13. Mojžíš – Cesta víry II (KKC 2575)

Mojžíš- Cesta víry II. (KKC 2575)

Úvodní modlitba:

Dnešní úvodní modlitba bude rozjímáním znamení kříže.

Ve jménu Otce,

který nás stvořil,

který nás miluje

a který to s námi nevzdá –

nikdy nevzdá,

i Syna,

ve kterém se mi Bůh dává darem

v mém životě a v mém těle,

ve kterém se dává tomuto světu a utrpení tohoto světa

až za brány podsvětí,

i Ducha Svatého,

který je jednotou, útěchou i vedením

a který nás navzájem spojuje s NÍM

v moci jeho vzkříšení.

Osvěcuj mého ducha,

myšlení, chápání a rozum

a rozjasňuj můj pohled,

naplňuj mé tělo

svou svatou přítomností,

probouzej v něm sílu

a sílu Ducha Svatého, jehož je tělo příbytkem.

Veď mé ruce,

ať jsou svobodné,

aby se mohly vložit do tvé ruky, kterou mi nabízíš,

a chopit se díla, které mi svěřuješ.

Ať všechno, co jsem a co mám,

co dělám a po čem toužím,

směřuji k tobě a konám s tebou –

ke tvé cti a ke spáse lidí. Amen.

(Georg Lengerke. Modlitba převzata z YOUCAT. Modlitební knížka pro mladé)

Po této modlitbě může následovat chvíle ticha.

Rekapitulace

Dostáváme se k třetímu období Mojžíšova života. V prvním období si Mojžíš osvojuje různé životní metody, učí se, je vychováván ve vší moudrosti. A také Bůh si Mojžíše oblíbil. Mojžíš buduje svůj vlastní plán, kdy Boha ani moc nevnímá. Bůh se však o něj stará. Z tohoto plánu se stane fiasko. Mojžíš chce obnovit jednotu bratří, kterým říká: „Následujte mne. Já to všechno zařídím.“ Byly to však pouze jeho návrhy, jeho představa, jeho plán. Plán s mým já, Mojžíš, vůdce a zase já. Všechno se zhroutilo. Mojžíš utíká do cizí země, kde začíná žít znovu a jinak. Mojžíš právě na této poušti objevuje Boží iniciativu vůči své osobě. Bůh se o něho zajímá. Proč mohl Mojžíš toto objevit? Protože se nebál samoty. Přestává stavět na sobě, na své metodě, na své schopnosti. To je první východisko k tomu, aby byl člověk schopen očekávat Boha. Mojžíš byl sám. Avšak ne v izolaci! Izolace vede k zoufalství, k nepochopení, k nepřijetí. Mojžíš byl ve své samotě otevřený vůči tomu, co se děje kolem něj.

Kde jsem já ve svém vztahu k Bohu? Vím, nebo alespoň tuším iniciativu Boha vůči mé osobě? Slovo „objevit“ je nesmírně důležité v duchovním životě. Máme stále objevovat, stále jít dál. Máme také stále žasnout nad objevenými věcmi, abychom nezůstali v prostřednosti, všednosti. Protože pak nemůžeme zapalovat. Pak nás naše modlitba nebaví. Nečerpáme v ní pokoj a sílu do našeho osobního života.

Biblický text: Povolání Mojžíše u Boží hory (Ex 3,1- 4)

Mojžíš pásl stádo svého tchána Jithra, midjánského kněze. Když vyhnal stádo za step, přišel k Boží hoře Choreb. Tu se mu zjevil Hospodinův anděl v plameni ohně, který šlehal ze středu keře. Mojžíš se díval, a hle – keř hořel plamenem, ale neshořel. Řekl si: „Půjdu se podívat na ten zvláštní jev, proč keř neshoří.“ Když Hospodin viděl, že se Mojžíš přichází podívat, zavolal z keře: „Mojžíši, Mojžíši!“ A on odpověděl: „Tady jsem!“

3. období

Čím se vyznačuje toto třetí období Mojžíšova života? Mojžíš porozuměl božské iniciativě ve svém životě. Pochopil, že to není on, kdo se zajímá o Boha, ale Bůh, který se zajímá o něho. Toto je základní rys každého křesťana. Již to není ten Mojžíš, který se smilovává nad lidem, ale tento Mojžíš si uvědomuje, že nad ním se smilovává a propůjčuje dar sám Hospodin. Toto je ta úžasná proměna, dokonalý zvrat, ke kterému dochází na Midjánské poušti. Je to okamžik vzájemného hledání Boha a člověka. Až dosud to byla doba, kdy Mojžíš hledá Boha. Nyní nastává doba, kdy Bůh hledá Mojžíše a on to ví. A to je okamžik, kdy může začít Mojžíšovo poslání. Klidně, jakoby se nic nestalo. Aniž by si činil starosti, může nyní vyrazit do Egypta. I když nemá zbraně. Půjde v síle Božího slova. Bude hlásat Boží slovo.

Sk 7,31 „s údivem hleděl Mojžíš na ten zjev.“

Do tohoto okamžiku Mojžíšova života jsme si mohli klást otázku: Kdo jsem já? To se nyní přeměňuje v otázku: Kdo jsi ty, Pane?

Co nyní dělá Mojžíš? Pase stáda svého tchána, je z něho dobrý pastýř. V dálce uvidí keř, který stále hoří, aniž by shořel. A Mojžíš s údivem hledí na ten zjev. Mojžíš ve svých 80 letech něco objevil, žasne nad tím úkazem, diví se. Zajímá se o nové věci. Nechal se uchvátit svou schopností žasnout. Je to zvláštní schopnost dětí, ale nebudeme-li jako děti, nevejdeme do nebeského království (srov. Mt 18). Mojžíš je skrze uplynulá období svého života zralejší pro nové „dětství“. Přijímá Hospodina nově. 

Na koho hledím v životě já: na sebe, nebo na Boha? Podle koho směřuji svůj život? Podle koho chci směřovat svůj život? Nechávám se nalézat Bohem?

Sk 7, 31 „Přistoupil blíž, aby se na to důkladně podíval.“

Mojžíš se sám rozhodl přistoupit blíž, aby se mohl lépe podívat. Aby mohl lépe vidět, lépe vnímat. Mojžíš, dá se říci, se rozhodl vykonat exkurzi, cestu. V tom je vidět jasné rozhodnutí. V krajině, v níž se pohyboval, nebylo nijak jednoduché vystoupit na horu (přistoupit blíž). Hory v té krajině jsou tvořeny po různých stupních, a chce-li někdo vystoupit na vyšší stupeň, musím často horu obcházet. Mojžíš vystoupí na horu, i když ji musí obcházet dokola. Chce vidět, co ten jev znamená. Musí opustit své stádo ovcí, možná je zanechává i v nebezpečí a vystupuje v žáru slunce na horu. A toto je opět další okamžik v životě modlitby člověka, kdy musím opustit to, o co se starám, co dělám, co chci. A mnohdy je to za poledního žáru sluce – je to namáhavé. (Ve chvíli modlitby – rozhovoru s Bohem nemyslet už na svět kolem – nenechat se ničím rozptylovat, ale soustředit se na Boha. To neznamená, že žiju „na obláčku“, ale že svět s důvěrou odevzdávám do Božích rukou. V této chvíli jsem tu jenom pro Boha.) Ale mnohdy se k Bohu blíž ani nejde jinak dostat. U Mojžíše teď není ani stopy po jeho zahořklosti. To už není smutný Mojžíš, to už není postoj „je mi to jedno.“ Mojžíš je živý, i když starý (dokázal opustit své staré JÁ). Nechává v sobě růst myšlenky. Klade si otázky a hledá odpovědi. Je ochotný, je otevřený k poznání. Bere na sebe námahu. Nejde tam pouze pro sebe, ale chce se učit. Chce znát pravdu. Na horu vystupuje Mojžíš jako hluboký, zralý, očistěný a pro nové věci a události otevřený člověk.

Bůh nepromlouvá k člověku hned, jasně, zřetelně. Ale spíše jemně a tajemně čeká, až si jej všimneme a nechává nám svobodu, jestli se za ním rozhodneme jít. Hořící keř. Mojžíšova cesta k hořícímu keři nebyla jednoduché, ani naše cesty k Bohu nejsou přímé a jednoduché.

V těchto událostech můžeme vidět jakéhokoliv člověka i sami sebe. Můžeme jednat jako Mojžíš, anebo si říci: „To nic není, to znám.“ Nebo „to není nic pro mne.“ Jde o první pohyb, první svobodné rozhodnutí mého já vidět, žasnout, zajít se podívat. Schopnost poznávat, objevovat je základní činností člověka. Chci se vzdát příjemné roviny, kdy sedím v příjemném stínu stanu? Rozhodl jsem se neučinit obtížný výstup a nejít nahoru? Rozhodl jsem se zanechat ovce tady a kráčet na horu. Mojžíš nejde na horu, aby dosáhl nového úspěchu. On jde, protože se chce naučit znát věci, jaké jsou, chce určit pravdu jaká je.

Co slyší Mojžíš?

Ex 3, 4-6: Když Hospodin viděl, že se Mojžíš přichází podívat, zavolal z keře: „Mojžíši, Mojžíši!“ A on odpověděl: „Tady jsem!“

Mojžíš je na poušti, kde nikdo není. Když vystupuje na horu, také nikoho nevidí, nepotká. A najednou ho někdo volá jménem. Dívá se, hledá, kdo to je, ten, který vyslovuje jeho jméno. (Tento pocit jistě všichni známe, když někde ve městě, nebo v cizím prostředí nás někdo zavolá jménem. Také ho hledáme, také se otáčíme, a když ho uvidíme, s rozradostněnou tváří jdeme za ním a on za námi.) Je tu někdo, kdo se o mě zajímá. Zajímá se o Mojžíše, který všechno ztratil: svou rodinu, vlast, postavení… a žije jako cizinec v jiné zemi, rodině… Přesto, že jeho vlastní už na něho dávno zapomněli, Bůh jej volá jménem. Takto Bůh volá také na mě, ať jsem v jakékoliv situaci. Volá mě mým jménem. Zajímá se o mě a volá mě k něčemu novému. Dává mi svou důvěru. Dává mi svou lásku. Věřím tomu?

Co znamená toto dvojí zavolání od Hospodina vůči člověku?

Bůh takto volá na člověka v zásadní situaci jeho života, když mu chce něco důležitého sdělit.  Nemusíme mít strach, že jsme něco přeslechli, protože v těchto situacích nás Bůh neosloví pouze jedenkrát, pouze jedním způsobem. Daleko důležitější je dávat si pozor, abychom byli v jeho blízkosti a uslyšeli jeho hlas.

Gn 22,11: „Abraháme, Abraháme …“ Je to místo, kdy Abrahám vztahuje ruku, bere nůž a je rozhodnut zabít svého syna. Tu se ozve dvakrát z nebe jeho jméno a Abrahám odpovídá: „Tady jsem“ a anděl mu přikazuje, aby chlapce nezabíjel. Je to zásadní, důležitý bod v životě Abraháma. Bůh skrze toto dvojí zavolání chce člověka z jeho rozhodnutí nasměrovat jinam. Zde jde o zkoušku plného odevzdání se Hospodinu v každém okamžiku.

Sam 3,4-6: „Samueli, Samueli …“ Samuel je třikrát volán v noci. Zpočátku neví, co to má znamenat. Jde k Elimu a pak na jeho radu řekne: „Zde jsem.“ A Hospodin mu opět oznamuje věci do budoucna. Je to bod, kdy se mění celé dějiny Izraele. Doba soudců se blíží ke konci a blíží se doba králů.

Lk 22,31-32: „Šimone, Šimone …“ Jde o vrchol v Petrově životě. Ježíš dvakrát vyslovuje jeho jméno, aby mu sdělil, že za něho prosil, aby jeho víry nezanikla, aby mohl ve víře utvrzovat své bratry. Nic většího Petr nemohl od Ježíše dostat.

Lk 10,41: „ Marto, Marto…“ Jde možná o jednoduchou záležitost, epizodu z domácnosti, ale pro Lukáše má velký význam. Zde se Marta podobá Mojžíšovi v prvním období jeho života, kdy se na všechno dívá jenom lidskýma očima, kdy se na všechno vrhá a přitom vytváří nepořádek v hodnotách věcí kolem. Marta chce učinit všechno velmi dobré: připravit velkou hostinu, uspokojit všechny příchozí. Vše bere do svých rukou. Stává se učitelkou a chce poučovat samotného Ježíše, co má říkat, co má dělat. Marta se domnívá, že žije láskou k bližnímu, ale neporozuměla, že Ježíš je učitelem a ona, že mu má naslouchat. Je to přesně ten způsob, na kterém ztroskotal Mojžíš, když se domníval, že všechno ví, všemu rozumí, má to ve svých rukou a může Boha poučovat, jak a co má dělat.

Mojžíš po oslovení u hořícího keře vnímá, že dospěl k rozhodujícímu bodu svého života, k bodu, kdy má být k dispozici, kdy by neměl upadnout do dřívějších chyb, proto je plný očekávání, co se teď přihodí.

Závěrečná modlitba

Při této modlitbě si můžeme uvědomovat, že Bůh je Láska. Není to někdo, kdo mě zavolá a pak nutí do náročného způsobu života, ale jeho zavolání je zavolání z lásky.

Úryvek z Písma

Iz 43, 1-5: Nyní toto praví Hospodin, tvůj stvořitel, Jákobe, tvůrce tvůj, Izraeli: „Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj. Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí. Neboť já Hospodin jsem tvůj Bůh, Svatý Izraele, tvůj spasitel. Jako výkupné jsem dal za tebe Egypt, Kúš a Sebu dal jsem místo tebe. Protože jsi v očích mých tak drahý, vzácný, protože jsem si tě zamiloval, dám za tebe mnohé lidi a národy za tvůj život. Neboj se, já budu s tebou.

K uvedení do osobní modlitby a meditace může pomoci následující píseň:

Rieka života – Všetko to, čo chcem

Po ní mohou následovat vlastní chvály a díky.

Modlitbu uzavře prosba o požehnání nebo požehnání, pokud je přítomný kněz.

Text katecheze (doc);

 Prezentace katecheze  (ppt); Prezentace katecheze (pdf);

Kartička barevně I; Kartička černobíle I; Kartička barevně II; Kartička černobíle II