1. Liturgie – zdroj života
Příběh na úvod:
Schůzka
“Chceš jít se mnou do kina?”
“A co chceš vidět?”
“Tebe.” (Ferrero Bruno: Pohlazení po duši, s. 64.)
Podobně nás Bůh zve k modlitbě, ke společné modlitbě při liturgii, nebo i na tyto katecheze.
V loňském roce jsme vám nabídli seriál katechezí o modlitbě, kde jsme si ukazovali různé cesty, jak budovat skrze modlitbu svůj osobní vztah ke Kristu a k církvi. Byla to cesta, kdy jsme se učili modlit skrze Boží slovo: skrze příklady postav ze SZ a NZ, ale hlavně skrze Ježíšovu zkušenost a jeho vztah s Otcem. V úvodu ke katechezím v tomto školním roce si musíme říci, že člověk je schopen jedině v Kristu se sjednotit s Bohem, který ho má rád. Jedině skrze Krista můžeme Bohu říkat Abba! Otče! Každá modlitba nás znovu a znovu určitým způsobem formuje tak, že postupně vstupujeme do Boží atmosféry. První takovou školou, o které jsme mluvili právě v loňském roce, je Boží slovo, Písmo svaté. Můžeme říci, že Boží slovo je nepřetržitý dialog mezi Bohem a člověkem. Bůh se stále touží přiblížit k člověku a my bychom ho měli stále lépe a lépe rozlišovat, poznávat: jak jeho tvář, tak jeho hlas, jeho myšlenky, názory, podměty, které jsou určeny konkrétně pro mě. Skrze modlitbu se učíme poznávat Boha a s ním hovořit. Existuje ještě další prostor nebo také můžeme říct zdroj mojí modlitby, a to je liturgie. Je to jedinečné prostředí, ve kterém Bůh hovoří, ke každému z nás konkrétně, a očekává moji odpověď. A právě o liturgii bude v tomto školním roce tento seriál katechezí.
Při jedné promluvě řekl Jan XXIII., že by každému katolíkovi mělo jít o to, aby každým dnem stále více a více nechal růst svůj křesťanský život podle evangelia. Dalo by se to přirovnat k rostlinám. Když se semeno zaseje do půdy, vyraší ze země a z malé rostlinky postupně vyrůstá květina či strom. Když však nemá dostatek živin, už dál neroste, začne usychat, není tak krásná. To, co je suché, se musí odřezat: suché větve nebo celý strom. Žádná rostlina si nemůže říci: „To je dobré, už takto zůstanu.“ A my často takto uvažujeme v duchovním životě. Také pro duchovní život platí: buď vesluji, držím kormidlo, nebo jsem unášen proudem, ten se mnou hází, a pak můžu předpokládat, že časem do něčeho narazím a ztroskotám. Tak jako rostliny rostou, nebo nerostou, tak i duchovní život člověka buď roste, nebo stagnuje, až není takřka žádný. Aby byl v rostlině život, potřebuje živiny. Také my pro náš duchovní život potřebujeme živiny. A právě v liturgii máme nacházet nevyčerpatelný zdroj života. Liturgie nás má „tlačit“ do činnosti. Když jsem naplněn pasivitou, jsem pasivní i při liturgii, tzn. že se do liturgie nezapojuji, jsem zapojen jenom do svého filmu, který mám před očima i při mši sv., a z toho vyplývá nesoustředěnost a nejhorší - ta má pevné kořeny –zvykovost: nevím, co odpovídám, nevím, jestli bylo evangelium nebo proměňování a když mše svatá skončí, tak se cítím prázdný - nebylo to dobré. Takže v podstatě z toho nevyčerpatelného bohatství jsem si nic nevzal, i když mi to Pán nabízel.
Plná, vědomá a aktivní účast při liturgii platí pro všechny. Každý koná to, co mu přísluší. O tom bude řeč v dalších katechezích, kdy se budeme zaobírat jednotlivými úkony při mši svaté, které se nás dotýkají a otevírají k dění kolem nás.
Při liturgii, jde vždy o výchovu. Bůh jakoby provokuje každého z nás, aby se naše srdce spojilo s naším vnitřním já. A to to často není. Potom to také v našich srdcích podle toho vypadá. Ano, Bůh je provokatér. Ale sami dobře víme, že když si žijeme v tom svém klídku, ať je to u počítače, knihy nebo televize, že se mi nechce, tak mě ani mamka ani taťka nevyprovokuje, natož Bůh, kterého nevidím a nemusím ani slyšet, když nechci. K pořádnému liturgickému slavení, tzn. zapojení se do dění, z mé strany vyžaduje určitou připravenost (o té budeme povídat později), abych skutečně mohl objevit chuť vitalitu, motivaci k životu s Bohem, abych skutečně žil autentický opravdový vztah, který mě vede životem, který mě poskytuje možnost k rozlišování směrem do budoucna. Toto všechno najdeme v liturgii. Liturgie se má stát činem v životě člověka. Jinak je to divadlo, tradice – „musíme tam být“. Ale Bůh si to tak vůbec nepředstavoval. Liturgie je společným činem mezi církví a Bohem a má opravdu velký význam pro komunikaci mezi člověkem a Bohem, který probíhá v Kristu skrze Ducha Svatého.
Řekli jsme, že liturgie probíhá v Kristu skrze Ducha Svatého. Liturgie je účast na Kristově modlitbě, kterou se Ježíš obrací k Otci v Duchu Svatém. Proto je nezbytně nutné, aby každá modlitba procházela, a jak říká církev, alespoň v neděli liturgií. Protože pokud se budu modlit jenom já bez liturgie, bez církve, tak se začínám odklánět jenom ke „svému“ Bohu. Je důležité si uvědomit, jaké místo má ve vztahu k Bohu liturgická modlitba, zvláště mše svatá, protože při mši svaté se účastním na společné modlitbě Kristova těla, kterým je církev. Již z loňských katechezí víme, že modlitba je živý vztah Božích dětí k Otci, k jeho Synu Ježíši a k Duchu Svatému. Když se modlím, hovořím s Bohem jakýmkoli způsobem, tehdy se uskutečňuje moje vědomé rozhodnutí, že právě teď pobývám v Boží přítomnosti a prožívám vztah s Bohem, podobně jako prožívám vztah s opravdovým přítelem. Potom takový vztah k Bohu v modlitbě a zvlášť v liturgii, dokáže prosvítit všechny moje ostatní vztahy.
V druhé části dnešní katecheze si ukážeme některé rozměry liturgie prostřednictvím události rozmnožení chlebů a ryb (Mt 14,13-21). Ježíš tento zázrak vykonal u břehu Genezaretského jezera - na opuštěném místě, když se tam spolu s ním a apoštoly sešlo spousty lidí. Ježíš je viděl a bylo mu jich líto. Uzdravoval všechny až do večera, věnoval se každému z nich, a zástupům bylo s Ježíšem dobře. Učedníci k večeru navrhují Ježíši, aby rozpustil zástupy, aby mohli odejít a koupit si něco k jídlu. Ale Ježíš s tím nesouhlasil. Řekl apoštolům: „Vy jim dejte jíst.“ A ptá se jich: „Co máte k jídlu?“ A oni říkají 5 chlebů a 2 ryby. Jistě to nestačí k nasycení tolika lidí, ale mají aspoň něco trochu a toto trochu stačí. Stejně tak to mu je, když mi přicházíme ke slavení liturgie – stačí, když máme trochu. Když nemáme nic, to je horší, to není co rozmnožit. Ale když máme těch svých „pět chlebů a dvě ryby“, tak může Ježíš požehnat a rozdávat – mě a skrze mě i „zástupům“. V události zaznamenané v evangeliu se všichni dosyta najedli a ještě zbylo.
V této perikopě můžeme vidět základní tři prvky (poselství), které se týkají liturgie:
1. Soucit. Ježíš zde neříká, že se mu ti lidé protiví, nezajímají jej a chtěl by je propustit jako apoštolové. Těch zástupů je mu líto. Ježíš ví, že ho nehledají ze zvědavosti, ale potřebují ho. Ale pozor, Ježíšův soucit není z útrpnosti. Ježíš se ztotožňuje s těmi zástupy do té míry, že jejich touhy bere na sebe. On je slyší, vidí, a proto trpí spolu s nimi, trpí pro nás. Znamením tohoto soucitu jsou mnohá uzdravení, která před lámáním chleba vykonal. Ježíš nás učí, abychom při liturgii dávali přednost druhým. Abychom mysleli na druhé, ne na sebe, i když naše požadavky jsou strašně důležité. = Mít soucit s druhými.
2. Sdílení. Můžeme si všimnout reakce učedníků a Ježíšovu reakci vůči hladovým a unaveným lidem. Učedníci je chtějí poslat pryč, aby si tam někde mohli opatřit jídlo. Ježíš říká opak: „My jim dáme jíst.“ Učedníci říkají, že se má postarat každý sám o sebe - ať se postarají sami. Ježíš má jinou logiku, která spočívá ve sdílení. Kolikrát otáčíme svůj zrak, sluch někam jinam, abychom neviděli potřebu bližního: zařiďte si to sami. To není Ježíšův způsob. To je sobectví. On zástupy pryč neposílá, ale žehná, láme, dává učedníkům a oni roznáší mezi lid a je toho dostatek. Jde o znamení. Věříme v prozíravého Otce, který nás nikdy nenechá na holičkách. Vždy nám nabídne „chléb náš vezdejší dej nám dnes“. Má to háček v tom, že se máme dělit s ostatními jako bratři a setry, ne hrabat pro sebe.
3. Předobraz eucharistie. „Požehnal, lámal a dával“ (Mt 14,19) chléb lidu. Naprosto stejné gesto Ježíš vykonal při poslední večeři, když ustanovil věčnou památku své výkupné oběti. V eucharistii nám nedává jakýkoliv chléb, ale chléb věčného života. Z lásky k nám se dává Otci. Ale já, my, máme přistupovat k eucharistii s Ježíšovými postoji: se soucitem, s Ježíšovou vůlí dělit se. Kdo přistupuje k eucharistii bez toho, aby soucítil a dělil se s druhými, Ježíši nebude příliš rozumět.
V následujících katechezích se budeme ukazovat různé formy a přístupy k liturgii. Liturgie nás má vést nejdříve k osobnímu vztahu k Ježíši a následně k bratrskému přístupu, k potřebám bližních v tomto světě, protože všechno vychází od jednoho Otce a k němu se vrací.
Text katecheze (doc);
Prezentace katecheze (ppt); Prezentace katecheze (pdf);