „Nezadržuj mě, nedotýkej se mě.“ Marie Magdalská vidí Ježíše dřívějšíma očima. Ale to vše je nyní jinak. Až po tomto setkání s Ježíšem může říci: „Viděla jsem Pána a toto mi řekl.“ I v modlitbě s Bohem napřed musíme vidět Pána a teprve potom slyšíme jeho slova. To však předpokládá zastavit se, ztišit se a v tomto vnitřním ztišení se rozhlížet. A když zahlédnu „hořící keř“ přistoupit blíže. Modlitba však není badatelství, zkoumání, vyhodnocování. Modlitba, to není hledat a vlastnit skrze své vlastní poznání. Modlitba znamená vyjít ze svých představ (jako Mojžíš, jako Marie Magdalská), které neustále vlastníme. Naše touhy o našem osobním životě rostou daleko rychleji, než naše rozhodnutí být s Pánem. Právě tyto touhy potřebujeme opustit, stejně jako Mojžíš své stádo, o které se pečlivě staral. Tím, že přešel k hořícímu keři, mohl uslyšet Hospodinovo slovo. Samozřejmě i Mojžíš přicházel k hořícímu keři s určitou představou, svým vlastním pohledem o tom, co to tam je, co se to děje. Je to náš obraz o životě, o dějinách, o přítomnosti Boha.

Jak na to reaguje Hospodin?

„Takto ne, človíčku,“ říká Mojžíšovi, „zuj své opánky,“ tvoje lidské touhy nejsou moje touhy božské. Já jsem Bůh. Já tě chci zapojit do svých představ. Vyzout si opánky, znamená jít bosý po kameni, nejistě našlapuji a to bolí, tlačí; nevím, co se stane, co bude, opatrně postupuji dál, zdráhavě se přibližuji. (Muslimové se vyzouvají před vstupem do mešity, umývají si nohy a teprve předstupují před Hospodina). Člověk při této cestě Bohu nemůže vnucovat svůj krok, jistotu kroku, kdy jsem obutý, ale máme být plni očekávání. Člověk se má nechat jakoby Bohem vzít do náruče. Má mu dovolit, aby ho vedl, aby ho nasměroval, aby mu dal prostor k proměně.

Člověk má před Boha předstupovat opatrně, možná až s chvěním. Problém naší modlitby často spočívá v tom, že se v ní neobracíme ke skutečnému Bohu. Naše modlitba není skutečným setkáním s Bohem. Mluvíme sice, ale sami v tom mluvení nejsme. Jedná se spíše o zdánlivou promluvu. Všechno se děje jenom „jako kdyby“. A to je strašně nudné. Navíc to nepřináší žádné ovoce. Kdybychom v naší modlitbě mluvili se skutečným Bohem, s takovým, jaký je, zmocnilo by se nás nadšení spojené s velkou úctou. Jaký Bůh je? Je v něm plnost krásy, vznešenosti, lásky a starostlivosti, náročnosti a moci, pravdivosti a spravedlnosti. Při setkání s takto poznávaným Bohem se nás zmocňuje úžas – podobně jako Mojžíše, když spatřil hořící keř, přistupujeme k němu s vážností a úctou a toto setkání se nám stane zdrojem radosti a pokoje, chvílí, kdy se moje já vnitřně proměňuje podle obrazu toho, s kým mluvím – k obrazu Božímu.

„…zuj si opánky z nohou, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá.“

Poušť je svatá? Vždyť biblicky je to vždy místo zoufalství, prokletí. Pohybuje se tam dravá zvěř. Poušť je symbolem bídy, opuštěnosti, ztroskotání. A právě na tomto místě se Hospodin ukazuje Mojžíšovi. Právě v těchto okamžicích života je Bůh připraven milovat každého člověka! Samozřejmě ne jenom na poušti, protože když jsme s Bohem, nemusíme na tuto poušť vůbec vstoupit. Když jsme s Bohem, on nás na tuto poušť vůbec nevede, on nás z ní vyvádí.

Zde se projevuje, co znamená Hospodinova iniciativa. Boha nehledá Mojžíš, ale Bůh hledá Mojžíše. Pozor: hledá ho tam, kde je Mojžíš, aby ho Mojžíš našel – a to místo setkání mezi Bohem a Mojžíšem se stává svaté. Teprve potom následuje dialog. Místo, kde je Mojžíš, je ubohé, opuštěné, bez života. Jsou tam hadi, štíři, zlo. Není tam voda, ve které pulzuje život, voda, která očišťuje. Bůh přichází k Mojžíšovi a poušť se stává svatou půdou. Kde člověk svým svobodným rozhodnutím, svým souhlasem k dialogu umožní přebývat Bohu, tam se zjevuje Boží sláva.

„Já jsem Bůh Abrahámův, Bůh Izákův…“

Zde, při tomto rozhovoru, dochází k Mojžíšovu obrácení. Mojžíš zde nově poznává Boha. Mojžíš doposud Hospodina viděl jinak: musel pro něho pracovat. Pro Hospodina rozpoutal revoluci v Egyptě: Zabil člověka, chtěl vzpouru… Mojžíš pro Hospodina dokázal obětovat výsadní postavení. (Bylo to však z jeho osobního rozhodnutí. Mojžíš se na to Boha neptal a ani Bůh mu to nepřikazoval.) Bil se pro Hospodina za bratry, nasazoval se za ně a výsledek tohoto osobního snažení? Mojžíš utíká z Egypta pryč. Je směšný, odmítnutý, plný zklamání. Zdá se, že ho Hospodin nechal padnout. V Mojžíšově pojetí je Hospodin tak náročný Bůh, že se s ním nedá komunikovat. Mojžíš „pracoval“ pro Hospodina a pro své bratry, ale nekomunikoval s nimi, nehledal, neptal se, co skutečně potřebují, netvořil své plány ve společenství s nimi, ale tvořil je podle toho, jak on sám to viděl. Tento Mojžíšův postoj často přetrvává dodnes: postoj budu se modlit, ale tak jak já chci, nezajímá mě, co říká církve; budu chodit do kostela, ale se svým pohledem na liturgii a nezajímá mě, co o slavení liturgie říká církev… V tomto postoji klademe důraz na sebe, svoje názory, myšlenky, pocity a ne na Boha. Potom však neuctíváme Boha, ale sami sebe. Mojžíšova chyba byla, že nekomunikoval s Hospodinem ani se svými bratry, stejné chyby se dopouštíme my, jestliže nekomunikujeme s Bohem v modlitbě a s církví skrze její představené a svou farnost.

U hořícího keře Mojžíš objevuje, že tento Bůh je jiný. Je milosrdný, milující, zajímá se o něho. A ne jenom o Mojžíše, ale i o Marii a Martu před vzkříšením Lazara, o ty, které uzdravil. Zajímá se o mě i o tebe. Toto je Boží iniciativa v Mojžíšově životě, i v mém životě.

Hospodin v tomto dialogu několikrát říká: „Já jsem Bůh Abrahámův, Bůh Izákův…“ Mojžíš tomu zprvu nerozuměl a myslel si, že objevil nového Boha. Hospodin byl doposud pro Mojžíše někdo, pro koho se muselo mnoho konat. Nyní Mojžíš konečně pochopil, že Bůh je někdo jiný, než jakou měl představu. Myslel si, že tento Bůh ho pouze využívá, že tento Bůh je náročnější než faraon. Odpovědí na tyto všechny myšlenky jsou uklidňující slova Hospodinova: „Já jsem Bůh tvého otce…“ Ohromeného Mojžíše zklidňují. Mojžíš nyní pochopil, že něčemu dříve o Bohu nerozuměl. A myslel si, že tento Bůh je nový, jiný. Ale Hospodin říká: „Ne, já jsem Bůh tvého otce.“ Hospodin chce Mojžíše přivést k životu, aby mohl pochopit smysl věcí, které jsou mu řečeny u hořícího keře, aby jim porozuměl. Hospodin chce, aby se strach proměnil v důvěru a on, Mojžíš, mohl slyšet jeho slova a tlumočit je svým životem Izraelitům v Egyptě.

„Jdi tedy, já tě posílám k faraonovi, abys můj lid, Izraelity, vyvedl z Egypta.“ (Ex 3,10)

Hospodin popisuje Mojžíšovi úděl Izraelitů v Egyptě a nakonec říká: „Jdi tedy, já tě posílám k faraonovi, abys můj lid, Izraelity, vyvedl z Egypta.“ Právě toto poslání Mojžíše přichází poté, co Mojžíš poznává, jaký je Bůh, a současně se stane v okamžiku, kdy je Mojžíš vnitřně připraven k tomuto úkolu, je vychován. Mojžíš se vzdal nároku, že záchrana Izraelitů bude jeho dílem. Otevřel se pravé skutečnosti. Otevřel se Hospodinu a přestal vidět sebe. A Bůh ho posílá znovu, jako by se před tím nic nestalo, jakoby Mojžíš nikdy neměl žádný nezdar. Bůh mu vrací plnou důvěru: „Posílám tě k faraonovi.“ A Mojžíš vnímá, že ho nese Hospodin. Jemu se do Egypta moc nechce, ale Hospodin jej tam nese. Mojžíš už neuskutečňuje své dílo, ale dílo Boží. Zde můžeme vidět předobraz Ježíše, který nás vede jako dobrý pastýř. A Ježíš dělá vše, co chce jeho Otec, tak i Mojžíš dělá všechno, co chce Hospodin.

Podněty k ranní a večerní modlitbě

Závěrečnou modlitbu katecheze můžete sestavit podle navržené večerní modlitby.

Ranní modlitba

- Nejprve si uvědomuji Boží přítomnost: tady a teď.

- Začínám radostným díkem. Děkuji, že žiji a můžu žít pro Boha, že mám Jeho a že On má mě.   Že mě vidí a stále mě miluje.

- Radostně vstupuji do jeho služeb: přijímám nový den jako dar a současně jako úkol.

- Prosím o Ducha Svatého, aby mě tímto dnem doprovázel.

- Na závěr se můžu pomodlit nějakou naučenou modlitbu (Otče náš, Zdrávas Maria, …).

Večerní modlitba

Nejprve si uvědomím Boží přítomnost, kdo je Bůh, kdo jsem já. Předstupuji před jeho tvář takový, jaký jsem a přináším mu prožitý den:

1. všechno, co přinesl dobrého a co se mi v něm podařilo a za to děkuji;

2. všechno, v čem jsem zklamal, co jsem nezvládl a toho lituji;

3. v jednotlivých událostech tohoto dne hledám Boží přítomnost a za to Boha chválím;

4. prosím za rodinu, známé, společnost, církev a na závěr za sebe.

Opět můžu uzavřít nějakou naučenou modlitbou nebo modlitbou žalmů.

(podle knihy Klemens Tilmann: Denně se modlit – ale jak?)

Text katecheze (doc);

Prezentace katecheze (ppt); Prezentace katecheze (pdf);

Kartička barevně I; Kartička černobíle I; Kartička barevně II; Kartička černobíle II