10. Tradice modlitby (KKC, čl. 2650 - 2654)

Význam slova tradice znamená podání, předávání. Mám určité znalosti, dovednosti, postupy, mám nějakou zkušenost a tu předávám dál. Například zkušenost s tím, jak nejlépe se naučit cizí jazyk, jak uvařit co nejchutnější jídlo, jak pěstovat květiny, a tak mohu svoji zkušenost předávat druhým, abych jim pomohl v jejich učení, vaření, apod. Podobně je to i s tradicí modlitby. Když církev učí modlit se podle vzoru modlitby v Písmu, především pak podle modlitby Božího Syna, získává určitou zkušenost s tím, jak se modlit (rozvíjet svůj vztah a komunikaci s Bohem) a tuto zkušenost pak předává dál, abychom my dnes nemuseli způsoby a vzory složitě sami hledat, ale abychom právě mohli čerpat z této zkušenosti. Můžeme říci, že tradice modlitby je také zajištěné pokračování jednou započaté modlitby Ježíše Krista, která se předává dál. Na základě předané zkušenosti v modlitbě církve a také určité životní zkušenosti předků (rodičů, vychovatelů...) můžeme my dnes z této zkušenosti čerpat v aktuální situaci a současně do této tradice modlitby zařazovat nové prvky vyplývající ze života současného člověka, z mého osobního života. Tradice modlitby může být ale i v nebezpečí, že ztratí otevřenost pro nové, pro potřeby přítomnosti. A zastaví se na tom, co je osvědčené, co již zná. Tradice modlitby neznamená, že se modlíme pouze věci osvědčené, starší, známé, ale že díky této zkušenosti se otevíráme novým podnětům k modlitbě, novým výrazům, novým slovům, která vkládáme do modlitby. Toto všechno je skutečná modlitební tradice, která otevírá dveře ke Kristu a k církvi a tento dialog je živý, poctivý.

Modlitba se nemůže omezovat pouze na spontánní projev mé vnitřní rozpoloženosti, mého vnitřního pocitu.  Aby se člověk modlil, musí chtít. Takže modlitba nemůže zůstat u pocitu, u chuti, ale často je otázkou rozumu a vůle, která se uskutečňuje v konkrétním skutku, tj. v čase, který věnuji rozhovoru s Bohem. Pro tento čas se musím rozhodnout. Není dobré, když se modlím bez toho, čím prošla církev a co nás naučil Ježíš a jeho učedníci, a zůstávám pouze ve svém já, ve své současnosti a budoucnosti. A naopak také není dobře, když zůstávám pouze v tradici, bez současnosti a budoucnosti, bez osobního zaangažování. Ježíš nenechal apoštoly jenom tak, ať se modlí, jak chtějí, ale učil je modlit se.

V modlitbě, pokud je taková, jak jsme si před chvílí řekli, objevuje každý své osobní poslání na zemi. Modlitba nás vede ke konání dobra. Díky modlitbě také lépe chápeme, jak je v křesťanském životě důležitá láska. Modlitba volá po lásce a láska volá po modlitbě. Díky modlitbě objevuje každý člověk trochu jinou stránku Ježíšovy osobnosti. To je smyslem modlitby. Podobat se Ježíši. Nikdy se mu nebudeme podobat ve všem, ale je důležité díky evangeliu objevit svůj konkrétní pohled na Krista a ten se snažit žít a uskutečňovat. Buďme vnímaví pro svůj daný směr, cestu, dimenzi Ježíšova života. Je totiž spojena s dary a charismaty, která jsme od Pána dostali. Toto nazýváme školou modlitby. Právě škola modlitby se opírá o texty Písma.

S modlitbou je to stejné jako s konáním dobrých skutků: všichni k tomu máme chuť, v každém člověku se skrývá touha konat dobro a zrovna tak touha modlit se. Musíme ovšem chtít, musíme se rozhodnout a skutečně jednat, abychom pak konkrétním způsobem konali dobro. A stejně tak je to i s modlitbou. Aby se člověk modlil, musí chtít. Nestačí čekat, až se modlitba spontánně objeví v mém srdci, až ucítím chuť modlit se právě tehdy, když mám na modlitbu náhodou čas. Musím chtít a bojovat o čas, kdy se budu skutečně modlit. Musím si skutečně čas udělat. A to ne někdy, nějak náhodně. V modlitbě se musím cvičit, stejně jako v konání dobrých skutků, které se potom stávají určitým návykem, součástí života. Naučit se konat dobro nevznikne samo od sebe. Musím se se v tom trpělivě cvičit. Bez takového tréninku člověk skutečné duchovní štěstí v životě moc nepozná. Pokud zůstanu pouze u svých spontánních pocitů, stávám se otrokem svých pudů.

Za člověka modlitby neoznačíme někoho, pro koho je modlitba jen příležitostnou záležitostí. Myslíme tím člověka, který se modlí denně, modlí se jakoby stále. Ten, kdo hovoří s Bohem často, je něčím jiný. Skrze tvář „promodleného“ člověka se díváme do tváře Krista. Současně skrze jeho modlitbu jako by se prozařovat celý jeho život. Takový člověk vnáší pokoj, radost, pohlazení, Boží přítomnost p a požehnání všude, kam vkročí. (Uveďte příklady setkání s těmito lidmi, jestli jsme se s nimi setkali, jak to na vás zapůsobilo.)

Řekli jsme si, že je důležité čerpat z tradice modlitby, ze zkušenosti modlitby. Je důležité, aby nás někdo do této zkušenosti uvedl. Pokud známe nějakého člověka modlitby, ptejme se ho, učme se od něho. To je jedna strana mince. Druhá strana je, že potřebujeme i vnitřního učitele modlitby, to je Ducha Svatého, který nám přichází na pomoc v naší slabosti a přimlouvá se za nás. A také potřebujeme k modlitbě církev. Ona nás učí modlit se skrze různé cesty tradice. Patří k nim rodiče, rodina, Písmo svaté, liturgická modlitba, skrze božské ctnosti víru, naději a lásku a skrze milost posvěcující (svátostný život).

Mt 7,7 „Proste, a dostanete; hledejte, a naleznete; tlučte, a otevře se vám.“ Odpovědí na tento verš Matoušova evangelia je, že Ježíše nemůžeme uctívat pouze rty, slovy, když je naše srdce od něho daleko. Pak se jedná o prázdná slova, modlitba se stává pouze lidským snažením, držíme se pouze jakýchsi lidských podání, lidských nároků, nebo povinností. Při modlitbě by nám vždy mělo jít o to, aby hovořilo naše srdce se „srdcem“ Božím. Proto je dobře a vždy nám pomůže, budeme-li se učit ze zdroje liturgických textů a denní modlitby církve – breviáře. Jejich texty vycházejí z ohniska církevního života. Neříkáme pouze prázdná slova, která si vymysleli lidé, ale jsou to slova plná života, která dávají náplň našemu lidskému životu a nasměrují nás k Trojici: k Otci, Synu a Duchu Svatému. Otcové duchovního života někdy přirovnávají lidské srdce k oltáři, kde se uskutečňuje tajemství víry. I když je právě liturgická modlitba prožívána ve skrytosti, je vždy modlitbou církve a společenstvím církve vítězné, trpící a putující.

Modlitba

Na závěr této katecheze se můžete spolu pomodlit některou z částí breviáře. Bylo by vhodné, aby animátor ostatní nejprve do této modlitby uvedl, ať už po technické stránce, ale také jako k rozhovoru s Bohem.

Text katecheze (doc);

Prezentace katecheze (ppt); Prezentace katecheze (pdf);

Kartička barevně; Kartička černobíle

.