13. Ambon, sedes, abak, kříž

Slova, gesta a věci v liturgii jsou převzata z všeobecných lidských zkušeností. Liturgický význam a plnou účinnost nabývají ve vztahu k dějinám spásy. Liturgie je jejich památkou. Z toho plyne, že ta vnitřní, na první pohled neviditelná, účast vyžaduje přiměřené uvedení do řeči symbolů, kterou se tajemství projevuje navenek a zpřítomňuje. V opačném případě zůstává liturgické slavení posvátných tajemství jaksi vzdálené, nepochopitelné nebo nesrozumitelné. Potom vnímáme liturgii pouze jako rituál nebo povinné rubriky, že to tak musí být. Proto také v minulosti velcí církevní otcové, jak na východě, tak na západě věnovali velkou pozornost mystagogii v liturgii, tzn. postupné uvádění do křesťanského tajemství a do jeho prožívání. Proto i tyto katecheze jsou předpokládány, abychom studovali a vykládali smysl, který bývá často skrýván v liturgických znamení a obřadech, kdy si máme všímat, ne tak jejich přirozené symboliky, ale spíš vidět a rozumět výrazovou hodnotou jakou měli v dějinách spásy, a proto je užíváme v liturgii. V dnešní katechezi se budeme věnovat ambonu, sedes  a abak.

Ambon

Všeobecné pokyny k římskému misálu, které jsou napsané v úvodu, říkají k bohoslužbě slova: „Když skončí úvodní modlitba, jde lektor k ambonu a předčítá první čtení; všichni při tom sedí a naslouchají. Na závěr čtení odpovídají společnou odpovědí: Bohu díky. Když skončí čtení, žalmista, zpěvák nebo sám lektor pronáší žalm a lid pronáší odpověď, také od ambonu. Je-li před evangeliem také ještě druhé čtení, lektor je předčítá od ambonu, zatímco všichni ostatní sedí, poslouchají a nakonec odpovídají společnou odpovědí: Bohu díky.  Také evangelium se předčítá od ambonu.“

Můžeme říci, že všechna čtení, a je-li to možné, i zpěvy mezi čteními se čtou nebo zpívají od ambonu. Homilie se koná od sedes nebo od ambonu. Přímluvy neboli modlitbu věřících řídí kněz od sedes a nebo od ambonu. Vidíme, že ambon je při mši svaté důležité místě. Odtud nasloucháme Božímu slovu, homilii, zpěvu a přímluvným modlitbám, do kterých se také zapojujeme. Podíváme-li se na dějiny mešní liturgie, nebylo nikdy jasně stanoveno místo, odkud se zvěstování Božího slova mělo dít. V prvních staletích se ale toto místo nikdy příliš nevzdálilo od oltáře nebo z přední části presbytáře. Souvislost slova a eucharistie se při mši svaté vždy teologicky uznávala a viditelně naznačovala. Je pravda, že kazatelna, odkud se také hlásá Boží slovo, v různých obdobích stavěla na jiných místech. Někdy i doprostřed kostela. A nyní se opět po II. vatikánském koncilu toto místo vrátilo do blízkosti oltáře. Jde o to, abychom si uvědomili důstojnost a důležitost Božího slova. Ve kterém je Kristu přítomen. To má naznačovat blízké spojení ambonu a oltáře. Jde o živý kontakt mezi tím, kdo hlásá Boží slovo a tím, kdo naslouchá.  Ambon by měl být pevný, ne přenosný. Měl by být umístněn tak, aby věřící dobře viděli a slyšeli toho, kdo z ambonu čte nebo promlouvá. Ambon je místem, kde se odehrává hlavní část bohoslužby slova. Ambon ba měl být v kostele vždy pouze jeden, protože to symbolicky nejlépe vyjadřuje jednotu Božího slova.

Sedes

V benedikcionálu je žehnací modlitba pro žehnání předsednického sedadla pro slavení bohoslužby a ta zní:

Pane Ježíši, tys dal pastýřům své církve příklad,

že nemají chtít, aby jim jiní sloužili,

ale sami mají sloužit svým bratřím a sestrám.

Dej, ať ti, kdo budou předsedat bohoslužbě z tohoto místa,

jsou horliví ve službě, ať hlásají tvé slovo

a slaví svatá tajemství.

Ať tě mohou spolu se svěřeným lidem navěky chválit,

Ať zasednou ve tvém věčném království.

Neboť ty žiješ a kraluješ na věky věků. Amen. 

V této žehnací modlitbě je vyjádřen veškerý smysl sedadla pro kněze při slavení mše svaté. Předsedat při mši svaté znamená sloužit bratřím a sestrám. Vyjadřuje to také horlivost pro Boží službu, pro hlásání slova a místo, odkud k nám do našeho srdce přichází tajemství Božího slova a je to také místo, odkud je řízena naše společná chvála Pána, aby nás to povzbuzovalo na společné cestě do Božího království. Od tohoto místa celebrant řídí bohoslužbu, obzvlášť bohoslužbu slova a závěrečné obřady. Celebrant se odtud modlí narozdíl od ambonu, kde se hlásá Boží slovo. U sedes děláme společný úvodní kříž. Úvodní oslovení a také úkon kajícnosti. Vstupní a závěrečnou modlitbu. Je to předsednické sedadlo, má být umístěno na viditelném místě, v hlavní ose kostela, aby byl bezprostřední kontakt s bohoslužebným shromážděním. Toto místo má vyjadřovat klid a pohodu, která vyplývá z toho, že je to místo modlitby, sjednocování a úvodů nebo také závěru k bezprostřednímu kontaktu s Božím slovem. Proto je to také místo, kde se kněz nejenom modlí, ale také sedí a naslouchá. Je tam symbolika toho, že při modlitbě stojíme, protože služebník před pánem, když jej o něco prosí nebo děkuje, tak vždy stojí. A proto celebrant vždy když se modlí, stojí. A má stát také bohoslužební shromáždění. A když služebník naslouchá, tak se muže posadit. Je to výraz určitého ztišení, zklidnění, výraz zde jsem a jsem připraven. Dále kolem sedes, sedadla předsedajícího bývají další sedadla, pro všechny, kteří při liturgii vykonávají jakoukoliv službu. Samozřejmě že nikdo z těchto přisluhujících si nemůže sednout na sedadlo předsedajícího kněze.

Abak (kredenc)

Je malý stolek, na kterém jsou připraveny věci, které se používají při liturgii. Je dobře, když je na něm bílé plátno, které symbolizuje čistotu těchto předmětů, protože přichází do kontaktu se samotným Bohem. Proto by tyto předměty měly být uloženy společně na samostatném místě a na tento stůl by se nemělo nic jiného dávat.

Kříž

Je důležitý symbol nejenom pro každý kostel, ale také pro každou liturgii. Kříž tvoří vstup do každé mše svaté, ale také závěr, proto kříž je vždy umístěný v presbytáři. A to buď z dřívějších dob na hlavním oltáři, nebo může být umístěn na hlavním stole nebo má své vlastní místo v presbytáři. V křesťanství je a bude událost kříže pro někoho pohoršením, pro někoho vítězstvím. Ježíš se z lásky ke každému z nás zřekl svého života, umírá na kříži a třetího dne je vzkříšen. Kříž v liturgii znamená sebezřeknutí. Kříž má být pro nás v liturgii připomínkou nástroje „vlastní popravy“. Když jsme na mši svaté, tak máme v sobě umrtvovat starého člověka. Tím se otevírám pro nové věci, pro nové Boží slovo, pro nové impulzy do nového života. Mše svatá je jedna velká modlitba, cesta, která vede do Božího království a kříž je ten klíč k té cestě. Sebezřeknutí se a připravenost pro přijetí Božích věcí a událostí. My nemůžeme vidět na kříži pouze utrpení. Kříž také vypráví o Bohu, který je živý a miluje lidi, i když ti ho mnohokrát neberou. Kříž vypráví o Bohu, který odpouští svým nepřátelům, právě v okamžiku, kdy se toto nepřátelství otevřeně projevuje. Kříž nám připomíná, že Bůh tolik touží po tom, abychom se obrátili a žili v jednotě s ním. Kříž nám stále také připomíná, že jsme hříšníci. A proto je tady Ježíš, který nás z tohoto hříchu vysvobozuje a skrze tajemství eucharistie a svého slova nás chce doprovázet ke svému Otci do Božího království.

Text katecheze (pdf)

Prezentace katecheze (ppt); Prezentace katecheze (pdf)

Kartička barevně; Kartička černobíle