12. Světlo. Oheň – rozžatá svíce. Oltářní plátno
Dnešní katechezí pokračujeme v tématu z minulého týdne: symboly, gesta, znamení. V této katechezi bychom se chtěli věnovat symbolice světla, ohně, rozžaté svíce, oltářního plátna a bílé barvy. Také uvědomění si těchto obrazů nám pomůže hlouběji proniknout do slavení liturgie.
Plamen hořící svíce aby hořel, musí spalovat. A tím vydává světlo a teplo. Proto svíce, když hoří, tak ubývá vosku. Světlo a teplo je podmínkou každého života a růstu všeho živého. Na oltáři by nemela hořet pouze jedna svíčka. Protože svíce na oltáři jsou znamením společenství, farního společenství. Společenství netvoří pouze jeden člověka. Při mši svaté ve všední den se mají připravit alespoň dvě svíce na obětní stůl, popřípadě hlavní oltář, a na svátek čtyři svíce a na slavnost nebo v neděli šest svící, když přijede biskup, tak má být připraveno sedm svící. Těchto 7 svící symbolizuje 7 darů Ducha Svatého a tím také planost kněžství a kněžském posloupnosti.
Doporučujeme přicházet na mši svatou včas, abychom si uvědomili, co znamená překročit práh kostel, co znamená namočit ruku do svěcené vody, pokleknout a udělat kříž a pak přijdu na své místo a dívám se na hořící svíci do presbytáře. A nechávám plynout myšlenky při pohledu na rozžaté svíce, kříž, svatostánek, obětní stůl. V této katechezi bychom se zastavili u symbolu rozžaté svíce a oltářního plátna.
Můžeme říci, že matkou všech svící je velikonoční paškál, který je viditelným znamením velikonoční radosti. Paškál (paschale – velikonoční), můžeme říci, že je to v překladu velikonoční svíce. Tato svíce se rozsvěcuje při všech bohoslužbách ve velikonočních době a bývá postavena u ambonu. Tam, kde se hlásá evangelium – světlo světa. Paškál se zapaluje od ohně na Bílou sobotu, kdy tento oheň je symbolem lásky a síly Ducha Svatého. Tento oheň zachvacuje mladou církev a je taky obrazem velikonočního Krista. Do velikonoční svíce se vyrývá kříž, letopis a řecká písmena alfa a omega. Dále se do této svíce vtlouká pět kadidlových zrn, které označují pět Kristových ran na kříži. Do kostela, který je ponořen do tmy se velikonoční svíce přináší v průvodu, ve kterém zpíváme: „světlo Kristovo“. Kněz zpívá: „Světlo Kristovo“ a my odpovídáme: „Sláva tobě, Pane“. Tato velikonoční svíce je znamení Krista, pravého světla, které oslňuje každého člověka. Před evangeliem se na Bílou sobotu od této svíce rozsvítí všechny svíce v kostele a tyto svíce jsou nám po celý rok symbolem vzkříšeného Krista.
Každý plamen vysílá proudy tepla a také světlo, jak jsme již řekli v úvodu této katecheze. Zapálení svíce je vždy vyznáním mé víry a při pohledu na rozžatou svíci v kostele si mohu udělat svou obnovu své víry: Ano, Pane, jsem zde a čekám a jsem přítomný na mši svaté. Každý z nás, když byl pokřtěn, tak tatínek dostal křestní svíci, kterou rozžehnul od paškálu a tato svíce hořela na znamení víry mých rodičů na znamení víry mého života, na znamení mojí víry. Když zažehneme jakékoliv světlo, když se večer setmí, nebo otočíme vypínačem a rozžehne se žárovka, říkám tím důrazně, že nechci žít ve tmě, kdy nevím, po čem šlapu, nic nemohu najít. Člověk není stvořen, pro tmu, pro smrt, ale pro život. Každé světlo znamená energii, vůli žít, touhu po plnosti, úsilí po společenství překonání každé plnosti či nehybnosti malý plamínek rozžaté svíce ze tmy dělá světlo. A je vidět na velkou vzdálenost. Rozžatá svíce překonává také osamělost, daruje život a teplo. Neboli svíce nám ukazuje životní cestu, na které přichází vždy různé nesnáze, ale žijeme, abychom je překonali, to všechno ukazuje na Krista, který o tebe pečuje. Rozžatá svíce také vlévá naději do srdce člověka. A zve nás k modlitbě. K dialogu s Bohem. Každá zapálená svíce je určitým způsobem chvalozpěv na život. My se také v životě spalujeme, abychom mohli žít a mít radost a tím se připravujeme na život v Božím království. Zapálení svíčky přede mší svatou, nebo já když se doma modlím, si taky mohu zapálit svíčku, znamená určitou životní volbu. Je to volba pro Krista, který mě doprovází na cestě a činí toto mé putování jasným a zřetelným. Zapálená svíce je výrazem našeho pevného přesvědčení, že Kristus osvěcuje celou naši bytost, aby mohla kráčet životem v naději v očekávání dne vzkříšení.
Světlo: to znamená Bůh - život- milost
Temno: ďábel – smrt – hřích.
Tam, kde je světlo, tam je také radost, Bůh a jeho svatost. Tam, kde je tma, tam je přítomný pokušitel a hřích. Rozžatá svíce, jak jsme řekli, symbolizuje zmrtvýchvstalého Krista a měla by v nás povzbuzovat bdělost v příchodu Páně. Má nás jakoby hecovat jít dál. Rozžatá svíce na oltáři říká: „Zklidni se, človíčku, otevři se, já přijdu během liturgie, já jsem zde ve svatostánku, já přijdu k tobě, mě na tobě záleží, mám tě rád.“ Chce svítit také skrze tebe. Každý plamen je živý, není to nic z umělé hmoty a zrovna tak i v nás má hořet náš život, aby v nás mohl být přítomný Kristus, který je tím voskem pro ten rozžatý plamen. Svíce hoří na oltáři a no tomto oltáři máme být i my. Tím plamenem má být každý z nás.
I v SZ byl oheň oblíbeným obrazem Božího přebývání mezi lidmi. Uvedeme si pouze 3 takové symboly. První je obraz hořícího keře na poušti, skrze který se Hospodin zjevuje Mojžíšovi a rozmlouvá s ním. Druhým je, když Izraelité zažívají hřímající Sinaj, kdy celá hora je zahalena dýmem a ohněm, protože Hospodin na ni sestoupil v ohni. A třetí je, když Izrael putuje pouští, tak před nimi kráčí ohnivý sloup a ukazuje jim cestu a naopak, když utíkají z Egypta, tak za nimi je ohnivý sloup, který je chránil před Egypťany. Křesťané viděli v ohnivém sloupu a hořícím keři předobrazy pravého Božího ohně, který plane z dřeva kříže, aby smířil lidstvo s Bohem. Oheň je také obrazem Boží lásky, která vyzařuje z Kristova srdce. Vidíme to často na obrazech Nejsvětějšího Kristova srdce, ze kterého plane oheň.
Rozžatá svíce je symbolem křesťanského života, kdy se musíš spalovat, abys mohl hořet, a na oltáři nás upozorňuje, že je zde někdo víc než já, je zde milující Otec. Světlo se dříve nosilo před významnými osobami, proto u oltáře vždy hoří rozžaté svíce.
Bílé oltářní plátno
Bílá barva hraje vždy důležitou roli ve vztahu mezi člověkem a Bohem. Je to barva čistoty, dokonalosti, radosti, také určité svátečnosti. Je to Boží barva, proto vždy prostíráme na obětní stůl nebo na oltář bílé plátno. Může na něm být i různé zdobení. Do bílého plátna je zahalen také kněz. K tomuto oblečení říkáme alba – bílé roucho. I křtěnci dostávají bílou roušku. To vše má připomínat čisté srdce. Toto bílé plátno symbolizuje čistotu duše a také čistotu Boha. Čistota se vždy získává usilovnou prací. Dnes nám to už tak nepřijde, protože máme automatické pračky, ale dříve dalo praní velkou námahu, a když chtěl člověk udržet bílou barvu na oblečení, tak to nebylo tak jednoduché. V Písmu čteme, že bílá roucha těch, co oslavují Pána, vyprali v krvi beránkově. Jinak ho mohou těžko oslavovat. Proto bílé plátno symbolizuje Boha, který mě zve, abych se do něho ponořil, aby i mé srdce, můj život mohl být ponořen do bílého plátna. Proto v prvních křesťanských dobách se křtěnci oblékali do bílého roucha a v tom chodili po celou velikonoční dobu do kostela a žili v něm, aby jim to bílé roucho připomínalo blízkost Pána.
Bílá barva, bílé roucho, bílé plátno se vždy vztahují k Otci nebo k Ježíši Kristu. Když uplynula sobota a začal první den týdne, přišli Marie z Magdaly a druhá Marie, aby se podívaly k hrobu a nastalo veliké zemětřesení, neboť anděl Páně sestoupil z nebe, odvalil kámen a usedl na něm. Jeho vzezření bylo jako blesk a jeho roucho jako sníh. (Mt 28,1-3) Vidíme, že bílá barva v Písmu svatém, je užívána vždy kolem vzkříšeného Krista. Je to vždy tak nejúžasnější událost v existenci světa a týká se vztahu mezi člověkem a Bohem, kde se vede dialog. Bílá barva se také užívá při jakémkoliv setkání s Pánem, například při prvním svatém přijímání nebo v evangeliích, jak popisují synoptikové událost na hoře Proměnění, kam s sebou vzal Ježíš Petra, Jakuba a Jana, aby byli sami. A byl proměněn před jejich očima. Opět můžeme číst, jeho šat byl zářiče bílý, jak by jej žádný bělič na zemi nedokázal vybílit…
Bílá barva se v liturgii používá vždy pro svátky Páně, na Vánoce, Velikonoce a velikonoční dobu a při památkách svatých, kteří zemřeli jako vyznavači. Na začátku mše svaté na znamení úcty, když kněz předstoupí před střed oltáře a políbí toto bílé plátno a tím i oltář. Když vidíme tento liturgický úkon, je dobře se také duchovně přidat k políbení Boha z úcty k tomu, co pro mě všechno dělá, jak mě miluje, jak se mi daruje a z úcty k jeho ryzí čistotě, kde není žádný nástin zla.
Text katecheze (pdf)
Prezentace katecheze (ppt); Prezentace katecheze (pdf)
Kartička barevně; Kartička černobíle