1. Ježíšova škola modlitby (KKC 2598-2599)
V této katechezi se pracuje s biblickým textem (Příloha č. 1). Pokud je to možné, bylo by vhodné, aby každý účastník katecheze sledoval biblický text ať už ve své bibli, nebo v nakopírovaném textu. Pokud kněz/katecheta uzná za vhodné, následuje vždy po společné četbě biblického textu individuální tichá četba a diskuse nad textem, kdy každý může říci, co jej v textu oslovilo, co překvapilo, čemu nerozumí nebo jakým způsobem by tato modlitba mohla obohatit jeho osobní modlitbu.
V závěrečné modlitbě pak mohou účastníci tímto způsobem poděkovat Bohu za prožitý den nebo týden. Svou modlitbu si každý může ve chvíli ticha připravit a napsat na list papíru. Modlitba může být zakončena např. společnou recitací Magnificat.
V předchozí sadě katechezí jsme se zamýšleli nad postavami ze SZ, nad jejich modlitbou a také nad různými podobami modliteb ve SZ. Nyní se nám otevírá pohled na Božího Syna Ježíše a jeho modlitbu.
Nikdo z lidí se nemodlil tak jako Ježíš.
V následujících katechezích se budeme společně dívat na osobu Ježíše, na jeho modlitbu, tak jak nám ji zaznamenávají evangelisté. Je to modlitba, která vede k naprostému sebedarování svému Otci. Ježíš je skutečně naším učitelem, co se týká modlitby – rozhovoru s Bohem.
Modlitba – je plně zjevena a plně uskutečněna v Ježíšovi. Proto se budeme dívat na Ježíše během následujících katechezí. Abychom se od něho naučili nebo také objevili život skrze modlitbu.
Ježíš touží, abychom skrze něho všichni nalezli Otce.
Když Ježíš učil své učedníky modlitbě, bral je jakoby za ruku, aby je vedl k Otci, k živému Bohu. A dělal to skutečně svým vlastním příkladem, jak slovem, tak skutky. Jeho modlitba v nich probouzela novou touhu učit se modlitbě. Právě tento bod nám ukazuje, jak důležitý je osobní příklad modlícího se člověka. Právě tímto příkladem (např. rodiče – děti, kněz – věřící, animátor – společenství) Bůh připravuje srdce těch, kteří se dívají, naslouchají a pokoušejí se napodobovat. Takto Bůh připravuje už od dětství lidské srdce k vnímavosti vůči Duchu svatému. A ten v nás probouzí touhu (nutkání) začít se modlit. Ještě než se srdce otevře Božímu volání tak, aby se stalo odpovědí na toto volání, musí předcházet příprava. Velmi důležité je, aby toto srdce bylo čisté. Proto se nám kolikrát jeví, že malé děti jsou příliš naivní, že se nechají snadno zmanipulovat k modlitbě, k tvrzení, že mají rády Pána Boha. Ale ony mají čistější srdce než dospělí lidé. Proto jim to jde „tak lehce“, proto s důvěrou navazují s Bohem vztah.
Ježíšova škola modlitby spočívá nejprve v následování.
On se stává příkladem. On nejdříve žije se svým Otcem. On se modlí. Ježíš nikomu nepřikazoval, aby se modlil. Ale naopak apoštolové a učedníci se sami ptají, jak se mají modlit. On probouzel touhu v apoštolech po tom, aby se mu v modlitbě podobali. Apoštolové si byli vědomi toho, že sami se modlitbě nenaučí. Proto chtějí, aby je doprovázel. A odtud pramení prosba, aby je naučil modlit se. To je ten okamžik, kdy i my se modlíme za to, abychom se uměli modlit. V každém z nás Ježíš zažehl takovou touhu po modlitbě. V této touze si uvědomujeme, jak slabá je naše modlitba, jak málo se umíme skutečně modlit. Nikdy ale nezapomeňme na to, že již samotná touha po modlitbě se stává modlitbou.
Ježíš navazuje na tradici Izraele.
Ježíš, Bůh a člověk v jedné osobě, vyrůstal stejně jako všechny děti své doby a učil se obřadům a modlitebním textům svého izraelského národa. Základní modlitbou pro žida je modlitba berakah. Jedná se o modlitbu žehnání. Židé takto vyjadřují, že Hospodin je požehnaný, popřípadě Hospodinovo jméno je požehnané, dobrořečí mu, velebí jej a děkují mu. Tato modlitba provází žida celým jeho dnem od okamžiku, kdy se vzbudí, až po chvíli, kdy jde spát. (Srov. Příloha č. 1)
Ježíš byl synem svých rodičů: Marie a Josefa. A od nich se naučil modlit se. Dívá se a naslouchá tomu, jak se oni modlili. Každá židovská rodina se modlila ve slovech a rytmech svého lidu – po staletí. Nejvíce se k modlitbě využívaly žalmy, texty z Tóry a modlitba vlastními slovy. Rodina se vždycky modlila společně při východu a západu slunce před svým domem. Modlitbu vedl otec a k němu se přidávala celá rodina. Potom se židé scházeli k modlitbě v synagoze každou sobotu (Srov. Příloha č. 2) a třetí typ modlitby se konal v jeruzalémském chrámu pod vedením kněží – a to jak soukromě, tak ve velkém zástupu.
Skrze Syna k Otci
Ježíš ve své modlitbě navazuje na tradici svého lidu. Jeho modlitba tuto tradici nepopírá, ale rozvíjí ji a naplňuje její původní význam. Ježíšova modlitba je vrcholem lidské modlitby. Proto On je pro nás tím nejlepším a skutečným učitelem modlitby. Skrze jeho synovskou modlitbu se pak naše modlitba stává současně důvěrným rozhovorem s Otcem. V následujících katechezích chceme tedy pozorně sledovat Ježíše, abychom se mohli od něho učit a abychom takto objevili život modlitby, který se může současně stát kvasem celého našeho osobního i společenského života.
Text katecheze (doc);
Příloha č. 1 (doc); Příloha č. 2 (doc);
Prezentace katecheze (ppt); Prezentace katecheze (pdf);
Kartička barevně; Kartička černobíle